Jirásek Alois - Psohlavci

Pohlédl na mladého Kozinu, který ani teď očí svých před pánem nesklopil.

Lamminger domluviv, pokynul vojákovi, aby podal pláště, a řekl pak správci Košovi hlasitě již na odchodu:

»Teď konejte svou povinnost, máte plnou moc.«

Stará Kozinová toho všeho již neslyšela ani neviděla. Prve hned, jak správce Koš jal se čísti o těch majestátech, odevzdala Pavlíka jeho matce, a proklouznuvši vojáky a lidem, brala se chvatem domů do statku. Za chvíli pak, když se zase vracela, potkala u samých vrat Řehůřka Jiskru, jenž vrazil do dvora jako divý.

»Co se díje?« ptala se stařena.

»Zle je. Syka mi chtíl něco povědět, hale nebulo možná. Jen tulik jsem zaslech, že budú ve statcích hledat, habych ti tuto, selka, řek. Hani bych bul ven nepřišel, hale nynčko hin se tlačili, hdyž tuti oficíři ha tranovský pán na kůň vsedali.«

» Pryč jeli?«

»Pryč, do Tranova, hale vojsko vostálo, ha ten správčí zez Kúta zle hrozí Sykovi ha Janovi.«

Stařenou to škublo.

»Ha co chce?«

»Co by chtíl, majestáty. Hu Suků huž hledají, všecko rub na líc – tuti vojáci, ha Hančí hin běduje.«

»Ha Jan?«

»Kerak dub.«

»Kerak dub.«

Kozinová již dále nemluvila. Jako mladice pustila se k rychtě. Hluk a křik už opodál bylo slyšeti. Houf vesničanů před rychtou byl neobyčejně pohnut. Dobíhajíc, zahlédla ženu jednu, která, vyběhnuvši ze stavení, rukama lomila vykřikujíc:

»Panenko Marja, co se tuto děje! Uj, nechčasný ženy! Kozinová!—« vykřikla zhlédnuvši stařenu, »chutě běž, syna tě hin mordujú!«

V prostorné světnici rychtářově bylo v tu chvíli volněji, zato úzko na pohled. Páni odjeli a něco kyrysníků s nimi průvodem.

Když stařena vrazila všecka vzrušená do světnice, zahlédla smutné divadlo. V koutě stál Matěj Přibek, provazy svázaný, vedle svého starého otce. U nich stála Manka, tulíc k sobě Kozinova vyděšeného Pavlíka, kdežto matka jeho, vinouc Hanálku k svým ňadrům, klečela před koutským správcem, prosíc o milost pro svého muže. Stranou v druhém koutě doráželi dva kyrysníci plochými šavlemi na rychtáře Syku, aby pověděl. Totéž do té chvíle dělo se mladému Kozinovi, až věrná jeho žena na okamžik přerušila to katanství, jež na něm páchali.

»Hančí, staň, hani nepros, nepovolím v ničom,« volal Kozina, ale vtom už mu selhal hlas, jak zahlédl starou matku svou, právě chvatně vkročivší.

Stařena, majíc šedivé vlasy nad čelem pocuchány, stanula jako ohromena. Viděla týraného syna, viděla, jak obvazek mu z hlavy stržen a jak z rány sotva zacelené krev po skráni se řine – a vtom snacha všecka bledá, všecka od sebe k ní přiskočila, probůh ji prosíc, aby Janovi domluvila, aby na děti a na sebe pamatoval.

»Hani slova, mámo – zařekla jste se – rukú dáním. Neposlúchajte Hančí,« volal Kozina, jenž se zalekl, že by matka sama teď snad vyzradila, co před ním stále tak tajila.

Stará Kozinová stála okamžik jako strnulá; v srdci jejím Chodka s matkou zápasila. Pak se obrátila po Sykovi a vykřikla:

»Lychtáři, syna mi humlátí.«

»Syko, hani tobě, hani mi hlavu neroztřepí. Nech ženský bědovat,« volal Kozina.

Kyrysníci na pokynutí správcovo ustali. Sám pak, obrátiv se ke Kozinové, pravil:

»Ty stará, víš o všem. Mluv a měj rozum, abys zachránila syna, jinak, víš, co ho čeká i vás všechny.«

Na okamžik ticho; zraky všech utkvěly na stařeně, stojící prostřed světnice. Pohlédla napravo na Syku rychtáře, nalevo na krvácejícího syna, mlčela, jako by se rozmýšlela.

»Mámo, víte, co nebožtík —,« začal Kozina, vida matku váhající; ale než dopověděl, pevně odvětila, zachmuřený zrak na správce upírajíc:

»Nevím nic, kerak bych vedíla?«

»Mamičko!« vykřikla Hančí.

