Vladimir Obručev - Sannikovova země

Dříve než přikročil k vyprávění trudných vzpomínek na poslední dny Sannikovovy země i jejích obyvatel, Gorjunov se odmlčel. Šenk to považoval za konec vyprávění a řekl:

„Jistě jste přivezli deníky, fotografie, možná i lebky a kůže zvířat, domácí nářadí Onkilonů a divochů? A tak uspořádáme takovou přednášku, že porazíme všechny nevěřící Tomáše!“

„To všechno jsme měli… ale vše, vše je zničeno!“

„Co to říkáte? Přece ne všechno, všecičko?“

Šenk vyslechl rozčileně konec vyprávění, prohlédl si fotografii a horniny a řekl:

„A tak tedy nyní podle svědectví očitých svědků víme, že Sannikovova země existuje, leží na sever od Kotélného ostrova, přibližně sto kilometrů, a je to vlastně obrovský jícen sopky, která nedávno obnovila svou činnost. Na základě těchto údajů se pokusím v brzké budoucnosti přimět Akademii, aby uspořádala výpravu vědeckých pracovníků, vyzbrojených dostatečnými prostředky, aby dosáhli této země a co nejrychleji prostudovali to, co ještě zbylo z jejích obyvatel. Vy oba se ji ovšem zúčastníte, abyste svými zkušenostmi zajistili úspěch podniku.“

„Ó, to je samozřejmé! Avšak co teď s přednáškou v Akademii a v učených společnostech?“ ptal se Gorjunov.

„Teď by jen věc pokazila,“ namítl Šenk, „jistě uznáte, že vše, co jste mi vyprávěl, je tak neobyčejné, tak zázračné a nepravděpodobné, že je třeba dalších přesvědčivých důkazů, a to, co můžete předložit posluchačům, je příliš nedostatečné. Tato fotografie tetované ženy — řeknou, že je to Eskymačka nebo Čukotka, vždyť ty chodí v chýších rovněž svlečené a tetují se a jsou téhož typu. A tento čedič z hřebenu Sannikovovy země — čím dokážete, že jste jej nevzali z ostrova Bennettova anebo ze Severního mysu? A tato fotografie kotliny s jezerem a výbuchy sopky, vždyť na ní není téměř nic vidět! Proč jste nefotografovali více a lépe po tom, když byly zničeny saně se všemi výsledky?“

„Protože jsme celou zásobu desek vyplýtvali v kotlině na fotografování lidí, zvířat, přírody a náhodou zůstala jenom jedna v krabici. Tuto ženu jsem fotografoval již v Jakutsku.“

„Škoda! Jen kdybychom měli snímky země s hřebenu a rovněž snímky z Bennettova ostrova, to by byly důkazy. Ale takto vám nikdo neuvěří.“

„Je možné, že ani vy mi nevěříte?“ zvolal zničený Gorjunov.

„Ó ne, já vám úplně věřím!“ honem ho uklidnil Šenk. „Není možné, abyste si vymyslil vše, co jste mi vyprávěl… Avšak druzí, nedůvěřivější, řeknou: ten starý hlupák dal peníze nějakým neznámým vypovězencům, kteří mu natlachali všechno možné. Peníze propili a potom spojenými silami dali dohromady poučnou povídku pro malé děti o fantastické zemi a jejích zázračných obyvatelích; tuto povídku předložili důvěřivému Šenkovi, aby se jeho vydání rentovalo. Ne, raději zatím pomlčíme!“

„Zatím? Do kdy?“

„Dokud nová výprava za vaší účasti nenavštíví zemi, nenajde onen obrovský kráter, zatopené lesy, novou sopku, kosti zvířat a lidí. Tehdy i vy vystoupíte se svou zprávou, která se, potvrzena doklady a účastníky nové výpravy, setká již s plnou důvěrou a zachrání vědě údaje o životě a zániku obyvatel nešťastné země.“

„Ano, máte pravdu!“ řekl Gorjunov. „Bude to účelnější. Nechceme zajisté zlehčit vaši autoritu a svou pověst.“

„Ale,“ pokračoval Šenk, „čas utíká a vzpomínky blednou. Musíte teď, ještě při dobré paměti, sestavit popis — jen pro mne samého — celé cesty. Uchovám jej do příznivého okamžiku.“

„Ovšem, určitě to udělám, je to má svatá povinnost. Něco jsem si zapisoval na ostrově Bennettově, když jsme sedávali v jurtě, a v Jakutsku; teď to zpracuji systematicky a předložím vám za dva nebo tři týdny. A tu je naše vyúčtování a zbytky tak štědře poskytnutých prostředků.“

Šenk prohlédl vyúčtování, peníze však Gorjunovovi vrátil.

