Jirásek Alois - Psohlavci
Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - Psohlavci» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_prose, foreign_antique, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:Psohlavci
- Автор:
- Жанр:
- Год:неизвестен
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:3 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 60
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
Psohlavci: краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Psohlavci»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
Psohlavci — читать онлайн ознакомительный отрывок
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Psohlavci», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
přece s sebou na cestu vzíti, že Manka prve nemluvila pravdu, že přece na někoho myslí a tím že jest on sám.
Přiskočila k dědovi, vyptávajíc se, co je, co se děje.
Stařec, stoje poblíže stolu, probral se z bedlivého naslouchání a zkrátka odvětil:
»Vojsko.«
Manka se lekla. Pohled její na to slovo utkvěl na otci. Stál dosud nehnutě u okna, zachmuřeně, klidně však pozoruje.
Hluk venku se vzmáhal. Tichá, pustá ves rázem oživla. Lidé vybíhali ze stavení, volali na sebe, dotazujíce se, co se událo. Tu tam někdo přeběhl přes cestu, jiní dolů běželi tím směrem, odkud jek trouby se ozval. Ale rázem všichni, kdož šli nebo běželi, se zastavili a všichni na chvíli umlkli. Mezi ploty ukázala se koňská hlava, za ní druhá, třetí, a již vyjeli klusem mezi staveními čtyři jezdci. Tři byli císařští kyrysníci, čtvrtý v obleku občanském. Na hlavách leskly se vojínům helmice s hřebenem. Na prsou přes bělavý kabátec s červenými, širokými výložky černal se jim vpřed i vzad železný pancíř, přes nějž visela na žlutém řemeni jízdecká karabina. Červené spodky těžkých těch jezdců zabíhaly do vysokých bot.
V rukou se jim blyštěly obnažené palaše.
»Haby černý chodil!« zvolal Psůtka.. »Te tranovskej správčí!«
»Ha sem hukazuje,« dodal Pajdar chvatně. »Matěji, hutec, ešče je čas, jedů pro tebe!«
Manka vykřiknuvši skočila k otci, prosíc ho, aby poslechl a zadem uprchl do polí. Odstrčil ji zlehka, jako by ji ani neslyšel.
»Nač bych hutíkal!« pravil obrácen jsa k mužům. »Jsem mordýř?«
»Jau, chlapče, teky tak myslím,« přisvědčil starý jeho otec. Koňský dusot ozval se před samým statkem a správcův hlas, aby vrata otevřeli.
Mužové hosté na sebe starostně pohlédli. Manka na otce, jenž vyšel odhodlaně ven, aby vrata otevřel. Zaskřípěla a kyrysnický kůň jeden na dvoře samém zařehtal. Pochvy palašů zazvonily, jak dva z kyrysníků slezli z koní. Správce s nimi.
»Tu je on sám,« zvolal na Přibka. »Půjdeš s námi, a hned!«.
»Kam?« ozval se Chod, stoje přímo proti správci, vynikaje postavou i nad oba veliké kyrysníky, jemu po bok se postavivší.
»Neptej se a pojď. Nepůjdeš—li.«správce se obořil.
»Jen nehrozte, víte, že se nebojím,« odvětil Přibek a posměšný úsměv zjevil se mu na rtech.
»Rychle – a kde je tvůj tatík?«
Na ta slova správcova Přibek sebou trhl.
»Co chcete se starým tátou?!«
»Půjde také, a teď rychle, nemáme čas!«
»Habych vidíl, jací jste kati!« ozval se na síni hlas, a na prahu stanul Matějův starý otec. Studený vítr rozvál kmetovy bílé vlasy; stál tu vzpřímeně, jak jen mohl, hledě pevně na vojáky i správce.
Pak obrátil se ke své vnučce, jak všecka ustrašená za ruku ho chopila. Vtom jeho syn správci rozhodně oznamoval, že nepůjde dříve, pokud se nedoví, kam je chtějí vésti.
»Abys se najednou tolik nelekl, nejprve na rychtu a pak k nám,« správce ho posměšně odbyl.
»Ha náš táta?«
»Také.«
»Ha co von hin.«
»Co bys s tutím mluvil, Matěji!« ozval se stařec. »Pudeme. Manka, přines tátovi župan.«
Když otci bílou šerku podávala, pravil:
»Hlúpá dívčí, neběduj, šak se záhy vrátíme; zatím stavení dobře vopatruj!«
Před statkem shromáždilo se sousedstvo. Všichni plni úžasu hleděli na divný průvod, beroucí se ze Přibkova statku. Napřed jel trhanovský správce na koni, za ním tři kyrysníci, mezi nimiž kráčeli, každý zvláště, oba Přibkové: starý v kožichu, opíraje se o čekanu, syn jeho bez ní, s hlavou vzhůru vzpřímenou. Manka s mladým Šerlovským, se strýcem Pajdarem a Psůtkou šli za nimi.
