Jirásek Alois - Psohlavci

Za starodávna byly našemu Království českému přirozenou a mocnou hradbou hluboké lesy, jež od hřebenů hraničních hor na mnoho mil do vnitra země se rozkládaly. Stráže zvláště k tomu určené střehly přechody vedoucí tím pomezným hvozdem, opatrujíce zároveň brány zemské, stálé to tvrze a hradby, zřízené na ochranu stezek při hranicích.

Ponenáhlu, zvláště za 13. století, kdy cizí osadníci valem k nám se hrnuli, sami králové naši přestali šetřiti lesů hraničných jako ohrady zemské a dávali cizincům mýtiti část po části. Nejdéle a nejlépe zachoval se pomezný hvozd na straně západní proti Bavorům, na svazích i na úpatí velikolepé Šumavy. Část její a nejdůležitější cesty, vedoucí tudy od Domažlic do Němec, opatrovali od nepaměti Chodové, lid jadrný, otužilý, postavy statečné, mysli udatné.

Vesnice jejich, někdy na samém pokraji královských lesů, rozkládají se v nížině i na výšinách, ale vždy tak, že mají před sebou v tu stranu ke hranicím chlumy nebo vrchy, za něž se tulí jako za přirozené bašty proti nepříteli. Roztroušeny jsou pásem asi šest mil dlouhým podél hranic při přechodech a důležitých stezkách.

Tak od Domažlic nejdále na jihovýchod poblíže průsmyku Všerubského vesnice Lhota a Pocínovice, od těchto pak k severozápadu mezi cestami všerubskou a brodskou: Kýčov, Mrákov, Tlumačov a Stráž, nejdále pak odtud severozápadně při cestě do Mnichova pod lesy vesnice Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a nynější městys Klenec.

Kdy Chodové, tito čeští hraničáři, sem byli zavedeni, na určito známo není. Než tolik jisto, že službu svou statečně vykonávali, že v čas nepřátelských vpádů stezek a cest hájili i bojovali ve všech těch bojích a bitvách, které kdy v jejich okresu a v okolí svedeny byly.

Jakož je jisto, že pomáhali Břetislavu knížeti Němce u Brůdku udatně porážeti, tak také je nepochybno, že nelenili v bojích ostatních, jmenovitě pak za časů husitských, slavné paměti.

Za dob pokojných chodili po pomezí a dbali, aby sousedé Němci hranic našich neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm

nelovili a vůbec pychu v něm se nedopouštěli. Přitom, jak staré paměti vypravují, bylo Chodům nejednou krvavou bitku podstoupit, a to s pytláky a škůdci bavorskými, zvláště brodskými. Spolehlivými společníky byli Chodům na těch pochůzkách a strážích velicí a silní psové, dobrou pak družkou čakana a za dob pozdějších ručnice, dlouhá i krátká. Zbraň nosili vždy i za dob, kdy podle usnesení sněmovních ostatním obyvatelům našeho království to dovoleno nebylo.

Kdykoliv český král ubíral se jejich končinami, vítali jej Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým, na němž psí hlavu v erbu měli, a uctivše knížete svého po starodávném obyčeji soudkem medu, provázeli jej jako čestná stráž horami přes hranice.

Za těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv.

Odjakživa byli lidem svobodným, nejsouce poddáni žádné vrchnosti, toliko samému králi. V území jejich nesměl se žádný šlechtic zakoupiti nebo usaditi. Robot a jiných služeb poddanských, jakéž všechen lid selský velice tížily, Chodové nekonali žádných. Lesů, jež chránili, volně směli užívati a za starodávna v nich i bez překážky honili, cvičíce sílu svou na medvědech a vlcích, kterých ještě v 17. století Šumavou hojně pobíhalo.

Cla a mýta po všem království neplatili, řemesla ve svém okresu volně provozovali. Bez překážky a po vůli směli se kamkoliv stěhovat a se přižeňovat, i ve hromady se scházet.

Vlastní jejich soud »práva chodovského« zasedal každé čtvrté neděle v zámku neb hradu jejich v Domažlicích, skládaje se z »rychtáře chodovského«, vládou královskou ustanoveného, a z konšelů či rychtářů z vesnic chodských.

