Vladimir Obručev - Sannikovova země

Po výstřelu se Gorochov dal na útěk, spoléhaje na to, že se Onkiloni rozprchnou a nezačnou jej hned pronásledovat a že se bude moci skrýt alespoň zase na stromě, neboť už nastala noc. Křovím proběhl na cestu, po níž ve dne přišel, a nezastavil se, dokud nerozeznal topol na němž nechal své věci a psa. Budou-li jej pronásledovat, bude muset vlézt na tento strom, kde má tlumok, přikrývku a potraviny, což mu umožňuje strávit noc bez útrap, protože se s nákladem nemůže pohybovat dále tak rychle a k vodě zbývají ještě asi dva kilometry.

Zastavil se a naslouchal; z počátku bylo všude ticho, ale potom byly slyšet hlasy a v dáli se zablýskala světla; to se zřejmě Onkiloni ženou za ním. Gorochov se dlouho nerozmýšlel, vylezl na strom a začal zvedat své věci výše; nejvíce práce mu dala Pestrucha, protože pes bohužel nedovede sedět na větvi; musel vhodně postavit loďku na dvě tlusté větve a položit do ní psa i tlumok. Byl s tím právě hotov, když zahlédl na cestě blízko topolu několik Onkilonů s pochodněmi a napravo i nalevo bylo vidět další. Když Onkiloni minuli strom, přišli brzy na zřetelnou stopu, kterou zanechala loďka na mokré zemi v trávě, a s radostnými výkřiky, které přivolaly ostatní, běželi po této stopě, doufajíce, že uprchlíka dohoní.

Gorochov povečeřel uzeného ptáka, nakrmil psa a vykouřil dýmku; Onkiloni se však z neúspěšného pronásledování stále nevraceli. Začínal být ospalý, a proto se rozhodl, že si do východu měsíce zdřímne; přivázal se ke stromu, na jehož větvi seděl, a usnul.

Vzbudilo jej silné kymácení stromu, div neztratil rovnováhu, a kdyby nebyl přivázán, byl by spadl dolů; musel dokonce držet oběma rukama loďku s nákladem. Gorochov nechápal, co se děje, kolem vše rachotilo a hučelo a na nebi svítil měsíc, který už dávno vyšel; bylo vidět, že se kymácejí i všechny sousední stromy, ačkoli nebyl vítr. Nakonec se dovtípil, že je opět zemětřesení; ohlédna se náhodou na sever, spatřil, že se tam, někde docela blízko, děje něco příšerného; nad lesem se objevily kotouče bílého a černého kouře, vystupujícího k nebi, a ozval se odtud takový rachot; že mu zalehlo v uších — a potom ho ovanul rozžhavený vítr, že se až zalkl.

„Panenko Maria, co se to tam děje? Země se trhá, oheň vystupuje!“ počal se úpěnlivě modlit Gorochov. „Musím utéct, utéct, musím na vodu!“

S námahou začal spouštět postupně tlumok, loďku a psa, protože se strom stále kymácel. Na zemi se mohl sotva udržet na nohou; vrávoraje jako opilý, vlekl Gorochov loďku po zemi a potom i po mělké vodě. Občas hned zprava, hned zleva padalo něco těžkého do vody a lámalo to větve stromů. Rachot neutichal, vzduch byl stále žhavější a dusivější.

Posléze bylo vody tolik, že si uprchlík mohl sednout do loďky a rychle se vzdaloval místa katastrofy; když se dostal na velkou planinu, spatřil na severu záři, vzadu oblaka kouře a rudé blesky, které na různých místech prošlehávaly kotouči dýmu.

„Jak se zdá, ubozí Onkiloni v tomhle pekle zahynou!“ pomyslil si. „A opět všechno svalí na bílé kouzelníky. Zabili šamana a pak i celý národ zahubí.“

Mělká voda se jen lehce čeřila, avšak čím větší byla hloubka, tím silnější bylo vlnění a loďka se zmítala se strany na stranu. Když Gorochov urazil asi deset kilometrů, byl se silami u konce a rozhodl se, že si někde vyhledá útulek, než se rozední. Na kraji velké planiny, na které zvláště hučely vody, zpozoroval blízko kostru zemljanky, která vyčnívala z vody; zemětřesení ještě před povodní stěny, ale hlavní čtyři kůly s trámy ze střechy na nich zůstaly, protože byly zbořilo boční zakopané do země a napříč spojeny. Tato plošina stála téměř metr vysoko nad vodou a vlny ji nezaplavovaly.

