Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

Všecko šlo v jednom chrčivém, hřmotném proudu.

Nežli Held odpověděl, už za něj mluvil: „Kdepak vy ven! Vy nechcete být řemeslníkem, milujete vědu – A tak slyšíte – bylo by zrovna vhodné místo. Fyzikus u Milosrdných potřeboval by substituta, říkal mně —“

„Pan doktor O’Hehir mně dnes psal.“

„Tak poslechl, já mu řekl o vás – no dobře, a co vy, že ano, to se rozumí, to byste byl náramný osel, jen berte —“

„Jdu sem právě uvažovat, pane rado,“ řekl Held, usmívaje se.

„Uvažovat! Tady, tadyhle u té studně jste se rozhodl. Jděte domů a je po uvažování. U Milosrdných pochytíte nejvíc, to budou zkušenosti, proboha, a fyzikus není hloupý, trochu až moc entuziast pro Biowna, no, zkusíte ten systém. A tak jděte, doktore, k němu a řekněte mu, že ano, že vás posílám. A hned zítra jděte, nebo ještě dnes, či tu něco máte?“

A směje se, zamrkal škádlivě očima.

„Jen to uvažování, pane rado.“

„A to už odešlo – je pryč, tak jděte, milý Helde, sbohem a mnoho štěstí!“

Otočil se a zase zpátky ke studni, a zas už cestou něco oběma pánům vykládaje svým hřmotným způsobem.

Held se dal cestičkou vedoucí od studně z ouvalu výš na volnou prostoru před panským domem, upravenou v zahradu. V zeleni jejích záhonů a polí rděly se, modraly, bělaly květy prvního jara. Na stezkách, pískem posypaných, bylo také pestro. Několik pánů a dam v jarních oblecích se procházelo, něco jich stálo v skupinách poblíže domu u velikých klecí plných rozmanitého ptactva, hlavně různobarevných papoušků. Klece ty stály na samém pokraji hustého hájku, jímž končila se zahrada hraběte Canala.

Domlouvání profesora Mikana Helda vzrušilo. Příznivec jeho nutil jej do rychlého, ano náhlého rozhodnutí. Povoloval, a vlastně již povolil, ačkoliv si v duchu nevyřkl rozhodného slova a dále ještě uvažoval. Povoloval, poněvadž mu návrh doktora O’Hehira nebyl nevhod, když ráno dostal psaní. A rada zkušeného profesora – Plat sice bude malý a práce mnoho, ale jaká příležitost ke studiu! Praxis přitom bude moci vykonávat. Tolik však, co maminka a sestry potřebují, vydělá, a na piano, na pěkné piano od Reisa, nebo snad i od Zelenky – Na to stonal.

Jak tak uvažoval a počítal, obešel rychlým krokem prostoru před panským domem nejdelší její stezkou, na obvodu, a dostal se k volnému pochylu stromy porostlému.

Mezi jejich kmeny v zelenavém přísvitu stál pískovcový zkomolený sloup na podstavci s emblémy zednářskými. V zářivém paprsku, jenž šikmo padaje chvěl se korunami i po kmenech, zahořel na pomníku ve štítu vedle římského brnéní pod sloupem zlacený monogram hraběte Canala z Malabaily.

Doktor Held šel kolem a chtěl do topolové aleje na stezník, vedoucí nad ouvalem, kterým byl přišel. Ale v aleji i na postranních stezkách mezi křovinami a duby, ještě holými, mezí‘ bílými břízami, javory a lípami, v jejichž světlé zeleni tměly se skupiny borovic, hemžilo se lidmi. A dva známí medikové mířili směrem k němu.

Nechtěl se s nikým setkat a zastavit. Včas se obrátil a zpátky zase kolem pomníku a dál kolem druhého, zednářské pyramidy, dostal se do háje na konci zahrady. Šel, šel, a když stanul u zadního vchodu, vykročil ven. Chtělo se mu samoty a ticha.

Ocitl se v polích pod strání, jež se rozlehle táhne nad Kanálskou zahradou. Vyhřívala se na odpoledním slunci, její travnatá úbočí i stará vinice, polozbořené zdi bejlím zarostlé. A nahoře na temeni, za nímž se sklánělo krásné modré nebe, nesly se prozářené koruny stromů v parku osamělé vily.

V zlaté záři tiše spočívaly ve stráni stíny ovocných stromů, stojících porůznu i alejí při cestě vzhůru k vile a dole při cestě, jež vedla zrovna za Kanálskou zahradou, kolem jejího ohrazení, dál do polí.

