Jirásek Alois - Psohlavci

Ha přece zas všecko ve mně vřílo, hdyž jsem vidil, co páni s námi dělají, kerak nás i s naším právem do behna začlapali.

Tak jsem se hustavičně súžil na tu i na tu stranu, ba jedenkrát huž jsem chtíl začít ha se vozvát, hdyž jsem si vzpomíl na nebožtíka tátu. Víš tenkrát, hdyž tuto zez Vídně přišlo, že náše práva jsú nic – bul jsem ešče klouče – ha tu jsem bul v městě na našom zámku, hde čtáli ten list, ha že se Chodovákom hukládá perpetuum silentium, jak latinsky práli. Uj, dobře si tuty slova pomatuju. Buli všichni chodovští lychtáři ha starší přivolaní. Tulik si ešče zrovna dost pomatuju, že křičíli, jak jim ten list čtáli, ha nejvěčí křik bul, hdyž jim huložili hejtman krajskej, haby nadycky mlčíli, jak jsú tuty dvě latinsky slova.

Nevěřili, ha náš táta teky ne. Ha mě chudák nebožtík vzeli za ruku ha práli: „Chutě poj, chlapče!“ Ha šli jsme na děkanství k panu děkanovi. Toho se táta náš ptáli, co ta latinská slova jsú po našinsku, ha hdyž pan děkan řekli zrovna tuto jako hejtman na zámku, chytili se náš táta za šedivú hlavu, ha sluzíl, ha naříkal! Celú pak cestu dym tě staří bědovali, klíli ha nejvíc na tuto perpetuum, že tuto nejvěčí křivda, že hani bránit se člověk nesmí. Kolik dní buli náš táta kerak zabitej, mlčíli, haž jednú přišli z lesa ha tu láfli čakanou na stůl ha zkřikli:

„Ha nebude hamen! Šak von někdo zas začne, ha potom krev poteče!“«

Mladý hospodář sobě povzdechnuv stanul a na chvilku se zamlčel. Oči mu hořely, tváře se mu temněji zarděly.

»Na tuto, brachu milá,« začal nanovo, »nemoh jsem ha nemoh zapomít. Huž kerak chlapec jsem na tuto pořád myslíval, ha čím dál tím víc. „Někdo muší začít,“ tak mi tě pořád v hlavě hučílo, i . v noci ve spaní, ha napadlo mi, že tuto mi vod pánaboha súzeno, habych já začel. Vzpomíl jsem na to, co táta řekli, že krev poteče. Vo sebe jsem se nebál. „Hať tě humlátí, jen aby bylo všem spomoženo,“ myslil jsem.

„Počkej, haž budeš hospodářem,“ říkal jsem si, ha tu, šak víš! Pro Hančí jsem na všecken svět zapomíl, ha pak ešče děti přišly. Hale ty staré myšlínky mi nedaly.

Hlásily se vod husvitu do šírání. Ha co jsem pořídil?

Já myslil to nejlepší, ha tulik jsem dokázal, že mi nevěří han máma, jako bych nebul hani právej Chodovák.«

»Tak zle nemyslí. Bulo v noci.«

»Nic mi bělmo na oči nedávej!«

»Nač se súžit. Haž přijde čas.«

»Ha ty teky jako mnozí hu nás! Haž přijde čas, haž všecko prospíme.«

»Nechci nic prospát. Hale jen tuto myslím, že prudkej pes přichází vlku pod zub.«

»Ha chlácholením ho nezmůžeš. Šak vono na to dojde. Někdo muší, nechceme—li být votroky. Ha nebudeme!« dodal zprudka.

»Myslíš, že nynčko by bul čas?«

»Hdyž páni hledají naše majestáty, to každej hlúpej pozná, že ešče platí. Nynčko je čas. Nezačnú—li lychtářové, ha budú—li tuty perkameny jenom hlídat, vozvu se já. Bůh to suď! Dnes v noci jsem si tak řek.«

Vtom se oba obrátili. Někdo na ně mocným hlasem zahoukl. Dole v poli na chodníku zahlédli muže obrovské postavy, jenž umlknuv zamával na ně svou čakanou, hojně asi kovem pobitou, neboť se od ní v slunci zablesklo jako od obnažené zbraně. Po hromovém hlase, po vysoké postavě hned poznali, že je to Matěj Přibek.

Stál v mohutném, tuhém širáku na mezi u šípkového, bezlistého keře, jehož rudé ovoce tu onde již zbrunátnělo. Vítr mu zlehka povíval dlouhými vlasy, bílou šerkou bez knoflíků, u krku tkanicí nesvázanou, rozhalenou, i »ještěrkami« u kožených spodků po kolena sahajících. Ač slunce svítilo, bylo dost chladno a vítr tepla nepřidával. Nicméně Matěj Přibek bílý svůj župan k tělu nepřitáhl, ba ani lajb, volně jen zapjatý, nedopjal. Sneslať jeho mohutná, široká prsa dech mrazivějších větrů, nežli byl ten, jenž nyní vál od lesa pustou strání.