Na hradě chodském přebývali domažlický purkrabí nebo hejtman, chodský rychtář a přísežný písař, nejvyšší jejich úředníci. V hradě tom chovali také prapor svůj, pečeť a privilegia, jež udělili jim králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří Poděbradský a jiní. Tam také v čas potřeby ve zbrani se shromažďovali a v čas války ženy své a děti i nejlepší majetek uchraňovali.

Naposled konali Chodové službu svou osudného roku 1620, zdělavše na pomezí bavorském záseky na příležitých místech. Tenkráte jim Fridrich, zimní král, přísně poručil, »aby dle povinnosti své a pořádku jedné každé vesnice stráž bedlivou netoliko ve dne, ale mnohem více v noci drželi a proti nenadálým vpádům nepřátelským těch míst hájili, v nich ustavičně do určitého času zůstávali, z nich dříve času vyměřeného ve dne, ovšem i v noci nikam neodcházeli, a zjednajíce sobě náležitý praporec vojenský, jímž by jedna osoba vládnouti mohla, k němu přísahu učinili. – Aby při těch vartách tím lepší řád držán byl, aby vždycky jeden den rychtář a druhý den písař při nich zůstával.«

Tenkráte naposled ozývalo se hlubokým hvozdem šumavským volání stráží chodských, tenkráte naposled vlál nad hlavami hraničářů českých bílý praporec s černou obrubou, zdobený psí hlavou.

Pak přišla bělohorská bitva.

Záplava obecné zhouby stihla hltnou vlnou také pohorské zákoutí volného Chodska. Čtyřicátého dne po exekuci staroměstské postoupeni jsou svobodní Chodové zápisem.Karla z Lichtenštejna na místě císařském zástavou za 7500 zl. říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi, svobodnému pánu z Albenreuthu, jenž byl jedním z císařských komisařů a ředitelů hrozné truchlohry dne 21. června roku 1621. O devět let později prodáni jsou Chodové témuž Lammingerovi v úplný dědičný majetek za 56 000 zl.

Nový pán ovšem nechtěl uznat a neuznal jejich svobody a privilegia a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným.

Tenkráte nastal poslední a největší chodský boj. Hájiliť svobodymilovní mužové práv svých proti násilí a bezpráví. Přes šedesáte let trval nerovný ten zápas. Časem svitla Chodům jiskra naděje u dvora vídeňského, kdež se svobody domáhali; než posléze nástupce Lammingerův, syn jeho Maxmilián, při vyhrál a Chodům dodán rozsudek, že jednou navždy žádost jejich se odmršťuje, privilegia jejich že jsou anulována a již neplatna, jim pak samým že se ukládá pod přísnými tresty perpetuum silentium.

To bylo r . 1668.

Skutečně pak na Chodsku panovalo silentium – ticho jako hrobové, a nepřerušeno ani pak, kdy roku 1680 téměř po všem Českém království strhlo se strašlivé povstání selské.

Ale perpetuum přece nebylo. Chodové je přerušili. A tu se počíná naše historie.

Jasná tma listopadového večera zastřela stráně i doliny pohorského kraje na úpatí strmého Čerchova i táhlé Haltravy. Černé a husté mraky nízko se hnaly přes lesnatá jejich temena i hor ostatních Českého lesa, jenž obrovským valem zvedal se nad ztichlou krajinou, zanikaje v oblacích a ve tmách. Nehostný nastal čas.

Vichr byl všeho pánem, i mraků i země, na níž se všecko před ním chvělo: staletý ve stráních hvozd i strom v širém poli opuštěný. Břízy, staré i mladé, husto rostoucí na hoře Hrádku nad vesnicí Oujezdem, šuměly, lkaly a chvěly se v nahotě své, neboť vichr jim v chumáčích rval poslední zlaté listí a honil je černým vzduchem v divokém víru. Na sousední však Hůrce vzdorně hučel dubový háj a potřásal rozložitými korunami, bráně se vichru, jenž z něho divoko vyraziv, zalehl až dolů do ztichlé vsi, tulící se jako hnízdečko k homolovitému Hrádku.