„To je místo k odpočinku!“ pomyslil si uprchlik a zamířil s loďkou k plošině, s námahou vyložil své věci, vysadil nahoru psa, sám tam vylezl a vytáhl svou loďku. Přikrývku si rozprostřel na mokrý drn střechy a brzy — přes rachot zaznívající sem ze severu a přes hukot vln — usnul.

Probudil se za svítání a začal se rozhlížet, aby si určil směr pro další plavbu. Za noc se voda uklidnila a jen drobné vlnky chvílemi čeřily zrcadlo jezera. Vedle vyčníval z jezera druhý ostrůvek v podobě zeleného vršku. Podle zeleného topolu nablízku poznal Gorochov zemljanku svou a svých druhů; na topole se zachránil v noci, kdy uprchl; a nyní sám strávil noc na zbytcích Amnundakovy zemljanky.

Jakut narychlo pojedl, spustil pak loďku na vodu a zavolal Pestruchu, aby usadil i ji; pes však stál vedle otvoru pro kouř, který byl uprostřed této plošiny, díval se do vody a kňučel.

„Co tam, psisko, máš rybu nebo co?“ zeptal se Gorochov a přistoupil blíž, aby vzal psa, který nechtěl s místa. Když se podíval do otvoru na kouř, trhl sebou; vedle jednoho stropního kůlu čněly z vody prsty dvou lidských rukou.

„Pane bože, tady se někdo utopil!“ vykřikl. „Proč nevylezl po kůlu nahoru?“

Na jednom prstě se blýskal stříbrný prstýnek, který byl Gorochovovi povědomý; Onkiloni stříbrné prstýnky neměli a jenom ženy bílých lidí dostaly od svých mužů takové prstýnky a byly na ně velmi pyšné.

„Ach, katani, vždyť je to Raku! Ostatní ženy tam byly a starý pes řekl, že zrádkyni utopili.“

Gorochov se spustil do loďky a připlul ke kůlu, u něhož bylo vidět ruce; ukázalo se, že v zápěsti byly pevně přivázány řemenem ke kůlu. Přeřízl řemen a začal tahat za ztuhlé zápěstí; nad vodou se pomalu vynořila ruka, potom se objevily vlasy a posléze tvář s otevřenýma očima; tyto oči, jako by plné slz, dívaly se na Jakuta s výčitkou. Vykřikl a odvrátil se, zápěstí utopené dívky mu vyklouzlo z rukou a hlava zmizela v kalné vodě; za ní pak zmizela i ruka a mrtvé tělo se ponořilo na dno.

„Nešťastnice!“ pomyslil si Jakut, „Přivázali ji na noc ke kůlu, aby neutekla za mnou, a potom, když přišla voda, zapomněli ji v zemljance nebo ji naschvál nechali a ona se utopila.“

Představil si, co musela Raku vytrpět, když voda vnikla do zemljanky a začala stoupat stále výš a výš po jejím těle; jak se zmítala a volala jej na pomoc a odpovědělo ji jen šplouchání vody v příšerné tmavé noci; jak voda stoupala k ňadrům, šíji, do úst a nakonec ji zalila hrdlo, z něhož se vydralo poslední úpěnlivé volání. A on tu byl z počátku nablízku a mohl ji bez nesnází zachránit, jakmile Onkiloni odešli. Jistě však začala volat, až když voda vnikla do zemljanky, a on již v tu dobu plul po jezeře.

Chtěl tělo vytáhnout a někde je pochovat; bidlo však neměl a pohřbít by ji musel leda ve sněhu za kotlinou. Sklíčen, posadil do člunu Pestruchu, která teď na jeho zavolání poslechla, vzal si své věci a plul na jih. Vesloval vytrvale, doufaje, že ještě dohoní kamarády, a loďka letěla jako šipka po klidné hluboké vodě na jezeře i v kanálech.

Tu se vpředu objevil okraj kotliny s bílými závějemi, které se odrážely od černých útesů. Na severu se stále ještě zdvíhaly kotouče bílých a černých mraků a chvílemi odtamtud zazníval rachot výbuchů.

Posléze les končil a Gorochov vyplul na čistou vodu, omývající závěje na okraji. Ale i zde bylo vše zatopeno. Kde však jsou jeho druzi? Odešli? Utonuli? Na plošině nad závějemi nebylo nikoho vidět!