Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_antique, foreign_prose, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

F. L. Věk (Díl třetí): краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl třetí)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

F. L. Věk (Díl třetí) — читать онлайн ознакомительный отрывок

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl třetí)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Paulo!“ volal za ní Thám chlácholivě. Ani se neohlédla a zašla do druhého pokoje. Zůstal sám. Díval se na dvéře, za nimiž se ozval výbuch prudkého pláče. Vykročil, chtěl za ženou, popuzen její nespravedlností. Zdržel se však, a jak vlna toho návalu přešla, zahořklo mu nitro pomyšlením, že jí bylo jeho nabídnutí protivno. Či snad opravdu chtěla jít sama – před odjezdem.

Přecházel pokojem s pochýlenou hlavou, pak, nevěda ani, usedl u otevřeného okna; po zahradách polehly stíny, slunce již zapadlo. Zadíval se do šera stromů, pak rychle obrátil hlavu, když zaslechl dvéře vedle. Paula vyšla ještě tak ustrojena jako prve, ale bez klobouku. Jak ho zahlédla ještě na procházku ustrojeného, obrátila se rychle a zpátky zas do pokoje —

Již se v pokojích i venku hustě soumračilo, když přišla Bety rychle, jako proud, šaty jí jen šustěly, nesouc si kytici jarních květin. Tháma, hněvajíc se s ním, sotva si povšimla. Když vstoupila do druhého pokoje, zastala Paulu u okna, ven obrácenou, s čelem do dlaně opřeným. Maminka sedíc opodál upírala na ni starostně oči, její pobledlou tvář, jak hledí hluboko zamyšlená, rozteskněná v soumrak. Betyna si nepovšimla, jak matka sklesle sedí, a hned k sestře.

„Podívej se – to je kytka! Tu jsem dostala!“

Paní Butteauová jako by oživla. Rychle vstávajíc, aby se podívala, ptala se od koho, od koho. Paula sotva hlavou pohnula a netečně pohlédla na kytku; hned se však obrátila a oči na Betynu upřela, když jí sestra nedbale, jako mimochodem, vypravovala, že se jí Amling poroučí.

„Kdes ho viděla?“ optala se rychle.

„Teď, právě před domem. To on na mě čekal.“ Dala se do smíchu. Jindy byla by paní Butteauová chutě přisvědčila, ale v ten okamžik mihla se jí včerejší procházka, kvetoucí alej; podívala se na Paulu, která se živě optala, co říkal:

„Taky že by vás rád ještě uviděl, že myslil, že vás potká – ale podívej se, to jsou kvítka, a přivoň, jak voní —“

„Dal ti je?“

„Ne, řekla jsem si o ně.“ Zasmála se.

Paní Thámová v polosvitu okna sáhla po kytce, a jak se k ní přiklonila, vdechujíc její vůni, ovanulo ji také jako vůní pomyšlení, že čekal, tak dlouho čekal, tam v aleji a pak i tu před domem. A touha na ni přišla. Skloněná ke kytici přivřela víčka —

Paní Butteauová povídala Betyně o pentličkách, jak bylo a že by mohla pro ně doskočit. Paula návrh zamítla, že již je pozdě, a Betyna, obrátivši se po předním pokoji, pohrozila tam.

„O to je! Copak že sedí jako výr, že se nejde rozloučit —“

Šel, ale až hodně později, když Paula nevyšla z pokoje, když Betyna pořád kolem něho trylkujíc a hned zase něco o pentličkách, a když pak tchyně, snášejíc na stůl, ptala se ho, patrně také rozmrzelá, na půl slova, bude-li doma večeřet. „Ne,“ odbyl ji zkrátka.

Za chvíli odešel a rovnou na Starou rychtu —

Časně ráno, ještě za šera, vyjely od Špinku na Koňském trhu dva vozy vysoko naložené kufry a bednami, plnými garderoby herců a vlastenského divadla U hybernů. Mezi bednami vyčuhovalo několik kusů svinutých dekorací. Vpředu zadního vozu seděl ve velkém plášti garderobiér Aigner s dvěma sluhy divadelními.

Když rachot obou vozů utichl v ospalých ulicích, vytáhli z nádvoří téže rozlehlé hospody U Špinku zase dva povozy, ne však nákladní, nýbrž dostavníky, jeden hnědě, druhý zeleně natřený, oba dlouhé s malými okénky a s vysokým kozlíkem. Pak rozlehl se ranním tichem cvakot podkov na dláždění. Vozkové vyváděli koně a zapřahali je do přichystaných povozů.

V tu chvíli hrnul se starý Zappe s ženou, dcerou a malým synkem z hořejšího konce Koňského trhu dolů ke Špinkům, na cestu připraveni, on v třírohém klobouce, v plášti, o holi, statečně si z dýmky pokuřuje, madame v čepci a v šátku, dcera v kloboučku a v mantile, bratříček v dlouhém kabátě s límcem, v čepici, rozespalý ještě.