Tvář Přibkova chmurně klidná, vráskovitá, hleděla upřeně vstříc Kozinovi a jeho společníku. Rty širokých úst byly pevně sevřeny, takže pod spodním táhla se dlouhá vráska nad mohutnou bradou bezvousé tváře. Stál vážně, nehnutě jako socha, poslední chodský praporečník, a nepohnul ani sebou, když blížícího se Kozinu oslovil: »Kde se túláš, Kozino, hdyž tě mezníky kácí?« Slova ta, jako by lhostejně pronesená, rázem zastavila mladého sedláka.

»Mi? Ha kde?«

»Hindle, na Hlinovatkách.«

»Ha kdo?!«

»Páni.«

Do Koziny jako by kříslo. Pobouřen, ale ještě jako by dost nevěřil, upíral vyvstalé oči na starého Choda, jenž dodal:

»Jau, je tomu tak. Šel jsem kolem. Jsú tam správčí zez Trhanova ha chlapi dvorští.«

»Haby černí chodili!« vzkřikl hněvivě Jiskra. Druh však jeho jakoby uštknut obrátil se v ten okamžik, jak Přibek domluvil, a letem pádil v tu stranu, kde bylo jmenované pole. Dudák za ním. Chvátali, jako by se strhl pokřik, že ve vsi hoří.

Snad ani taková zpráva by se mladého Koziny tak nedotekla.

Matěj Přibek hleděl za kvapícími a pomyslil:

»Haby tě, Kozinovo chlapče, nevodstrčili jako kotě vod mlíka!«

Na úpatí výšiny, za níž se rozkládá Houvězdo, již blíže Trhanova, stála na pokraji zoraného pole stará, mohutná lípa. V holé koruně ozývalo se hlásné šumění, jakoby hluboké vzdechy. Byly již poslední. Hloub a hloub vřezávala se pištící, zubatá pila do mohutného těla věkovitého stromu, když sekery jí předtím uvolnily cestu hlubokým zásekem. Pod lipou stáli tři mužové, správce trhanovský a dva nádeníci hranatí, pilně stopující práci dvou pacholků, kteří, klečíce, všichni zarudlí rychle pilou řezali.

Naproti v nedalekém Trhanově vybíhali lidé před stavení a každý z nich překvapen, s úžasem hleděl na to, co se s Kozinovskou lipou děje. Toť nové násilí pánů! Kdož by se vůbec odvážil na strom tak starý, věky tu stojící, kdyby ani nebyl posvátný tím, že dělí majetek, že je mezníkem odedávna právem uznaným!

Než ti tam toho nedbají, neštítí se kříže do kmene vťatého, jenž tu hlásá: »Nepokradeš! Nepožádáš, cožkoliv jest bližního tvého!«

Ale náhle se všichni zarazili a správce zchmuřil čelo. Pila umlkla; všichni se obrátili v tu stranu, odkud zaznělo mohutné na ně vzkřiknutí. Jako divý vichr hnal se svahem dolů mladý Kozina a za ním Jiskra Řehůřek.

Všecek udýchán, zardělý stanul pod stromem. Na okamžik zavládlo hluboké ticho. Jen lípa temně šuměla. Čeládka hleděla ze správce na Kozinu. Ten na okamžik nemohl ani promluvit pobouřením. Třásl se, oči mu hořely, až zahřměl:

»Hdo vám tuto dovolil?«

»Žádný. Vrchnost to poručila.« Odbyl ho správce, vyslovuje důrazně slovo »poručila«; pak obrátiv se k pacholkům, zkrátka kázal:

»Řezejte dál.«

»Hani nehnete!« rozkřikl se Kozina. Postava jeho vzpřímivši se jako by vyrostla. »Já jsem tu vrchnost, já jsem tu pán. Toto je můj strom, moje půda. Tu míli můj táta ha děd i praděd.«

»A ty ji mít nebudeš! Našlo se v písmách, že to pole patří vrchnosti!«

»Ta váše písma! V nich teky stálo, že náše majestáty, náše stary práva nic neplatí, haha. Všecko jste nám vzeli, robotníků z nás nadělali, ha ešče byste chtíli tuten kúsek půdy, co nás živí! Zloději! Hani tu toho kříže svatýho se nebojíte!«

»Mlčiž!« rozkřikl se správce.

»Habych ešče mlčíl! My máme svy práva ha majestáty! Jakým právem vy.«