Když docházeli k rychtě, zahlédli tam před ní jiné dva kyrysníky, mezi nimiž stál mladý Kozina, maje hlavu obvázánu.
Blíže něho jeho žena, bledá, uplakaná, chovajíc na rukou Hanálku. Vedle mladé selky držela stará Kozinová malého Pavlíka za ruku. Stará Kozinová neplakala: na chmurné však tváři, na zraku tkvícím na synovi bylo znáti, že nitro její klidno není.
Před rychtu sehnal se již dav lidu, mladí, staří, muži i ženy. Všichni hleděli Přibkům vstříc; ale hned se odvrátili, neboť kde se vzal tu se vzal dudák Řehůřek, Jiskra, jenž protlačiv se ke správci, smekl před ním a polosměšně, polovážně promluvil: »Pane správčí, já jsem bul teky hu tutý muziky pod lipú!«
Hlahol souhlasu uvítal tu průpověd dudákovu; vtom však někde dál ozval se výkřik:
»Panenko Marja, ešče jde jiný vojsko!«
VI
Nebylo to vojsko, jak hlas oznamoval, ale jen houf jezdců, kyrysníků. V čele jejich jelo několik pánů, patrně důstojníků, v bělavých pláštích. Na hlavách neměli jako mužstvo hřebenaté přilbice, než černé klobouky třírohé, zlatem premované. Přijížděli od Domažlic. Že tam však žádné posádky nebylo, každý snadno uhodl, že jsou z posádky plzeňské.
Hned jak houf do vesnice vjížděl, oddělovali se jezdci jednotlivě i po dvou od něho a zajížděli do průhonů i mezi stavení, obsazujíce každý východ ze vsi. Ostatní pak zarazili na návsi nedaleko rychty. Již prve poplašilo těch několik kyrysníků všechen Oujezd, teď pohnutí všech vzrostlo valem novou, nečekanou návštěvou. Šum a hluk četného zástupu před rychtou umlkl náhle, když přibylí jezdi na daný povel najednou a rázem vytasili své palaše. Jak kovové pochvy zařinčely, jak nahá zbraň vzduchem se zaleskla, v zástupu jako by uťal. Ženy hleděly ustrašeně, muži zamlkli pochmurně.
Jak přední dva důstojníci z koňů slézali, ozval se v lidu výkřik, živý výraz úžasu: »Uj, hin teky tranovský pán!«
Sotvaže se zraky všech na ten hlas udaným směrem obrátily, někdo jiný zvolal: »Ha ten správčí Koš zez Kúta!«
Věru sám Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu, toho času hejtman kraje Plzeňského. Dva vyšší důstojníci ubírali se po jeho boku a za nimi správce Koš. Pán Chodů, muž postavy prostřední, asi padesátiletý, kráčel s hlavou vztyčenou, jistě a pevně; bledě modré, chladné oči jeho hleděly jako lhostejně, ale pozorně na shromážděný lid. Chladný vítr povíval zlehka jeho pláštěm z ramenou volně visícím i hojnými kadeřemi zarudlé barvy v jeho alonžové paruce.
Trhanovský správce chvatně a přísně poroučel davu, aby se rozestoupili a cestu uvolnili. Lamminger kráčel zamlklým lidem, hledě před se; u samých dveří setkal se jeho zrak s pohledem
jiskrným, ale zamračeným, jenž na jeho přibledlé, pihovaté tváři pevně utkvěl.
Mladý sedlák statné postavy, maje hlavu bílým šátkem zavázanou, na něj se tak podíval. To nebyl zrak bojácného, ustrašeného robotníka, ale hrdý pohled svobodného, sebevědomého muže. Lammingerovy běložluté řasy bezděky prudce zamrkaly.
V ten okamžik, jak šlechtic s důstojníky vstupoval do síně, dudák Jiskra Řehůřek, přitočiv se k Přibkovi, jenž stál vedle mezi dvěma kyrysníky, ukázal po zarudlých kadeřích trhanovského pána, ušklíbl se a pravil:
»Pánbůh ho nadarmo neznamenal.«
»Každá šelma svůj cejch má,« odvětil Přibek zkrátka a suše. Vtom poroučel trhanovský správce surovým hlasem oběma Přibkům, mladému Kozinovi a několika sedlákům, nejstarším ze vsi, kteří tu stáli již vybráni, aby vstoupili do světnice. Kozina, než vešel, se ohlédl; zrak jeho hledal ženu a děti. Spatřil ji bledou, uplakanou.
Tlačila se za ním, a div, ten trhanovský správce, jenž zůstal u dveří, ji pustil i starou matku s dětmi, i ženy všech těch, kteří zavedeni byli právě do rychtářovy veliké světnice, i mladou Přibkovu Manku, směle až sem se protlačivší.
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «Psohlavci»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Psohlavci» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «Psohlavci» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.