Vladimir Obručev - Sannikovova země

K večeru barometr ještě stoupl a několik psů, kteří věrně a poctivě sloužili, bylo s těžkým srdcem obětováno. Krot, Bělucha a Pestrucha ovšem zůstali mezi živými. Sotva se rozednilo, opustili cestovatelé pohostinnou chýšku, odtáhli loď po ledě asi dva kilometry až k nezamrzlému moři a potom při východu slunce odrazili přímo jižním směrem. Protože byla lodice značně zatížena, plavba nepokračovala tak rychle, jak doufali, a do západu slunce urazili jen něco přes polovinu. Uprostřed moře začali častěji potkávat plovoucí kry, a pokračovat v plavbě za noci bylo nebezpečné. Musili přirazit k ledovému poli, na němž se rozložili a přenocovali. Při západu slunce bylo již na obzoru jasně vidět Vysoký mys.

Za svítání vstali a pokračovali v plavbě. Když se rozednilo, Nikiforov a Gorochov, upírajíce zrak do dáli, zároveň zvolali: „Teď to máme! Za noc nás to odneslo pěkný kus stranou!“

,Kampak? Kam? Zemi není vidět?“ zeptal se Ordin.

„Copak, zemi je vidět, ale no tu, co včera!“

„Kam nás to mohlo odnést?“

„Buď na východ — pak uvidíme jižní část Nové Sibiře, nebo na západ a pak je před námi Faddějevskij nebo dokonce Kotelný ostrov.“ řekl Gorjunov.

„To je příliš velká dálka,“ prohlásil Gorochov, „to se nedá ještě rozeznat, jaká je to země.“

„Na tom nezáleží, ať je to kterákoli, plujeme k ní; barometr začal v noci klesat, musíme si pospíšit!“ poznamenal Ordin.

Když slunce stouplo výše a rozptýlila se lehká mlha, Gorjunov vzal dalekohled, podíval se na zemi a zeptal se:

„A teď, Nikito, zbystři zrak! Jaká země je před námi?“ Gorochov se na ni zahleděl, zakryl si oči proti slunci a řekl:

„Kotelný ostrov!“

„Správně! A ledová kra nám přes noc ušetřila plavbu po velmi ošemetných místech podél ostrova. Teď přirazíme přímo k našemu skladišti.“

A skutečně, k polednímu nebylo již pochyb, že je vidět Kotelný ostrov, všichni poznali jeho obrysy, zmizel jenom všechen sníh, který jej na jaře pokrýval.

K večeru přirazili k ledovému pásu, který lemoval ostrov, a když přetahovali loďku pět kilometrů přes kerný led, neubránili se vzpomínce na jarní dny. Za soumraku se dostali do jurty u úpatí Severního mysu.

Ve skladišti nebylo vše tak, jak je opustili; lovci, kteří v létě na ostrově lovili, zřejmě používali jejich potravin, hlavně sušených ryb. Ale pro několik zbylých psů tu zůstalo krmení ještě dost.

Příštího dne bylo počasí ještě jasné, barometr však značně klesal a nastávala pronikavá změna. Nebylo radno pokoušet příliš často osud, a proto se rozhodli vyčkat. Opravdu, večer začala bouřka a ráno se sypal sníh, mrzlo až praštělo a naráz začala zima. Vánice trvaly s krátkými přestávkami až do konce září, avšak krmení pro psy, potravin pro lidi a topení bylo dost, a tak cestovatelé vysedávali a pořádně vyspávali v jurtě. Cesta domů byla ještě daleká, avšak hlavní překážka — nezamrzlé moře — byla už za nimi.

Jednou, když byl náhodou jasný den, vystoupili všichni na výšinu nad mysem a hleděli na vrcholky Sannikovovy země, které bylo na obzoru sotva vidět. Co se tam děje? Skončily už výbuchy? Vytratila se opět voda z kotliny? Nebo vše živé zahynulo a za několik let zmizí ve vodě nebo v sněžných pustinách i les — poslední důkaz bohatého života uprostřed ledů severu? Všichni se dívali se smutkem na tuto dalekou zemi, kde každý z nich nechal něco drahého, zvláště Annuir. Ta strádala zimou, na niž nebyla zvyklá, ačkoli nosila teplý Kosťakovův oděv, který se hodil na její postavu. Často truchlila po vlasti, kterou opustila, po životě, na nějž byla zvyklá, a pro zahynulé krajany. Nejednou se ptala ostatních:

„Což tam, kde je vaše země, je stále taková zima a nic kromě sněhu a ledu?“

Začátkem října se zimní počasí ustálilo, a tak mohli pokračovat v cestě, ovšem na saních. Těžší saně táhli psi, lehčí pak střídavě vždy dva lidé. Dny byly krátké a museli jít i v noci, jestliže svítil přibývající měsíc. V jurtě na Medvědím mysu museli přečkat vánici, která rozlámala led, a potom s velkým nebezpečím jít po tenkém ledu na Malý Ljachovský ostrov. Na Velkém Ljachovském dvakrát přečkávali bouři; krmení pro psy docházelo a potraviny rovněž, zato saně byly lehčí a pohybovaly se rychleji. Teprve v posledních říjnových dnech došli cestovatelé, značně unaveni, a třemi psy, kteří zůstali na živu, do Kazačje.

Celý týden odpočívali cestovatelé v Nikiforovově chaloupce po útrapách dlouhé cesty; probouzeli se, jen aby pojedli, a znova si lehli. Ostatně polární noc a kruté mrazy nepodněcovaly ani ostatní obyvatelstvo smutného kraje k horlivé činnosti.

Na prostou Annuir učinilo ubohé Kazačje se svými dvaceti chaloupkami, zavátými sněhem, velký dojem; po prvé viděla domy se střechami, kamna s troubou, okna, stoly, židle, postele, po prvé poznala, že se může spát a sedět jinak než na zemi a jíst jinak než na kolenou; to vše byly zvláštnosti, jimž musela přivykat, ačkoli se jí něco zdálo směšné nebo zbytečné.

Příchodem do Kazačje mohla vlastně výprava, která přinesla takové objevy, ale skončila záhubou jednoho účastníka a zkázou všech sbírek a záznamů, skončit a Gorjunov mohl klidně zůstat, kde se mu zlíbí a poslat akademiku Šenkovi podrobnou písemnou zprávu. Gorjunov si však příliš vážil tohoto učence, který svěřil velkou sumu a přístroje neznámému člověku na téměř fantastický podnik. Chtěl přijít osobně a potvrdit své vyprávění výpověďmi druhého účastníka. Kromě toho měl odevzdat přístroje i peníze, utržené při prodeji saní, lodě, pušek, stanu a ostatních věcí. Většinu těchto peněz stržili Gorochov a Nikiforov, kteří pěkné saně a pušky výhodně prodali.

Gorjunov shromáždil asi tisíc rublů, k nim přidal i zbytek peněz od Šenka a vypravil se s Ordinem a Annuir přes Verchojansk do Jakutska. Zde se však setkali s překážkami — lhůta Ordinova vyhnanství ještě neskončila, gubernátor jej nechtěl pustit a Annuir zase nechtěla jet sama, protože ji děsila další cesta v zimě. Ordinovi bylo dovoleno zůstat v Jakutsku, který působil na Annuir již jako obrovské sídelní město s množstvím zvláštních věcí, počínajíc kočkami, kravami a zapřaženými koňmi a končíc plesovými šaty a gramofonem.

Gorjunov musel jet sám a spokojit se s fotografií Annuir v jejím domácím obleku, totiž v tetování a s bederním pásem, s nevelkou sbírkou hornin ze Sannikovovy země a z ostrova Bennettova a s poslední fotografií Sannikovovy země, vzaté s hřebenu při odjezdu. Koncem prosince přibyl do sídelního města a ihned šel k Šenkovi.

Ten věděl z krátkého telegramu jenom o objevení Sannikovovy země a návratu účastníků a s pochopitelnou netrpělivostí čekal na příjezd Gorjunova, kterého chtěl představit Akademii a učeným společnostem na veřejné přednášce o pozoruhodné cestě. Gorjunov jej však požádal, aby vyslechl jeho zprávu napřed sám.

A tak jednoho večera, v témž pokoji jako před rokem a za týmž stolem, vyslechl Šenk Gorjunovovo vyprávění. Když se Gorjunov dostal až k mamutům, nosorožcům, turům a jiným „živým zkamenělinám“, Šenk celý zazářil a zvolal:

„Jistěže jste je změřili, vyfotografovali a přivezli něco na důkaz tohoto skvělého objevu!“

Existence Onkilonů a paleolitického člověka jej ohromila; stejně jako zprávy o jejich životě a mravech.