»Že nevíš, selka?!« rozkřikl se Koš.

»Nevím,« opakovala temněji.

Správce nepromluviv, vyšel ven a vyhledal trhanovského svého kolegu, který právě s několika vojáky všecko přehraboval v komoře rychtářově. Oba správcové chvilku spolu hovořili ztlumeným hlasem, až pak Koš opět do světnice se navrátil; hned poté vyšel srpávce trhanovský z rychty ven a zamířil ke statku Kozinovu. Několik jiných kyrysníků bralo se zároveň do dvorce Přibkova.

Tou dobou také ostatní vojáci, kteří před rychtou čekali s tasenými palaši, rozjeli se po statcích, aby tu zůstali posádkou.

Den pohasínal a soumrak ukládal se na nešťastnou ves. Chvíle jindy tak klidná a tichá byla nyní plná zmatku, hoře a strachu. Ze statků ozývaly se hlasy kyrysníků i řehtot jejich koní. Početný houf lidu vesnického před rychtou zeřídl. Většina se rozběhla domů ze strachu i chránit majetku svého před hořkými, nevázanými hosty. Pustou návsí zabělal se jenom chvílemi plášť některého kyrysníka, jenž těžkopádným krokem přecházel, a zvučelo řinčení jeho mocného palaše.

Setmělo se, po nebi hnala se černá mračna v divém chvatu. Chvílemi zableskl se jimi měsíc a na okamžik prosvitlo na návsi.

V takový také okamžik vyrazil houfec kyrysníků s hlučným pokřikem ze dvorce Kozinova a bral se rychlým krokem k rychtě.

V čele jeho trhanovský správce.

Za chvíli pak opět bylo před rychtou živo. Kyrysníci vyváděli odtud sedláky. V čele spoutaného Matěje Přibka a mladého Kozinu s obvázanou hlavou. Rychtář Syka kráčel hned za nimi vedle starého Přibka, jejž jeden z Chodů vedl. Všichni mlčeli, jen jejich ozbrojený průvod hlučel. Z ryku jeho a řinčení zbraně i dusotu přiváděných koní vyniklo bědování ženského hlasu a pláč. Daliť se kyrysníci v pochod a odváděli s sebou zajaté Chody. Zář měsíce jasněji prokmitla a v ní zableskly se hřebeny helmic i obnažené palaše, zabělaly se pláště vojenské i bílé šerkové župany Chodů, kráčejících mezi koňmi kyrysnickými. Průvod mířil k nedalekému Trhanovu. —

Od rychty kráčela mladá Kozinová s dětmi, všecka vyděšena; plačíc; vedle ní stará její tchyně mlčící, s hlavou pochýlenou. Za nimi Manka Přibkova a vedle ní pocínovský strýc Pajdar, mladý Šerlovský i postřekovský Psůtka, provázejíce opuštěné ženské na statek Kozinův. Nemohlať se Manka sama vrátit do otcova dvorce, kdež bylo v tu chvíli tolik nevázaných hostí.

Jak jen vkročili do dvora na zásep, již bylo vidět, jak tu prve hospodařili. Ve světnici bylo všecko zpřevráceno, truhly vypáčeny, dveře u komor vyvráceny, posekány. V tom zmatku sobě mužové ani nevšimli, že stará Kozinová vytratila se ze světnice. Přeběhla dvorem do svého výměnku. Tam ve světnici bylo zrovna tak jako ve stavení hospodářově. Než stařena toho všeho nedbajíc, vkročila chvatně, dychtivě do vedlejší komory a tu na prahu rázem stanula.

V zásvitu měsíčném, jenž pronikal sem nízkým, malým oknem, bylo vidět i zde spoustu kyrysníky spáchanou. Stařenu však nehleděla na rozbité nářadí; zraky její upíraly se najedno místo v podlaze.

Dvě prkna ležela tu v třískách, vylomena, stranou pohozena, na jejich pak místě zel hluboký otvor, vyzděná jáma, patrně útulek z dávných, bouřlivých časů. Byla černá, prázdná.

Truhlice »věcí chodovských«, chodský poklad drahocenných majestátů z ní zmizel. Kyrysníci jej vybrali, odnesli.

Stará Kozinová stála s hlavou pochýlenou, s rukama sepjatýma jako nad otevřeným hrobem. Hluboký povzdech vydral se jí z prsou, pak oběma rukama sáhla si na ňadra. V ten okamžik jí svitlo v zamračené tváři a její rty pevně sevřené pohnuly se úsměvem hořkým, pohrdlivým.