Stará sláva s nadějí v mladé vavříny spolu tu kráčely. Zappe, kdys přední herec Boudy, majitel koncese divadla U hybernů, nyní v oboru sluhů a sedláků, v českých představeních také starců, madame Zappe, donedávna vždy první matka v truchlohrách i veselohrách, a sedmnáctiletá její dcera, vysloužilý člen kinderballetu, nyní v oboru selských i přihlouplých děvčat, a rozespalý bratříček, osvědčená dětská síla.

Paní Zappová pořád hubovala starého, že jen bání jako na procházce, a mladého, že se táhne jako mrak, že mu dá jednu do zad, aby se vzpamatoval a nevrněl.

„Přijdeme pozdě, všecko nám zasednou, nejlepší místa.“

„Nesmějí,“ odvětil zvysoka manžel hlubokým hlasem; mluvil z něho majitel koncese a ne herec.

„Na tebe budou čekat – bodejť – podívejte se – Tony, kluku, půjdeš-li – vidíte, všude už odjíždějí —,“ a ukázala Koňským trhem dolů. Náměstí ještě všecko poklidně dřímalo, jen před jeho zájezdnými hospodami bylo živo. U Modrého křížku, kde měli stav a byt Litomyšlští a všichni od Poličky, vyjížděl z průjezdu formanský vůz. U Michálků, kde byli doma Táborští a z Benešovská, zapřahali do dvou vozů, u Fabiánů, Štočků, u Charouzů, u Zlaté husy, všude dost ruchu, ač se slunce ještě neukázalo.

Po nízkých domech, po rozlehlé prostoře Koňského trhu studené světlo rozednění a ještě dost stínů a šera v zašlých průčelích i mezi budovami. Nebe vybráno, za Koňskou branou k východu zahořelo zlatem. Bylo chladno, ale paní Zappová zrudla a začínala se potit od rychlé chůze a strachu, že přijdou pozdě. Kdes od Prašné brány ozvala se poštovská trubka do ranního ticha. Veselý její hlas nesl se dál a zanikal směrem k Poříčské bráně.

Paní Zappová sebou škubla, jako by jí pošta ujížděla, a zase volala na muže, co stojí, ať nechá fajfky, a hned zas po Tonym se ohlížela. Vtom, to se již blížili k hospodě Hradeckých, ke Špinkům, zahlédla dlouhého mužského v červeném fraku, pospíchajícího z Můstku také ke Špinkům. Jako orlice ho zhlédla a hned už chytla dceru za rukáv.

„Fini, to ti povídám, ať s ním nic nemáš, ať si vedle něho nesedneš, vedle toho obejdy —“

Když Zappová rodina dostala se k dostavníkům, zastala tam kromě několika členů divadla U hybernů baletního mistra Barchiella, zimomřivého, zívajícího, krčícího se do límce zeleného fraku, a pannu Hermanovu, druhou milovnici, s velkou škatulí v ruce a s větší ještě u nohou. Herec Svoboda, ten v červeném fraku, s holí v jedné a se skřínkou líčidlovou v druhé ruce, stál už u ní a něco jí živě vypravoval. Fini Zappová si toho nejdřív povšimla a nedbala proto, že ji máti volá, až když ji zatáhla za rukáv a prudce k vozu ukazovala, aby šla, šla si sednout.

Zappe ostal mezi herci a ženy si nevšímal. Zároveň s ostatními vyhlížel alejí vzhůru, je-li to Amling, co sem jde —

Kolem obou dos ta vniků, na jejichž střechy ukládal a upevňoval s vozkou druhý podomek balíky, tlumoky, uzle; škatule, hlučně oživlo. Hladce oholení herci v pláštích nebo kabátech, fracích, v botách s kopnami nebo ve střevících, v třírohých nebo měkkých, vyšších kloboucích, jejich ženy a herečky v čepcích a kloboucích, v salopech i v pláštích, starší, mladí, nevyspalí i svěží, veselí, několik dětí mezi nimi, to vše byla živá strakatina a hlučná. Mluvili německy, česky, madame Zappe se u prvního dostavníku hádala, několik jich přicházelo z průjezdu hospody, kdež se byli ohřát sklenkou kořalky; starý Zappe stál prostřed skupiny herců a kouřil, až oblaka nad ním vystupovala. V té skupině zůstal Amling, když přišel.

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «F. L. Věk (Díl třetí)»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl třetí)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Alois Theodor Sonnleitner - Dr. Robin-Sohn
Alois Theodor Sonnleitner
Alois Theodor Sonnleitner - Die Hegerkinder von Aspern
Alois Theodor Sonnleitner
Jirásek Alois - Psohlavci
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Lucerna
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Filosofská historie
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Staré pověsti české
Jirásek Alois
Отзывы о книге «F. L. Věk (Díl třetí)»

Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl třetí)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x