„Vidím, že jste si neurčil ani pro sebe, ani pro Ordina žádnou odměnu. To není správné, každá práce má být odměněna.“

„Ale vždyť jsme vám kromě fantastické povídky a pár kamenů téměř nic nepřivezli; a proto si odměnu nezasloužíme.“

„Už to, že jste mi vrátil část peněz a vážil z Kazačje cestu deset tisíc kilometrů, abyste mi předložil tyto zbytky a přednesl své vyprávění, zahnalo by poslední pochybnosti o vaší pravdomluvnosti, kdybych nějaké měl. Ne, vykonal jste velmi těžkou práci a není vaši vinou, že výsledky přišly nazmar. To se stalo již nejednou; potopí se lodě vezoucí sbírky a zprávy a sami účastníci se jen tak tak zachrání. I vy jste ztroskotali. Ničí se sbírky posílané poštou. Ne, ne, musíte být odměněni. Kromě toho budete pro mne psát zprávu, budete žít kvůli tomu zde a život v sídelním městě je drahý. Vezměte peníze, třebas jako honorář za tuto zprávu!“

Gorjunov si musel vzít peníze, aby Šenka neurazil. Brzy předložil zprávu a potom šel na universitu, aby se lépe připravil na novou výpravu.

Bohužel se dosud neuskutečnila. Vypukla válka s Japonskem a Akademie nemohla dostat nezbytné prostředky. Po válce Šenk zemřel, když právě podnikl první kroky k uskutečnění návrhu. Nebylo přímluvce za prozkoumání severní Sibiře a zapomněli na ni na dlouhou dobu. Gorjunov a Ordin marně čekali na zprávy od Šenka a dali se do jiné práce. Avšak zpráva, která se uchovala mezi Šenkovými papíry v archivu v Akademii, byla materiálem pro tuto knihu.

Snad vzbudí zájem o tajemnou Sannikovovu zemi v někom z nového pokolení a povzbudí jej, aby se vypravil hledat ji uprostřed ledových plání Severního moře.

Mladý čtenář, který se seznámil s příběhy Gorjunova a jeho spolucestovatelů na Sannikovově zemi, má právo se autora zeptat: existuje vůbec tato země, ztracená uprostřed Severního ledového moře? Vždyť je tato kniha vědecko — fantastický román, který si autor vymyslil, aby poučil a pobavil mládež.

Na tuto čtenářovu otázku autor odpovídá: cesta do této neznámé země je skutečně vymyšlena, Sannikovova země však existuje a ještě čeká na neohroženého badatele, který první vstoupí na její půdu a vztyčí na ní vlajku, doufejme, že sovětskou.

Kromě zpráv o pravděpodobné existenci země, které autor v prvních dvou kapitolách, vkládá do úst profesionálním lovcům kožešin, kteří viděli v dálce zemi, dále tvrzení o letu ptáků na sever nebo jejich návratu odsud i o Onkilonech záhadně zmizelých z pevniny, můžeme uvést ještě další.

Na první mapě Novosibirských ostrovů, nakreslené r. 1811, jsou vyznačeny dvě země, nadepsané „země, kterou viděl Sannikov“; jedna je zakreslena na sever od ostrova Faddějevova a Nové Sibiře, druhá na severozápad od ostrova Kotelného. Pokusy Sannikova, který strávil celé léto na Novosibiřských ostrovech, a učence Gedenštroma, který tam s ním byl, dostat se až k těm zemím na saních po ledě se nepodařily, protože narazili na velká nezamrzlá místa. V letech 1821 a 1822 opakoval nadporučík Anjou, který sestavil mapu Novosibiřských ostrovů, tyto pokusy stejně neúspěšně a přišel k závěru, že se do neznámé země lze dostat jenom po loďce. To však bylo považováno za příliš nebezpečné, zájem o tyto nedosažitelné země klesl a dokonce na dlouhou dobu zmizely ze zeměpisných map.

Avšak r. 1881 objevila americká výprava kapitána De Longa místo jedné z východních zemí, zakreslených na první mapě podle Sannikovových údajů, ostrov Bennettův; to potvrdilo správnost společnosti A. V. Grigorjeva opět rozvířit otázku i o existenci druhé země. [6] Izvestija Russkogo geografičeskogo obščestva (Zprávy Ruské zeměpisné společnosti), XVIII., 1882, č. 4, str. 264–267.