Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

„Tady je také lavička, mami!“ zvolala Paula. Prostá lavička stála pod kvetoucí hruškou. Paní Butteauová, která nohy pořád cítila, hned si usedla a nechávala také místo Paule. Ta se zasmála.

„Ach, maminka myslí, že bych nejraději pořád seděla.“

„No, když je tu tak krásně na sluníčku a pan Amling je snad také unaven, místa dost.“

„A ne, madame, srdečné díky, já se rád procházím, a vy také, milostpaní —,“ obrátil se k paní Thámové a hned dodal:

„Podívejte se touhle kvetoucí alejí vzhůru,“ ukazoval do stráně, „alespoň na kus, to by byla procházka! To je krásná cesta a jaká je nahoře krásná vyhlídka na Prahu. Viděla jste jí odtud?“

„Odtud ještě ne.“ Zahleděla se tam, pak se obrátila k matce a poněkud nejisté řekla:

„Já bych se tam, mami, podívala.“

Stará paní na ni upřela oči a hned neodpověděla. Nebylo jí to tuze vhod a stín temného tušení jí padl do nitra. Ale jen jako stín, který se přehoupne, kmitne. Neodepřela, ano usmála se, když Amling kvapně ujišťoval, že dlouho nebudou, že tu budou hned.

Hleděla za nimi a vtom jí připadlo, kdyby je tak zeť, Thám, viděl. Ten by zas vyváděl! A když je takový, Paulince nic nepřeje, aby pořád seděla doma, aby s nikým ani nepromluvila, hned si kdovíco myslí. A pan Amling – ach, kdepak ten, takový hodný, úslužný a jak zdvořilý. Paulinku povyrazí, však kdypak si zas takhle vyjde, ať se podívají, když je to tak krásné. A kdyby ho takhle mohla pozvat, myslila Amlinga, na svačinu – Bety – a kdovíco ta holka, ani si ho moc nevšímá. Ale pozvat ho – a když Thám, ten by se zase škaredil, a groše nedá – kdovíjak on, Amling, pěkně si tak chodí, peníze on má, ale Paulinka by se zlobila a Thám by dělal křiky, kdyby zvěděl —

Mladí šli ovocnou alejí vzhůru směrem k vile. Vždycky spolu mluvili jen ve společnosti, u Thámů, na ulici nebo někdy v kavárně U modrého hroznu. Teď byli poprvé sami. Paula se nenadála, že se dnes tak stane. Tušila, proč Amling včera přinesl stálou vstupenku do Kanálské zahrady, a proto se dnes, když sem šly, nadála najisto, že přijde. Lekala sé jeho příchodu, a přece se ho nemohla dočkat.

Přišel, a jak na ni pohleděl! Bylo jí příjemno, mílo s ním se procházet. A maminka šla s nimi, nebylo v tom nic tak nápadného, nikdo nemůže nic říci.

Ale když vyšla s Amlingem samojediná pod kvetoucí stromy, zamrazilo ji divným strachem. Vzpomněla na Tháma; ohlédla se plaše, jednou, dvakrát. Ale také krev cítila, jak se jí žhavěji rozproudila, jak vřelost se jí rozlévá všemi údy – Ozývalť se vedle tlumený hlas Amlingův. Vždycky ho ráda slyšela, líbil se jí ten měkký jeho zvuk; teď dojímal v tom ztlumení, a jako by se slabě zachvíval.

Cítila, jak na ní spočívá průvodcův pohled, že se od ní neodvrací. Pozvedla sklopené oči. Mluvil o tom, jak je šťasten, ale co se poslední dobou nasoužil! Dřív že ji alespoň vídal na jevišti, že se jí mohl obdivovat, ale poslední čas že ani toho neměl, když nehrála a když on jich nemohl navštívit. A teď – co ho čeká —

Povzdechl. Zapomněla na stromy, na jejich květy, nevšimla si motýla, jenž jí takořka před nohama vyletěl z nějakého květu.

Amling dotkl se jejího nastávajícího odjezdu, a stesk ji chytil. Nikdy jí tak nebylo. Jindy se těšila, a teď!

A řekl, co se také jí mihlo, že mine kolik měsíců, nežli se zas uvidí, teď že to je snad naposled. A když už musí jet, aby mu popřála ještě jednou s ní promluvit.

Zastavila se, upřela na něj oči.

