Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

P. Vrba upíral zvědavě i udiveně oči na Krameria, na jehož tupet a půl tváře padal od okna poslední svit. V klenutém pokoji počínalo se šeřit, staré obrazy i sošky ze zrušených klášterů na stěnách se již tměly.

„A co myslí pan abbé?“ ptal se P. Vrba nedočkavě.

Kramerius přímo neodpověděl.

„Našel tam staré listiny našich králů a také psaní, co Žižka psal, a jiné od Jana Jiskry z Brandýsa, toho slavného válečníka českého; obojí psaní české s podpisy. O tom psal Dobrovský a také to, že by tyto dva hrdiny poslal se šedesáti tisíci Čechů do Vídně, když se tam tak bojí Bonaparta.“

„Ach, kdyby bylo možná!“ povzdychl kněz.

„A ještě to píše Dobrovský, že by věděl, jak sebrat v Čechách a na Moravě sto tisíc mužů, ale vídeňským ministrům že radit nebude. Komu není rady, tomu není také pomoci. Loni že by ho byli málem ve Vídni zavřeli, když jim tam povídal, že do jara budou mít Napoleona před Vídní.“

P. Vrba se za té řeči opřel o loket. Okamžik mlčel, pak se tlumeněji optal: ,,A myslejí, že pan abbé —Jak je mu teď? Už to na něj nechodí?“ a zakmital prsty u samého čela. „Myslejí, že tohle je ze zdravého rozumu, co psal?“

„Tohle je – Aby ho pánbůh při něm zachoval. O, veliký duch! Veliký i ve smyslů zmatení. Veřejí, do smrti nezapomenu, jak jsem ho viděl v takovém stavu. Byli jsme ho tuhle s profesorem Pelclem v Nosticově paláci navštívit. Seděli jsme, rozprávělo se, hovořilo o všelijakých důležitostech a zdrželi jsme se dost dlouho. Bylo už skoro jako teď, ta chvíle. Dobrovský mluvil většinou pořád sám, a jadrně, jasně, radost poslouchat, ale najednou, seděl proti Pelclovi, vstane a povídá z ničeho nic:

‚Tam je neřád, neřád, všecko neřád,‘ a začal přecházet pokojem mezi knihami, několik jich měl ležet na podlaze, a chodil, ruce na prsou založené, s hlavou sklopenou, jako zamyšlený.

Jak to ‚neřáď vyřkl, on, takový uhlazený pán, Pelcl se lek a já taky, že je zase zle. To on, jako Dobrovský, vždycky začne takovými šerednými slovy, když ho šílení popadne.

My seděli a on chvilku přecházel sem tam, ruce pořád na prsou, až najednou se před nás postaví a dívá se na nás a pak, jako by měl černé na bílém, povídá tak jistě a určitě:

‚Pruský král ztratí Slezsko, které nám patřilo, a Sas Lužici. Království české rozmnoží se nesmírně, a Polsko ztrestané, že zanedbalo řeč mateřskou, šlechta á la mode, ta nejvíc, zase pokvete a carství ruské se rozšíří až k hranicím Persie a indické země.‘ A najednou se na mne zadíval,“ Kramerius vstal za řeči, „stál proti oknu, tu se mně mihlo, jak je přepadlý a zažloutlý ve tváři a vlasy měl kolem čela a po spáncích, nic srovnané. A tak se na mě chvilku dívá a najednou ukáže na mne rukou a povídá: ‚Oni napsali v předmluvě k Letopisům trojánským: Slavný národe slovanský! Slyšeli teď, jak se rozšíří, až k Persii a Indii, zpátky zas až tam, odkud vyšel. České království dojde zvelebení a Polsko zas pokvete a Rusko, to poroste – Slavný národe slovanský, bůh veliké věci na tobě a skrze tebe zjeví světu!‘

Velebný pane, já se třás a v tu chvíli jsem zapomněl, že je Dobrovský nemocen, že to je – To byl jako prorok a řeč jeho uchvátila srdce. Pelcl byl také jako pěna. Ale procitli jsme, a když jsme odcházeli, bylo nám smutno.“

Kramerius se odmlčel. V pokoji, pod jehož klenutím houstlo šero a obrazy na stěnách zčernaly i sošky, nastalo hluboké ticho. P. Vrba seděl sehnutě, s tváří po Krameriovi obrácenou, až pojednou zhluboka povzdechl. Host potáhl stolici a sedaje na ni dokončoval:

„Veřejí, do smrti na to nezapomenu. V ten okamžik, já nevím, jak se stalo, ale já věřil a byl jsem jako u vytržení. Ale pak, když Dobrovský začal zas přecházet pokojem a pořád zlobivě a tak s opovržením: ‚Kacafirkové! Kacafirkové!‘ to jsme se probudili.

