Vladimir Obručev - Sannikovova země

Tu se však vysoko na hřebenu srázu na světlém pozadí nebe objevila silueta člověka. Gorochov hlasitě zahulákal, zamával veslem a Pestrucha zaštěkala.

Zpozorovali jej, je zachráněn!

Připlul až k závějím, vysadil svého pasažéra a náklad, naložil si těžké břemeno a stoupal po schůdcích nahoru.

Náhle se před ním rozevřela strž — dále se dostat nemohl. Gorjunov a Ordin již stáli za strží.

„Och, přece jen jsem vás dohonil,“ zvolal Gorochov, shazuje přitom své břímě na led. „Co jsem všechno vytrpěl!“

„Budeš muset dlouho čekat, než vysekáme do ledu schody dolů a nahoru,“ odpověděl Gorjunov.

„Pane, pořádná jáma! Tu jste si udělali na ochranu před pronásledováním? Věru, přejít tady nebude tak lehké,“ řekl Gorochov, prohlížeje si trhlinu, lemovanou strmými ledovými stěnami, vysokými několik metrů. „Ale prosekat schody — to bude trvat moc dlouho. Víte co, přineste provaz a hoďte mi jej.“

Provaz vzali již pro všechny případy s sebou a jeho konec, k němuž přivázali kámen, přehodili Grochovovi. Přitáhl jej celý k sobě a potom začal spouštět svůj náklad na dno trhliny, složiv provaz na dvojato; když byl náklad na dně, pustil jeden konec, táhl za druhý a provaz se vracel nahoru, ale náklad zůstal dole. Tak spustil tlumok, pokrývku a konečně i Pestruchu, které provlékl provaz pod obojek. Pes pověšený za krk se dusil a házel sebou ve vzduchu, ale byl spuštěn tak rychle, že se nezalkl. Pak se musel Gorochov spustit sám; nedaleko od okraje srázu ležel čedičový balvan, důkladně zaříznutý do ledu; Jakut jej pevně obtočil provazem a spustil se podél ledové stěny, dole pustil jeden konec, přitáhl druhý — a provaz spadl k jeho nohám.

Dostat ho nahoru nebylo nesnadné, protože nahoře byli dva lidé, kteří vytáhli Jakuta, psa i věci; prvního ovšem s námahou, poněvadž byl těžký. Když se vyhoupl nahoru, vrhl se svým druhům do náruče.

„Sláva bohu, tak jsem přece dojel. Již jsem si myslil, že tu nikoho nezastihnu!“

Skutečně, kdyby byl Gorochov vyplul z lesa jen o několik minut později, nebyl by své druhy spatřil. Oboje zbylé saně byly již na jižním svahu hřebenu, kde Nikiforov dokončoval jejich uvazování. Gorjunov a Ordin se v tu chvíli ještě vrátili na hřeben, aby se naposled podívali na kotlinu Sannikovovy země, které věnovali tolik týdnů práce a která před jejich očima hynula pod záplavou vody a lávy i se svými dvounohými i čtvernohými obyvateli. Podařilo se jim sebrat mnoho cenných pozorování, avšak výsledky jejich práce byly naráz zničeny i s jedním členem výpravy v posledních hodinách jejich pobytu a druhý druh dobrovolně zůstal v kotlině a nakonec, jak myslili, rovněž zahynul.

Pod paprsky nízko stojícího slunce se lesklo jako stříbro rozsáhlé jezero kotliny, lemováno temnými srázy, z nichž čněly ostrůvky a pruhy temného lesa, a na severu, za mihotající se stěnou páry a kouře, odehrávalo se poslední jednání dramatu Sannikovovy země a plemene Onkilonů. Ordin ještě zachytil tento smutný obraz na poslední zbylou fotografickou desku, obraz malého světa, pro vědu sotva objeveného a již hynoucího, světa s posledními mamuty, nosorožci a pravěkými lidmi. Když udělal snímek, šel uložit aparát a Gorjunov zůstal ještě chvilku, a tu spatřil Gorochovovův člun vyplouvající z lesa.

Nebýt této šťastné náhody, Jakut by své druhy nebyl tak brzy dohonil.

Při výstupu nahoru uviděl Gorochov zející trhlinu, dověděl se o Kosťakovově záhubě a uvědomil si, jak sám šťastně vyvázl.

