Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

Ale proto přec, když se tchyně vážně roznemohla, měl o ni vážnou starost. Kdyby zemřela, strhly by se boje o Prahu a nové působiště znovu. A on nechtěl z Prahy, nechtěl se odtrhnout od českého divadla, kjterému tolik už obětoval.

Proto také, když vyprovázeje Helda přerušil mlčení, bylo jeho první, že se znovu zeptal na tchyni. Mladý doktor se až po něm obrátil, cože má takovou starost, a znovu potvrdil, že stará paní má zdravé jádro a že pevně doufá.

Šli Koňským trhem dolů.

Doktor začal o divadle, jednak že ho zajímalo a že se od Tháma nějakých novinek nadál, jednak že chtěl hovor kvůli Thámovi jinam obrátit. Zeptal se, jak je teď s divadlem U hybernů, je-li už líp. Thám mávl rukou.

„Ani o znání. Ještě hůř. Ta nešťastná vojna! My míváme dost prázdno a v národním ne míň. A taky nač by chodili.“ Dodal s úsměškem. „Na ‚Honzu z Přelouče‘, aby viděli, jak přijede na kobyle, a jak kobyla dělá extempore?“

Held se smál. Thám však chmuře čelo se rozhorloval:

„Co je pořádného, co má jen trochu jiskru, to se nesmí teď hrát. Don Carlos, Maria Stuart, Loupežníci a takové, to ne. Vědí, kde se jedná nějak o potentáty nebo o prožluklou svobodu. Ani muk o ní, ani zmínky, z té mají strach. To vědí, Francouzové jim nahánějí. A z nynějších příběhů se teprve nesmí nic vzít.“

Held přisvědčil a mínil, v muzice, s operou, že to je přece lepší.

„Aspoň nemají takové návštěvy jako my. Dřív k nám také nechodily, za císaře Josefa, ó to byly jiné časy!“

Held pohlédl naň tázavě, jaké to návštěvy – „Páni cenzoři nás teď pilně navštěvují.“ Thám se hlavou nachýlil k doktorovi a vyrazil ta slova tlumeným hlasem. „Všichni tři mají nařízeno, aby divadlo pilně pozorovali. Musí hlídat, mluví-li se tak, jak to přeškrtali.“ Usmál se trpce, a dotknuv se doktorova rukávu, řekl jako s úžasem i politováním:

„I náš znamenitý vlastenec, pan Procházka – No poroučejí, a tak musí, co naplat. Teď on také na Josefovu dobu vzpomíná. Teď by nesměl vydat Dalimilovu kroniku s tou staročeskou předmluvou od Pavla Ješína. Četli jí? Ne? A tu si přečtou, ta stojí za to, ta to povídá!“

Zatím se dostali na dolejší část Koňského trhu. Minuli zděné kotce a krámy v dřevěných boudách. Bylo tam živo, zvláště kolem krámců, kde prodávali jaternice a uzeniny. Z Ovocné ulice, z Příkopů ozýval se rachot kočárů a temný šum z proudů lidí, jak se hrnuli nahoru směrem k Prašné bráně i dolů k vodě.

Nebe bez mráčku bylo ještě jasné, po ulici však, mezi domy ulehly stíny podvečera; toliko okna nejvyšších pater proti západu leskla se zhasínajícím zlatým zásvitem. V měkkém prvním soumraku temněl proud lidí. Jen jasnější barvy, pestrá pštrosí péra a pentle dámských kloboučků, běl vlá-senek a účesů, cihlové, světlomodré kabáty a fraky a mezi nimi bělostné uniformy vojenské i pestré šátky dam přes ramena volně přehozené, jejich špencry živých barev, prosté nebo á collet s krátkými límci, a mantlety světle odrážely se z proudu a nesly se jím v stálé proměně jako pestré vlny.

Thám s Heldem zapadli do něho a chvilku nemohli spolu mluvit, jak je proud sevřel a šum jeho jim sluch zalehl.

Hokyně skládaly už své krámečky, ale kluci preclikáři s preclíky nastrčenými na vysoké tyči přes tu chvíli zahvízdali na píšťaly, hned tu, hned tam.

Thám s Heldem dostali se až k samému zábradlí pod stromy Staré aleje. Held začal opět hovor, tj. pokračoval v něm, o divadle.