„Přijdete k nám —“

„To již sotva, leda ještě jednou, abych s vámi samotnou —“

„To nejde, není možná!“ vpadla kvapně jako ve strachu. „Vždyť teď —“

„Jsme sami, a přece nejsme. Přijďte sem zítra!“

„Ne, ne —“ Bránila se, hlas však nezněl rozhodně, a jak vážně, skoro přísně před se pohleděla, zdálo se mu, že počítá, přemýšlí, jak by – Okamžik čekal mlčky, pak tiše, vroucně zavanulo jeho: „Prosím vás —“

Obrátila se k němu a líce zjasnělo jí jako úsměvem.

„A což kdybych snad ani nejela – Mamince se nechce, bojí se cesty, a já o maminku —“

„A vy byste zůstala, a —“ nedomluvil; nechtěl jménem jejího muže hodit jí stín.

„Musila bych tu být s maminkou.“ Viděla, jak mu zasvitlo v očích. A hnul sebou živě.

„Ale nevím, bude-li možná,“ dodala tišším hlasem, starostně, s obavou.

„Bude, bude, když vy budete chtít!“ chtěl ji vzít za ruku. Než vtom se sehnula a trhala rychle, nervózně chudobky, jichž bylo v trávě jako nakropeno.

„O kdybyste chtěla! Vyslyšte mne, ustesknu si tu bez vás.“ Prosil lítostivě a úlisně zároveň. Nechala květů, vzpřímila se. Podával jí ruku. Nemohla již odmítnout; ale dřív mžikem pohlédla cestou před se a hned také dolů. Tam jí zrak uvázl a slabě vykřikla. Amling se tam také obrátil. U paní Butteauové někdo stál a rozmlouval s ní.

„To je on!“ zvolal Amling prudce, jako popuzen.

„Doktor Held!“ Obrátila se po Amlingovi.

„Ano, byl u vás, ale ani se nezmínil, že sem půjde.“

Paní Thámové se kmitlo podezření, že snad muž – A hned zas ji obava zmohla.

„Viděl-li —“ Rychle se obrátila obličejem k vile. „Což se ho bojíte?!“

„Je s Thámem tuze zadobře, a kdyby mu řekl —“ Po tváři se jí uložil stín chmury.

V nejistotě a čekajíc upokojení dodala:

„Snad nás neviděl.“

„A když, tak jistě nepoznal —“

„Snad —“ Vykročila a již se neobrátila. Okamžik mlčela, až pojednou promluvila ohlas myšlének a obav, jež se jí hrnuly.

„Co ona maminka – Pojďte, pojďte, ať se dostaneme dál. Ještě tam stojí? Podívejte se, ale hned se zas ohlédněte.“

„Ještě tam stojí.“ Co se podíval, byla už paní Thámová kousek dál, výš. Když ji dohonil, zastavila se. Ukázala na nebe.

„Podívejte se, dál už nemůžeme.“

Za vilou na vrchu, za jejími stromy se nebe kabonilo. Mrak tam vyvstal a rostl letem v černavu, od níž odrážely se v popředí koruny kvetoucích stromů.

„Bude pršet, pane Amling. A maminka dole – musím zpátky. Ještě tam doktor stojí?“

„Ne, už se kloní, odchází.“

„Ohlíží se?“

Amling postřehl, že se Held, jda od paní Butteauové dál, směrem k bráně Kanálské zahrady a k městu, ohlédl jednou, podruhé, ale zapřel to pro upokojení paní Thámové.

„Ne, neohlédl se, jde rovnou, už zachází za stromy, je pryč.“

Paní Thámová se obrátila směrem dolů k cestě, kde její matka seděla.

„Pojďte honem dolů.“

„Půjdu, hned, ale nepojedete do Teplic, není-li pravda?“ A nehýbal se z místa.

„Nevím. Ten,“ a ukázala za doktorem, „mohl by,“ chtěla říci „všechno pokazit“, ale nevyslovila toho.

„Doktor?! A kdybyste snad – přece – musila, budu ještě s vámi mluvit?“

Vítr zašuměl, projel korunami, až se z nich květy rozsypaly bělostnou prškou.

„Pojďte, pojďte,“ naléhala, „ať maminka —“Jak vykročila, ohlédla se po mraku, jenž za nimi stál vysoko již po nebi, takže v tu stranu bylo jako slitina za kvetoucími stromy. Amling musil rychle vykročiti, aby byl paní Thámové po boku. Šel těsně vedle ní a chytl ji za ruku.

„Prosím vás, přijdete?“

„Vy jste hrozný, pusťte mne, maminka —“ Červené skvrny proskočily jí po tvářích.

Pustil její ruku, prosbu však opakoval, vášnivě, nedbaje ničeho: „Přijdete?“