Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

P. Vrba potáhl ruce, sedl rovněji a krátkým, prudkým pohybem obrátil víc hlavu po doktorovi, jenž četl živěji a s větším důrazem, jak vtom

Čechové jako blesk povstali nyní,

na slavné předků si vzpomněli činy;

vzhůru v tom český jak jindy vstal lev,

aby svůj na Franky vysoptil hnčv —

Vzhůru, Češi! Vzhůru, bratři!

Pán Bůh z nebe na nás patří,

žehná vojska českého —

P. Vrbovi zasvítilo v očích; zavrtěl sebou a divže nevytrhl Heldovi papír z ruky. Když pak dočetl líčení francouzské porážky a že

Čechové bránili milé své země,

slovutných dedů jsouc udatné plémě —

neudržel se a vykřikl:

„Heldičku! Co to je! Je to tam tak?“

Arch spočinul před ním na svrchnici. Starý kaplan, těkaje zraky po jeho verších, mručel se zálibou, co oči ve chvatu chytly:

„Řehtali koňové, břinkaly meče – jejej Heldičku, opravdu! Popředu, pozadu lítala smrt —“ A vtom zvedl hlavu.

„Od koho to mají? Kdo to složil?“ A zase bloudil po verších a říkal polonahlas:

Čechové bránili milé své zemč,

slovutných dčdů jsouc udatné plémč.

„To sepsal můj dobrý známý, Nejedlý.“

„Nejedlý?! Ten teolog? Viděl jsem ho v Expedici.“

„Ne, ten ne, ale jeho mladší bratr, Jan, jurista.“

„Toho ještě neznám.“

„Velebný pane, to je jim chlapík. Nejpilnější a nejlepší žák Pelclův.

Nevynechá ani jedno jeho čtení o českém jazyku. A taky se v češtině vyzná, v těch starých spisech. Když mu sám Dobrovský přeje! A Ungar, ten ho má ňáko rád. Když dává musikalische Akademie, vědí, vždycky ho pozve. A tam se zas Nejedlý seznámil s jinými. Už ho zvou i u Lobkoviců, u Šternberků; u Nosticů také bývá, u hraběte Vratislava —“

„A jejej, jejej!“ žasl starý kaplan, jemuž to šlechtické zvaní velmi imponovalo. Mělť veliký respekt před šlechtou a oficíry; pamatovalo se mu to z jeho původu a že ustavičně od mládí až do času své penze žil mezi poddaným lidem.

A v tom úžasu se optal:

„Řeknou mně jen – - A to umí francouzsky?“

„Francouzsky, englicky; a je hezký chlapík, velký, jako malovaný. A tak nóbl. Celý kavalír.“

„A odkud je, a čí, prosím jich.“

„Řezníkův, ze Žebráka.“

„I pane králi!“ P. Vrba ve svém úžasu se usmál.

Vtom se zakroutil a pak se zase položil. Bolest, jež v kolenou tiše pořád vrtala, zaťala hloub.

P. Vrba sevřel rty, pak přemáhaje bolest pochvaloval hlasem zkaleným:

„To je dobře, vidějí. A oni také, doktore, mezi takové panstvo. Tak je někdy pošťouchnou, připomenou, že neumřela, ne, ale spí.“ Prstem zatřepat nemohl, zatínalť pod peřinou ruce, ale věrné oči zpod hustého obočí na doktora obrácené mluvily. „A co to skládání, rád bych – šije – opsal.“

„S radostí je půjčím. Však to bude, myslím, taky vytištěno.“

„Ale! Kde? V novinách —“

„Ne, má vyjít nový svazek Sebrání. Nejedlý povídal – Ale, teď si už odpočinou, velebný pane —“

„Nový svazek, tak – a to je dobře,“ liboval si P. Vrba, jako by napomenutí lékařova neslyšel. „Ten první mám, krásné rejmování – no – ti mladí, pomáhej pánbůh, ať máme taky svůj Parnas. To zas budu roznášet, chválit, budu – však já ty knížky udám – jen kdyby pánbůh dal, a —“

„Ti mravenci.“ Doktor se usmál. „No, vyženem je, vyženem —“

„Ale dřív ty jakubíny. Dokud nebude pokoj —“

„Ba, to je pravda.“ Held bral klobouk. „No snad – a bude-li co, přijdu povědět. Hlavně o té princezně,“ dodal s úsměvem. Opakoval lékařskou radu, co dělat, jaké obklady dávat; P. Vrba poslouchal, posvědčoval. Pojednou svitlo mu v očích i žlutavé tváři a vyhrkl:

„Teď jsem si vzpomněl! Když povídali, že je ze Žebráka. Vždyť já už mám taky skládání od jednoho Žebráckého. Ale to je už tuze staré. A latinské. Magister Clemens Žebracenus to napsal. A to už je kolik let, co jsem si to opsal. Mám to v lejstrech, začíná to, počkejme, no, ano:

Czechias antiquum, populosum et nobile regnum —

Znají to?“

Doktor Held, obávaje se, že by mu ty verše starý kaplan všecky říkal, a chtěje ho ušetřiti, přisvědčil, že zná, a chtěl odejít. Ale P. Vrbovi hned zase něco jiného připadlo.

„Prosím jich, ten pan Nejedlý —,“ začal starostlivým hlasem, „když chodí mezi takové panstvo, není taky frajmaur? Tam jsou, mezi těmi pány jsou!“ opakoval, stahuje sivé obočí, jako by hrozil a zároveň tajně i doktora varoval. Ten se v duchu jen usmál, nahlas však starého dobrodince a přítele těšil, že ne, že přítel Nejedlý nemá žádných takových spolků a že teď nic není, když vláda tak po nich pase. Tu teprve propustil P. Vrba mladého doktora.

Osaměv chopil se hned archu s básní Nejedlého a četl si polonahlas, dokud bolesti daly. Usedl, hlavou pokrucoval, ponenáhlu hlas zesiloval a také pravicí zašermoval. Báseň vřele cítil; jeho hněv na Francouze „jakubíny“ byl upřímný jako u většiny krajanů. Nemusil se jím tajiti, bylť zároveň loajální. A mohli přitom důrazněji přihlašovat a připomínat svou národnost i českého krále.

Báseň stěží dočetl. Musil zas ulehnout a divže se bolestí nesvíjel. Když nazejtří doktor Held opět přišel, uslyšel, jaký měl P. Vrba zlý den i zlou noc a že se mu teprve po ránu ulevilo.

„Slyšejí, doktore, taky mně napadlo, že jsem včera se zapomněl optat. Jak je u Thámů?“

„Staré paní je líp, myslím, že to půjde.“

„Jako s tchyní, ale jak s naším vlastencem —“

„No —,“ doktor váhavě začínal, „to bude těžká správa. To vědí, s ženskými. Ale s tchyní má dost starostí, myslím větší nežli jeho švagrová. To je takové fanfárum, pořád je ji vidět v Alejích a na veřejnosti. Teď jsem ji zrovna potkal —“

„Jen kdyby se víc bránil a toho ďábla přemáhal,“ mínil starostně P. Vrba.

Doktor rozuměl, přisvědčil a vzpomněl, jak včera večer zastihl Tháma na Staré rychtě zase podnapilého. Vrbovi však se o tom nezmínil, ani o tom, jak vyrozuměl z Thámovy řeči, když ho doprovázel, že asi měl Thám zase nějaké silné nedorozumění doma —

Pozejtří poté dostal P. Vrba mimo nadání návštěvu. Dopoledne byl u něho doktor Held, jehož péče a šetrnost ho dojímala, pozdě pak odpoledne přišel Kramerius.

„Stýská se nám po velebném pánu,“ zvolal majitel České expedice a sedl až k samé posteli, aby stačil krátký jeho zrak. P. Vrba jevil hlasitě svou radost a děkoval, a jak ho to těší, že si vzácný vlastenec na něj vzpomněl, však že tu leží jako Lazar celý den sám, kromě když přijde doktor Held, tomu aby pánbůh požehnal.

Kramerius rozmlouval o nemoci, pak vykládal, když se kněz ptal na Expedici, o jednotlivých stálých jejích návštěvnících i co nového.

„To vědí, teď válka panuje i u mne v Expedici, mezi knihami. Strach z Francouzů vjel do každého.“

„To si myslím, když sám dvůr – S Vídní je zle, Jobovy zprávy, vědí.“ Kramerius sebou na tuto připomínku živěji hnul, jako by si na něco vzpomněl.

„Je tuze zle,“ pravil, „ale náš Dobrovský věděl by radu.“ A prese rty kmitl se mu úsměv.

„Byl u nich?“ ptal se P. Vrba.

„Ne, on tu není, jel do Horšova Týna; panímáma mu stůně. Odtud si zajel do Domažlic, psal o tom Pelclovi, a to se rozumí, že hned na rathouz, jako v Domažlicích, prohlížet stará lejstra.“