„Pojede vaše společnost na léto zase do Karlových Varů?“

„Ne, letos pojedeme do Teplic.“

„Ták?“ divil se Held. „Já myslil, když teď baron Stenzsch převzal vaše divadlo – Ten může přece něco na to dát, léto by tu snad vydržel; ať připlácí, když je toho takový milovník.“

„Je.“ Thám se usmál. „A baletu ještě víc. A připlácí už beztoho, až se ohýbá. Ale přes léto musí také ven.“

„Jak s českými hrami, přeje jim?“

„Není proti nim, ale ani večeru jim nepřidá. To je ta svízel, milý doktore,“ povzdechl Thám upřímně, kdežto do té chvíle lhostejněji odpovídal, hledě před se. „My jsme pořád jen v podruží, pořád jen z milosti, my čeští sprosťáčkové. A když také ani u svých, u našinců, nemáme dost podpory. Lepší nás opouštějí, vědí, jako Majober. Toho je škoda, to byl tuze šikovný režisér našich českých představení.“

„Chyť se profesury —“

„Na Akademickém gymnasiu je mu ovšem líp, pěkně v suchu. Ale kdyby tak každý – Mne by snad taky zas vzali do ouřadu, ale – To by byl konec těch chudých začátků. Kdybychom aspoň při té trampotě se mohli víc hýbat. Kdybychom měli takhle své divadlo!“ Mluvil už vřele. „Divěji se? Ó já bych je chtěl udržet, třebaže se nám teď posmívají, našim hrám, a všemu – No, ale teď, když je zle,“ tón hořkl a osten úsměšku bylo z něho cítit, ,,á to je něco jiného! To volají: Čechové! Čechové! To jsme národ, to jsme tady, ale jinač? Velké divadlo má des Volkes edeler Teil – my nic, nás nechají si jen v neděli, ve svátek a jen v té ratejně zahrát. Tam nechodí der Mann von besserem Gefühl, v lepším kabátě se nemluví česky – Vidějí, jak se po nás ohlížejí, že doktoři —,“ dodal žíhavě, schválně, jak se trpce rozehřál, a když postřehl, že průvodce jeho v záchvatu náhlého ostychu a studu nějak poplašeně se ohlížel.

Thám nedomluvil a Held neodpověděl. Před nimi, to docházeli na konec aleje, v níž právě rozsvěcovali olejové lampy na červenobílých kolech, strhl se náhlý šum a ruch. Všechen proud se rázem ucpal. Nikdo nemohl dál, kolem nastala pojednou tlačenice. Pokřikovali, dotazovali se, co se děje, co se stalo, natahovali krky, všecko se obracelo kupředu, směrem ku Prašné bráně. Mnozí se začali tlačit, prodírat se bokem, lokty.

Ti, které prudký náraz tlačícího se davu tiskl k zábradlí nebo je již tam přirazil, bránili se, křičeli, láli. Tu ten přelízal, jiní sbíhali z chodníku. A z protějšího také. Dav se rozlil ulicí, ale dál naproti na rohu u obezděné zahrady vedle Prašné brány shlukoval se zase v mrak a rostl. Černalo se tam lidmi.

Held s Thámem nemohli chvilku ani vpřed ani dozadu. Pak je hlučící proud strhl a nesl je. Jak se tak dostali bfíže ku Prašné bráně, zaslechli z hučení a z pokřiků zástupu hlučný dusot koní na dlažbě, pak signál vojenské trouby zalehl podvečerem, a vtom zahlédli přes spoustu hlav jako přes zčeřenou černou hladinu řadu helmic s černými hřebeny, bílé pláště, tasené palaše, které se mdle leskly.

Oddělení kyrysníků jelo k otlučené Prašné bráně, jejíž nízká cihlová střecha již ztemněla. Koním bylo sotva hlavy vidět pro množství, ale jezdcové nad ně vynikali, všichni v bílých pláštích, všichni velké postavy. Jako zjevení se nesli nad zástupem, mlčky, vážně, s tasenou zbraní, a zanikali v temném klenutí Prašné brány, před níž hořící lucerna šlehala po jejich bílých pláštích zarudlými pruhy.

V dusot koní zarachotila lomozně kola. Hned za jezdci ukázaly se vozy, čtyřmi tažené, dva, pět, šest, celá řada jich; konce neměly, samé nákladní vozy, a v každém po čtyřech, v některých až po šesti koních. Pacholci v tmavých pláštích seděli v sedlech na podsedních a po stranách ve větších mezerách jel kyrysník za kyrysníkem.

Dláždění se ozývalo cvakotem podkov, zpod nichž chvílemi jiskry prostřikly, a rachotem kol; ti, kteří blíže stáli, slyšeli řinkot držení a řetězů. Všecko jelo nekonečnou řadou od Poříčské brány, vynořujíc se z temna ulice Hyberňáckým náměstím ku Prašné bráně, v červenavých zákmitech několika olejových svítilen na zdech.