Hned za dveřmi jsme si oba povzdechli a na schodech se Pelcl zastaví a povídá:

,Rozuměli? V tom zmatení zjevil, nač myslí, co ho tíží a čeho si toužebně přeje. To je Slovan, ó jistě nej větší! Pánbůh ho pozdrav!‘ “

„A je teď líp?“ optal se tišeji, s patrným účastenstvím starý kněz.

„Je, jen aby tak vydrželo. Ale medle, vlastenče, už je skoro tma.“

Za chvilku Kramerius odešel. P. Vrba ani nerozsvítil. Dlouho zůstal tak v šeru: myslil na Dobrovského, jeho „proroctví“, jak by těch sto tisíc mužů chtěl sehnat. Té noci dobře spal a také nazejtří bylo mu líp. Nemoc se ponenáhlu lepšila. Už mohl vstát a došourat se k starému černému stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule. První bylo, že si opsal do svých memorabilií verše pana Nejedlého O bitvě černopolské, kteréž také staré Hanělce přečetl. Nějak mu to málo chválila a nadto se i optala, má-li to skládání také nějakou notu. A tu ji starý pán mrzutě odbyl.

Za chvíli se však u něho pojednou vyjasnilo, když mu kluk z tiskárny, z České expedice, od pana Krameria, přinesl ceduličku, na kteréž bylo napsáno:

„Oznamuju, mnohovzácné poctivosti pane vlastenče, radostnou novinu, že pokoj zatím“ (to slovíčko bylo podtrženo) „až do plného pqjfcvrzení a podepsání jeho zjednán jest. Pokoje poslové překvapili vojska v Itálii i v říši uprostřed ohně a mečů blyštících. Proslýchá se, že císař pán Francouzům Nydrlandů postoupil —“

P. Vrba pozvedl svých očí ke stropu a zhluboka povzdechl.

„Deo gratias!“

Pak hned sháněl hůl a kabát a ven. Ode dveří se však vrátil ke stolu, odkiidž vzal Nejedlého báseň a strčil ji do kapsy. Daleko se nepustil, jen přes dvůr, k sousedce, k paní Markové, oznámit jí veselou novinu.

Stará paní v bílém čepečku byla velmi potěšena, že se velebný pán už tak sebral a že si na ni vzpomněl.

Stírala prach ze židle, ale hned si vzpomněla, že má škaredou starou zástěru. Vešla, pořád se omlouvajíc, kvapně vedle do pokojíčku, odkud se vrátila s čistou zástěrou a s čerstvým šátkem přes prsa uvázaným, s tím, jenž měl tištěné pastýřky (již vyrudlé) na okraji, a hned stoličku sháněla velebnému pánu pod nohy.

Ten ještě nesedl a již ohlašoval novinu. Paní Marková měla radost, a to že je dobře, však že už byl čas, alespoň teď bude zas maso lacirější a všechno, když ti cizinci, co se do Prahy nahrnuli, zas odjedou.

„Oni to, velebný pane, neviděli – ale veřejí – všude samý Francouz nebo Němec z říše, a jak by ne, kolik tisíc se jich sem sběhlo. A k tomu garda na Hradě, u Svatého Jiří je jí plno, jak by pak všemu ňenaskočilo, to musí být drahota.“

„A dvůr —“

„Ti oni teď taky neostanou.“

„A ta francouzská princezna – Slyšeli o ní?“

„Slyšet? Já ji viděla, velebný pane! Na vlastní oči viděla. Bože můj, berušku drahou, ubohou —“

„Kde, kde,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

„Nahoře, u Sv. Víta, aigentlich, šly z kostela, jako princezny, a knížata taky, a jak se tak na ni podívám, bildšén, líbezná, krása, povídám, po matce, a taková frajndlich – a tak ainfach – a mladinká, ať jí je osmnáct. Každý se jen po ní obracel, jen po ní. Jak by ne! Když tak člověk vzpomene, co zkusila a že rodiče museli na krvavé lešení —“

„Ano, ano. Jakubíni – vidějí, krvežíznivci!“

„Mně se zalily oči, velebný pane, a nebyla jsem sama.“

„Věřím, věřím. Jen aby mně neujela, taky bych ji rád spatřil. A ti jakubíni! A taky dostali,“ a už to chytl. Hned rozpínal kabát a vytahoval Nejedlého báseň. Stará paní stála u prádelníku, nad nímž visely v rámečkách dvě siluety s mašlemi v týle a mezi siluetami mosazné pouzdro se skleněným víčkem, pod nímž ve stříbrných dracounových květech bylo vidět malý svatý obrázek bledých vodových barev a ceduličku s vyrudlým nápisem, označujícím jméno světce, z něhož kostičku kryly ty dracounové arabesky. Paní Marková poslouchala pozorně, nutila se, oči nespustila ze starého kněze, jenž, maje papír v rukou před sebou, pokrucoval šedou hlavou.