Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

„Já nepojedu!“ Vyrazila náhle a sklonila hlavu, jakoby před větrem, všecka zardělá. A tak šla v chvatu dál a vítr, v němž se mladá tráva chvěla, dul do jejích světlých šatů. K lavičce došla dřív než Amling, ale vzrušená, jako udýchaná. Ještě však k ní nedokročila a již dychtivě vyhrkla:

„Viděl nás? Doktor?“

„Myslím, že ne, ale proč taky chodíš —“ Řekla to káravě, ač ne ostře. „A neptal se po mně?!“

„Ptal; řekla jsem, žes zapomněla v zahradě vádrle.“

Vtom došel Amling. Byla řeč o mraku, o dešti, že je na spadnutí. Vydali se bez meškání domů. Paní Butteauová se ptala, zdali něco viděli, jaká je vyhlídka.

Amling odpovídal. Paula mlčela a byla i dále roztržitá. U brány se Amling poroučel, a když ho paní Butteauová zvala, aby se stavil u nich, omluvil se, že musí napravo k Poříčské bráně, že slíbil na tuto chvíli kolegovi Arnoldimu. Paní Thámové stiskl vřele ruku. Poslední jeho pohled také mluvil.

Když zašel, ptala se hned paní Thámová na doktora Helda, jak přišel do aleje, co chtěl. Paní Butteauová jí vykládala, že byl v Kanálské zahradě, že také kvůli lidem hledal víc poklidnou cestu, a když se vracel —

„Stran Teplic neříkal nic?“

„Sama jsem začala, že je mi nevolno, že nemohu na nohy, že ostanu tady.“

„A on nechtěl dovolit, viďte —“

„Ani ne“ (zapřela kvůli dceři, že jí naléhavě zas radil, aby jela), „ale divil se.“

„A mne neviděl?“

„Ne, neříkal nic; a také vždyť jste byli hodný kus —“

„A kdyby viděl, copak na tom, vždyť, ale kvůli Thámovi, ten by zas dělal —“

„No vždyť; toť já vím, holečku, proto jsem mu taky řekla, žes v zahradě. Povídal, že se byl u nás rozloučit.“

„No,“ mladá paní pohnula pohrdlivě rtem, „kvůli mně nepřišel.“ Pojednou však se tón jejího hlasu uvolnil uspokojením.

„To už k nám nepřijde.“

„Dle toho ne, Paulinko.“

První velké krůpěje zašuměly a rozestříkly se na dlažbě. Obě paní dbcházely právě ku svému bytu. V tu chvíli vstupoval doktor Held na Kamenný most, míře ha Malou Stranu, kde bydlel. Celou cestu z Kanálské zahrady už na sebe nemyslil. Tam v osamělé kvetoucí aleji v polích vyřkl si rozhodně, k čemu se v duchu klonil a se rozhodoval: že přijme Mikanův návrh.

Vracel se klidnější, až ho pak paní Butteauová pohněvala svými stesky a výklady, že ví, že jí bude tady líp. Simulovala, viděl to, a lhala. Celou cestu na to myslil, jaké jsou to ženské, a mladou jak zahlédl nahoře v aleji s tím komediantem. Poznal ho také. Klacek, jakou hrál komedii, že se nemůže čtení dočkat – Proto on tak pospíchal a nic neříkal, proto sebou tak vrtěl. – A ona! Už tak daleko? A ta babka, jak ji zapřela a myslila si o něm, o doktorovi, že má chatrný zrak, že dceru nezhlédl nahoře v stromořadí, když se o ní sám naschvál nezmínil. Proto ty Teplice! Proto tam nechce mladá a kvůli ní stará —

A Thám! Řekl o tom čistém kolegovi, že se cvičí zatím na Romea jenom tak – Kdyby znal jeho Julii! Kdyby však – Held se v myšlenkách zarazil, že to snad bylo náhodné setkání. Amling šel s nimi jen tak; herci, herci – Ale solus cum sola? – Co teď – Povědět Thámovi? Held tu myšlénku hned zamítl. Je-li co na tom, Tedy především rozloučit – do Teplic musí, obě, stará, mladá, a ten Amling bude od nich, tu —

Nazejtří, brzo dopoledne, zašel si doktor Held na Koňský trh do domu U Bohuslavů. Thám žasl, paní jeho, chystajíc právě nějaký tlumok, se lekla. A hned ji zlost chytla. Doktor jí tak zdvořile říkal, že když se mu včera v Kanálské zahradě nepoštěstilo s ní se setkat, že přichází teď se poroučet. A hned se ptal na matku.

