Vladimir Obručev - Sannikovova země

Badatel Novosibiřských ostrovů geolog baron Toll viděl 13. srpna 1886 při zcela jasném počasí od ústí řeky Mogur na severním výběžku Kotelného ostrova jasné obrysy čtyř hor, které měly tvar komolých kuželů, k nimž se z východu přimykalo nízké předhoří. Tyto hory ležely podle kompasu na severovýchod čtrnáct až osmnáct stupňů, a přihlížíme-li k magnetické deklinaci, musí být rozloženy přímo na sever od severního konce Kotelného ostrova.

Nansen na své slavné cestě na lodi,Fram“ zahnul ke konci září roku 1893, aniž dojel na Kotelný ostrov, na sever po nezamrzlém moři, ale na 77° 44´ s. š. se setkal s celistvým ledem, a zamířil proto podél jeho okrajů na severozápad. Dne 20. září psal do deníku, že viděl velké množství různých druhů ptáků; hejno bekasin nebo sluk potkalo loď, sledovalo ji nějakou dobu, potom však pokračovalo ve svém letu na jih. Později ještě potkali hejna malých, sluk. Nansen myslel, že byli na cestě ze souše, ležící severněji, mlha mu však překážela, aby ji viděl. Předtím, dne 16. září, když byli na moři přibližně proti ústí Leny a západně od ostrova Kotelného, viděl za celý den mnoho hejn kajek letících ze severu. [7] Nansen F., Sredi ldov i vo mrake poljarnoj, noči (Mezi ledy a v temnotě polární noci), Moskva. 1897, č. 1, str. 105 a 107.

Tato dvě pozorování jsou velmi důležitá. Hejna různých přelétavých ptáků táhla na svém podzimním přeletu na jih z jakési dostatečně rozsáhlé země ležící na severu. Nansen myslil, že byl 21. září značně na sever od místa, na němž je podle předpokladu barona Tolla jižní břeh Sannikovovy země, ale přibližně na téže délce a že je tato země pravděpodobně nevelký ostrov a rozhodně se neprostírá daleko na sever. To se však neshoduje s jeho zprávami o letu ptáků, protože kdyby Sannikovova země jako malý ostrov zůstala již jižněji, odkud by letěli tito ptáci? Toll podle těchto Nansenových údajů poznamenává, že byl Nansen při pozorování ptáků ne na sever, ale na jih od Sannikovovy země, a vysvětluje to tím, že její poloha byla zakreslena na jeho předběžné mapě r. 1887 příliš jižně. Podle tvaru a výšky hor, které Toll sám viděl, odhadoval, že země musí být ve vzdálenosti 150 až 200 kilometrů od Kotelného ostrova a že její jižní břeh musí ležet přibližně na 78° severní šířky. Směr cesty De Longovy lodi,Jeannety“ a Nansenova,Framu“ mezi kerným ledem podle Tollova mínění dokazuje, že mezi nimi musí ležet pevnina — velký ostrov nebo souostroví, které rozděluje proud tekoucí od břehů Čukotky a Aljašky přes oblast Severního polárního moře kolem severního pólu ke Grónsku ve dvé. Tato překážka — souostroví — zadržuje ledové kry, které volně plují na sever, v pohybu na jih působením větrů. [8] „Plán výpravy na Sannikovovu zemi“, německý deník „Petermannovy zprávy“, 1898, str. 125.

Toll byl o existenci Sannikovovy země přesvědčen natolik, že sestavil návrh na výpravu, která by ji probádala; roku 1900 se jeho plán uskutečnil výpravou na lodi,Zarja“. Po přezimování u břehů Tajmyrského poloostrova vyplula v srpnu r. 1901 mořem Laptěvových k Novosibiřským ostrovům, nejela však ke Kotelnému ostrovu, ale obrátila se na severovýchod a na 77° 9´ severní šířky a 140° východní délky narazila na celistvý led. Mořská bouře odnesla loď na severozápad a Toll potom zamířil po nezamrzlém moři na jihovýchod; ve vzdálenosti 12 mil spatřil ostrov Bennettův, ale pro ledové kry nemohl u něho přistát; proto znovu zamířil na severozápad a zde pátral po Sannikovově zemi; dosáhl tentokrát 77° 32´ severní šířky a 142° východní délky a opět byl ledy zastaven. Zemi nablízku neviděl.