„Je vidět, že jsem se narodil na šťastné planetě, Matveji Ivanoviči,“ řekl, zastavuje se na hřebenu. „Za ty dva dny jsem byl kolikrát jednou nohou v hrobě a vidíte, jsem živ a zdráv a ubožátko Raku, kvůli níž jsem vlastně zůstal, utopila se mou vinou. Věčná paměť ji i Pavlu Nikolajevičovi!“

Sňal čepici a třikrát se poklonil v tu stranu, kde byla Sannikovova země, která se stala hrobem tolika lidí.

Toho dne neujeli naši cestovatelé daleko a zastavili se u úpatí jižního svahu země. Výprava po ledu k širému moři ukázala, že led není dosti pevný, takže by jej mohla první mořská bouře prolomit. Museli tedy jít na východ a hledat bezpečnější místo.

Naši cestovatelé šli celý týden na východ, aby si našli bezpečný přechod; nikde však nebyl pevný led; ačkoli léto bylo u konce a teplé dni se střídaly se zimními, za těch několik mrazivých dnů nemohlo ještě moře zamrznout, ba ani se neupevnil starý kerný led, rozměklý táním. Musili čekat na začátek zimy, a to bylo možno jenom na ostrově Bennettově, kde byla chatrč postavená Tollem a kde mohli na břehu sbírat vyplavené dříví na topení a také obnovovat zásoby potravin lovem medvědů a sobů. Na štěsti nebyl led mezi Sannikovovou zemi a tímto ostrovem toho léta rozlámán a cestovatelé, po malé zacházce k severu, dostali se desátého dne na ostrov. A bylo už na čase: krmení pro psy, které vzali ze zásob Nikiforovových, docházelo; tři dni již postrádali dříví.

Ponurý, skalnatý, téměř neúrodný ostrov Bennettův zapůsobil na cestovatele po radostné Sannikovově zemi bezútěšným dojmem. Přišla jim však vhod těsná chýška Tollova, která stála na východním břehu, při vstupu do malého údolí s potůčkem říční vody; odtud mohli vystoupit na náhorní planinu, která vyplňovala celý ostrov. Vyplaveného dříví tu bylo dost, ale naděje na lov zklamaly; sobi zde nebyli a na medvědy nenarazili. Museli začít zabíjet psy, aby mohli nakrmit ostatní; protože byly jedny saně zničeny, bylo zbytečné i jedno spřežení, a tedy je snědli.

Tak prožili deset dní; jejich postavení se však nezměnilo, neboť bylo stále ještě letní počasí, přestože již začalo září, a led stále tál a bořil se. Docházely i zásoby potravin pro lidi. Všichni čtyři, nechávajíce Annuir na starosti chýšku i psy, chodili každý den na lov, prochodili ostrov křížem krážem a prohlédli jej všemi směry — na délku byl asi šestnáct kilometrů a osm v nejširší východní části — přinášeli však zřídka kdy vránu nebo racka.

„Podívejte se, kamarádi,“ řekl jednou Gorjunov, „čekat déle nemůžeme, jinak přijdeme o psy dříve, než moře zamrzne, a pak je budeme vlastně teprve potřebovat. Barometr stojí několik dní báječně vysoko, moře je klidné, a nemusíme mít obavy z bouře. Kromě teplých šatů a pušek máme věcí velmi málo, psů zůstala polovina; jestliže jejich počet ještě snížíme a necháme jen pět nebo šest nejlepších, vejdeme se všichni do lodě. Využijeme-li klidného povětří, přeplujeme za den nebo dva na Kotelný ostrov, tam máme zásoby potravin pro všechny a můžeme tam počkat do zimy, jestliže se počasí změní; pakliže ne, poplujeme dále podél břehu Kotélného ostrova a k pevnině.“

Podebatovali si o tomto plánu a došli k závěru, že je zcela přijatelný; den byl ještě dostatečně dlouhý — více než dvanáct hodin; když se budou střídat u vesel, mohou urazit sedmdesát mil přes moře k Vysokému mysu na ostrově Nová Sibiř, odkud je nejblíže k ostrovu Bennettovu, za den nebo nanejvýš za dva; přes noc mohou zůstat na kerném ledě, který plaval po moři. Ovšem, náhlá bouře může loď potopit; ale to by hrozilo i později, až by se přepravovali přes sotva zamrzlé moře, s tím rozdílem, že pak v řijnu den trvá jenom asi dvě až tři hodiny a větry lámající led jsou mnohem častější.

A tak bylo rozhodnuto, že neklesne-li k večeru barometr, zabijí přespočetné psy, ostatní do sytosti nakrmí, za svítání se vydají na cestu a nechají všechny zbytečné věci v chýši. Proto byl náklad důkladně prohlédnut.