Paní Thámová byla na rozpacích.

„Šla do trhu, to jest jen ku kramáři vedle. Nechtěla jsem jí pustit, ale což si dá maminka říct? Vždycky chodila do trhu, a teď – dnes, se jí zastesklo,“ mladá paní se nutila do úsměvu, „zastesklo, že už prý dávno nebyla na koupi —“

„Z toho je patrno, že by paní matce cesta do Teplic neublížila. A prosím, nežli přijde —,“ doktorova tvář velice zvážněla. „Musím upozornit,“ doktor začal mluvit německy, týkaloť se medicíny. „Já včera s paní matkou hovořil. Stěžovala si, že musí ostat, že to do Teplic nepůjde.“

„Ano ano,“ chytala živě mladá, „naříká si, právě jsem chtěla Thámovi říct, že maminka rozhodně nemůže a že samotná tu také nemůže ostat, že nemohu jet, alespoň ne hned, že bysme přijely později —“

„Zrovna naopak, s dovolením, jemnostpaní. Kdyby tuhle přítel Thám ani s divadlem nejel do Teplic, paní matka by tam musila, chcete-li si ji zachovat. Nelekejte se,“ Heldovi se pohnul koutek rtů, „pojede-li do Teplic, bude dobře, jistě, pravím. Nechce-li, musíte ji donutit, vy jako dcera —“ Hleděl vážně, upřeně na mladou paní, jež stála nad otevřeným tlumokem zachmuřena. „Vás poslechne,“ dodal a pohlédl na Tháma. Ten žasl i zároveň tlumil úsměv, který mu chtěl na rty. Jak doktor domluvil, ozval se konejšivě:

„Vždyť ona maminka si dá říct.“

Paula bleskla po něm zrakem, pak odpovídala, zvolna, jako nechutě, Heldovi:

„Je skutečně, pane doktore, nutno —“

„Je,“ řekl určitě. Viděla, že zchmuřil obočí.

„Když nařizujete —“ Ochota z těch slov nevanula.

„Tak, jemnostpaní; budete mít zásluhu.“ Vtom vešla paní Butteauová v čepci, velký šátek přes ramena, s brašnou na ruce. Divila se, když zhlédla doktora (včera se s ní rozloučil), a divila se ještě víc, když jí Thám napověděl a doktor dopověděl, šetrně, důtklivě však, že je nezbytno, aby zítra se vydala s ostatními do Teplic.

Sama to uslyšela, ale hned, nejdřív, na dceru pohlédla, co ta. Té nezbylo, nežli přidati se k oběma mužům, a paní Butteauová se pak už nebránila.

„No, když myslíš a tuhle pan doktor, Tedy pojedeme.“

Když Held odcházel, děkovala mu upřímně; zato dcera její zamlkle, přemáhajíc nevoli a mrazení. Nejsrdečněji se loučil Thám. Byl by rád Helda vyprovodil, než ten se nezdržel, že nemůže čekat, že pospíchá —

Od Thámů vycházel spokojen s výsledkem své návštěvy.

Paní Thámová, osamotněvši s mužem, mluvila však s pochybností o jeho ustanovení, že těch teplických lázní mamince asi tak potřeba, to že jí ta cesta víc uškodí. Thám, jenž usedl s knihou k oknu, obrátil se po ní a řekl:

„Co ti najednou tak o tu Prahu jde!“

Neodpověděla a také již nepromluvila. Mlčky začala skládat šatstvo a prádlo na cestu a nepromluvila pak celý den. Pozdě odpoledne ustrojila se jako na procházku. Paní Butteauová seděla v zadním pokoji, Betyna odešla před chvílí. Thám opisoval u stolu nějaké noty divadelní. Vida, že se žena chystá ven, optal se (byla již skoro u prahu), kam jde. Překvapilo ji to, viděl to na ní; odpověděla zkrátka, že musí do krámu pro nějaké pentličky.

Položil péro, vstal a sáhl po kabátu na posteli. „Půjdu také —“ Optala se kvapně, kam.

„S tebou, vyprovodím tě.“ A s úsměvem, upřímně doložil: „Projdeme se spolu naposledy Prahou.“

Stála nehnutě, majíc rty sevřeny; nozdry se jí zachvěly, v očích zablesklo. Nemohla ani hned promluviti. Stanul před ní, pohlédl na ni káravě, zároveň i bolestně překvapen.

„Je ti to protivno, viď?“

„Protože mne chceš špehovat!“ Strhla klobouk s hlavy a všecka pobouřena vyrazila od prahu zpět do pokoje a hnala se ku dveřím druhého.