Otázku, zdali Sannikovova země existuje nebo ne, tento nezdar neřeší. Někteří badatelé jsou toho názoru, že jak „Fram“, tak i „Zarja“ projely místem, kde má tato země ležet, a že ji neviděly, že tedy neexistuje. Avšak z výše uvedených Tollových úvah, které můžeme považovat za dost oprávněné, vyplývá, že leží-li jižní břeh této země na 78° severní šířky a přímo na sever od Kotelného ostrova, ani,Fram“ ani „Zarja“ k tomuto místu nepřipluly, i když byly blízko. Pro mlhu patrně zemi neviděly (Nansen se zmiňuje o mlze). Loď „Fram“ zamrzla a začala plavbu na 78° 50´ s. š., značně však již západně, a ačkoliv byla na začátku plavby odnesena zpět na jihovýchod až na 77° 43´ s. š., zůstala přece na západ od země. Ta je zřejmě obklopena širokým pásem nehybných ledových ker, k jehož okraji obě lodi dopluly. „Zarja“ na něj najela dvakrát, r. 1901 a 1902, když se pokoušela připlout k ostrovu Bennettovu; rovněž ostrov Wrangelův, který je mnohem jižněji, je z větší části obklopen nehybnými ledy, jak ukázaly pokusy různých lodí v různých letech přistat u jeho břehu, které se zřídka zdařily. Musíme si uvědomit, že je Sannikovova země poněkud východněji, než předpokládal Toll, a možná, že i poněkud severněji. Tomu by nasvědčovala i hejna ptáků letících na jih, které 21. září viděl Nansen, když byl u okraje kerného ledu na 77° 44´ s. š. Později, když odplul na severozápad, již letící ptáky nepozoroval, avšak v místech, kde se přiblížil k Sannikovově zemi, s podivem zpozoroval, že jsou na ledě bílé lišky, t. j. lišky polární, které zřejmě přiběhly k lodi z nedaleké země. To bylo 28. října, kdy se slunce již schovalo za obzor a byla velmi špatná viditelnost, takže si ani blízké země nemuseli povšimnout. [9] Nansen F., str. 132.

Zdůrazněme ještě Tollovo sdělení, že na ostrově Bennettově viděl letět mořského orla z jihu na sever, sokola a celá hejna hus ze severu na jih, třebaže přímo na ostrově byli v létě jenom rackové, dva druhy kajek, kulíci a hýl. Tažní ptáci letěli zřejmě ze země, jež leží na sever od tohoto malého ostrova, je dost velká a poskytuje velké možnosti hnízdění a potravy.

A tak je dostatek údajů, aby se mohlo tvrdit, že v Severním ledovém moři, asi na 78° až 80° severní šířky a mezi 140° až 150° východní délky, leží Sannikovova země — jeden velký ostrov nebo celé souostroví, zčásti s dosti vysokými kuželovitými horami; země je pro tažné ptáky vábivějším místem než Novosibiřské ostrovy a ostrov Bennettův, přestože leží severněji. Toll předpokládal, soudě podle čediče nalezeného na ostrově Bennettově a podle podobných vyvřelin na Špicberkách a Zemi Františka Josefa, že je Sannikovova země z čediče. Je to zcela možné a snad skutečnost, že tam jsou mladé vyvřeliny, zbytky sopky, jež byla ještě poměrně nedávno v činnosti, i horké prameny jako poslední dozvuky sopeční činnosti, vysvětluje, že na zemi není všude sněhová pokrývka a že se tedy země hodí pro letní pobyt ptáků. Tato domněnka je i podkladem našeho románu. Zdali Onkiloni, kteří zmizeli s pevniny, nalezli útočiště na této zemi, tvrdit ovšem nemůžeme, domnívat však ano. Že by se na ní uchovali mamuti a lidé z doby kamenné, o tom zcela pochybujeme. Mladé čtenáře tohoto románu bude jistě z nedávné minulosti oblasti ledového oceánu zajímat toto: v Severním ledovém oceánu je vůbec velmi mnoho velkých a malých ostrovů, a to v celém jeho prostoru, který lemuje břehy Evropy, Asie a Ameriky. Na těchto ostrovech se často nalézají mladé vyvřeliny a na některých, na př. na Islandu, jsou v činnosti sopky. To dokazuje, že velká sopka kterou je vlastně Sannikovova země a o níž v románě píši, není v této oblasti nic nepravděpodobného. Geologické průzkumy již odhalily, že východní část Ledového oceánu po celé své délce od Tajmyrského poloostrova až k ostrovu Wrangelovu a na sever do 80° severní šíře byla v době poměrně nedávné, totiž počátkem čtvrtohor, ještě souší a tvořila severní okraj Sibiře. Dokazují to zbytky velkých ssavců — mamutů, nosorožců, turů, koní — nalezené na ostrovech. Nemohly by zde být, kdyby tyto ostrovy netvořily ještě počátkem čtvrtohor jeden celek se Sibiří. Průzkumy též dokázaly, že se na některých ostrovech uchovaly ještě vrstvy ledu — zbytky ledovců, které dříve pokrývaly vyšší místa této souše.