Touto dlouhou ovocnou alejí, tichou a osamělou, bral se doktor Held.

Hrušně odkvětaly, po široké mezi ležel bělostný poprašek květových lístků, koruny však jabloní, každá zarůžovělý oblak květů a poupat. Dech slabé, jemné vůně vanul zářivým vzduchem, motýl se jím zapestřil, včelka přiletěla, do květu zapadla, pták šveholil tu i dál; z ouvalu Kanálské zahrady strměly nehnuté jako v blaženém utišení vrcholy omládlých korun —

Skoro na druhém konci ovocné aleje, od kterého se Held vzdaloval, směřuje víc do polí, seděla na lavičce paní Butteauová. Před chvílí ještě se procházela s dcerou v zahradě. Libovala si tam mezi těmi pány a dámami; byli všichni „nóbl“, jak si hned zjistila. Lahodilo jí mezi nimi se procházet, dívat se na ty, které znala, a pozorovat ty, kterých neznala. Bylo jí do hovoru, vyptávala se Pauly, upozorňovala ji na toho, onoho pána, na tu, na onu dámu, na její oblek, klobouk, náušnice —

Vše ji to nesmírně zajímalo, než přece si pak povšimla, že Paula mnoho nemluví, že je nějak roztržitá. Zastavovalať se, ohlížela, pak náhle upozornila matku, tamhle že je lavička prázdná (bylo to v topolové aleji, u samé cesty), a hned tam chvátala, napřed, aby ji nikdo nezasedí. Paní Butteauová byla ráda. Začalať už nohy cítit, a pak mohla všechny, jak kolem přecházeli, pohodlně pozorovat.

Dlouho však neseděly, a již začala Paula o tom, že tu není tak pěkné místečko.

„Chceš-li, Pauličko, půjdeme,“ nabízela se stará paní měkce, ochotně. Dcera jako by se náhle vzpamatovala.

„A ne, ne, maminko, já jen kvůli vám, není-li vám tu moc hlučno —“ ,,A není, není, kdepak, pěkně, Paulinko.“

„Tak tu počkáme.“ Umlkla a zahleděla se zase dolů topolovou alejí směrem ku bráně, odkud lidé pořád ještě přicházeli. Náhle se zarděla.

Paní Butteauová si toho nevšimla. Dívalať se právě za nějakou silnou dámou v nemódním, napudrovaném účesu, za níž kráčel premovaný lokaj v červeném fraku.

Náhle se někdo u lavičky u nich zastavil. Pan Amling! Pozdravoval zdvořile, držel pak klobouk v ruce, co mluvil o náhodě, o štěstí, jaké má, že jen vešel a již dámy zhlédl.

Paní Butteauová měla radost z té náhody. Nevěděla opravdu, že přijde. Paula však za té řeči sklopila na okamžik oči. Musila; nemohlať, jak tak lhal, na něj hledět. A cítila, že není bez viny. Než horké to polití studu zmizelo okamžikem. Jeho hlas zažehnal všechno a zapomněla, jak na něj upřela oči.

Stál u nich, mluvil o Kanálské zahradě, jak je navštívena; Paula se optala matky, jak unavení, co nohy. Stará paní hned nebyla unavena, hned ochotně vstávala, že si již pěkně odpočinula, že by mohli zase jít. Paula přisvědčila i k tomu, s matkou zároveň, když Amling žádal o dovolení, smí-li je doprovodit. Šli topolovou alejí, dali se pak na pobočné stezky mezi stromy a keře.

Než tu se ve třech šlo nedobře. Pořád se musili vyhýbat, přes tu chvíli se zastavit, ustoupit; bylo to velmi nepohodlné. Paula si na to posteskla, snad že by jinde bylo volněji. Amling hned věděl rady, za zahradou, vlastně vedle ní, v ovocné aleji, tam že je prázdno a ticho, tam že by se volně procházelo.

„Všimla jsem si, když jsme sem vcházely,“ přisvědčovala paní Thámová, „jak tam stromy kvetou. A to mám tak ráda!“

Nepodívala se za té řeči ani na Amlinga ani na matku. Měla oči před sebe upřeny.

„To bysme se tam mohli, Paulinko, podívat, máš pravdu, a je tam víc slunce, bodejť, tady už je skoro moc stínu, alespoň na mne, ale chceš-li, ostaneme!“

Šli však. Amling je doprovázel. Libovali si, když vcházeli do ovocného sadu, jak je tu krásně, co slunce, a jaké ticho! Dívali se po kvetoucích stromech alejí před se i po stráni.