Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

To vše budilo úctu v mladém studentu. Pak román Thámův, jak si šíleně zamiloval němou dívku, jak se s ní oženil a jak se pak během let všecko změnilo, jak je Teď nešťastný, to vzbudilo živé účastenství i soucit mladého muže.

Slyšel ledacos, znal i sestru jeho ženy, vídal ji v národním divadle ve sboru, znal jeho ženu z několika představení a byl při Thámovi i pak, když se o tom mluvilo, že pije, že už i na jeviště kolikrát vystoupil podnapilý.

Held se s Thámem seznámil v zimě v kavárně proti německému divadlu a tu s ním pak častěji sedával. Vážil si toho nemálo a byl rád, když mohl Tháma na kus vyprovoditi.

Tenkrát se také domluvili o F. Věkovi; to když se Thám ptal Helda, jaký je krajan. Když uslyšel, že je z Hradecka, z Třebechovic, vzpomněl si, že tam v těch stranách má dobrého známého, v Dobrušce, F. Věka, že ho zná, když tu studoval. Held se chutě pochlubil, že se s ním také zná a tomu že je dobře, že je šťastný, samostatný člověk. Tentokrát si Held toho povšiml, že se Thám odmlčel a na chvilku zamyslil.

O Věkovi se pak už nezmínil, až po čase jednou, když jej Held vedl z hospody. To ho zastal už zmoženého a nepolevil, až Thám vstal a vydal se s ním domů. A tu tou cestou kolikrát opakoval:

„Tak oni jsou Věkův krajan, pane Held.“

„Jsem, pane Thám.“

„A je šťastný, má hodnou ženu?“

„Hodnou, co slyším, má ho ráda.“

„Hodnou, má ho ráda,“ opakoval Thám těžkým jazykem. „A děti —“

„Také má.“

„A mně umřelo, mé jediné umřelo – umřelo —“ Zastavil se kolísavě a hleděl kalným zrakem před se. Byli nedaleko nárožní olejové lucerny, v jejímž rudém zásvitu kmitaly se tiše pápěrky sněhové. Held chvilku čekal, pak šetrně pobízel, aby šli, že je zima. Thám se vytrhl, vykročil, mlčky pak jako pro sebe zabručel:

„Šťastný – tak je šťastný – a kdyby mne byl neposlechl – tenkrát, vědí“ (Held nevěděl nic o tom, co se mezi Věkem a Thámem přihodilo), „moh mít mé štěstí – mé —“ A dal se do smíchu. Ale víc už neřekl ani slova. Než i několika těmi slovy Heldovi prosvitlo.

Od těch dob se ještě několikrát s ním setkal, a vždycky v kavárně U hroznu proti divadlu. Před týdnem bylo naposled. Dnes došel pojednou Thámův lístek. Held chtěl rád a ochotně posloužit, než jakási nevolnost ho sklíčila, když měl vstoupit do Thámovy domácnosti.

Na konci Vodičkovy ulice nalevo, jak doktor Held se ubíral, stál na rohu ulice a Koňského trhu patrový, prejzami krytý dům, U Bohuslavů. V nároží ve výklenku měl nevelkou sošku mariánskou a v průčelí do Koňského trhu, kde se vedle vypínala renesanční vížka tehdy k domu příslušná, na zdi malovaný obraz svaté rodiny, v barvách dost zašlý.

Klenutý, táhlý průjezd vedl do dlouhého nádvoří, nad nímž nalevo nesly se schody na mohutné, obloukovité podezdívce vně do prvního patra.

Napravo se táhl dlouhý přístavek o nevysokém patru rovněž pod tmavorudou prejzovou střechou. Zadní část sousedního domu zavírala to úzké nádvoří, dost nečisté, s několika barvířskými káděmi v pozadí.

Z přízemních místností táhlého přístavku ozývalo se temné bouchání forem, jimiž tam potiskovali barevné plátno i kartouny. U průjezdu seděla bába ve velkém, špinavém čepci, prodávajíc pučálku. V průjezde samém stály dva ruční vozíky, u nichž se hádali dva učedníci barvami hodně pomazaní.

Doktor Held se jich optal, kde tu přebývá pan Thám.

„Thám?“ ptal se jeden z učedníků, jako by se divil, a nevěděl. Druhý věděl.

„Víš, ten od komedie.“

„Aha, ten —“ Oba hned ukazovali k pavláčce dlouhého přístavku, ku dveřím pod ní.

Held šel, jak učedníci ukázali; vstoupil dveřmi pod nízkou pavláčku a po nevysokých dřevěných schodech dostal se do Thámova bytu. Nejprve do kuchyně, vychladlé a málo spořádané, vzduchu nějak zakyslého. Nádobí stálo, patrně ještě neumyté, na lavičce u ohniště, po stěnách visely různé kusy obleku; nějaký červený plášť divadelní ležel přes postel v koutě.

Z kuchyně vkročil Held do pokoje. Nábytku mnoho neměl, ale byl jasný, v zátopě odpoledního slunce. Thám, dvaatřicetiletý, volných hnědých vlasů, v kamizole, seděl u stolu a psal. Před ním leželo něco papíru a několik knih; v koutu pokoje, na podlaze, v bedničce a vedle ní byly narovnány samé rukopisné sešity. Celý stoh jich.

Jak Held pozdravil, Thám se rychle obrátil, vstal a šel hosti vstříc. Na krku neměl nic, a jak ošumělá kamizola byla rozepjata, probělávalo se na prsou volné okruží košile. Vpadlé tváře byly zardělé, oči se ještě leskly od horlivé, napjaté práce.

„Vytrhuju —,“ začal Held.

„O ne, vlastenče, jsem rád, že přišli.“

„Skládají zase něco, pane doktor?“ ptal se Held.

„Aby Múza neplakala,“ Thám se usmál, „v těch pobouřených časích, co nikoho nepobouří: Kalounkář z Domažlic aneb Čarodějná růže. Taková volšebnická povídka.“

Held upřel na něj oči. Thám na nich viděl, že mu mladý doktor nerozumí.

„To jest, ein Feenmärchen, rozumějí.“

„To jsou německé školy,“ a Held se usmál. „Člověk ani svému jazyku nerozumí. Kolikáté již opus, pane doktore?“

„A já skoro už ani nevím. Tamhle,“ ukázal do kouta na stoh rukopisných knížek, „to jsou všecko mé děti, mé a cizí. Iffland, Schröder, Moliére —“

Dvéře sousedního pokoje se pootevřely. Held se uklonil mladé, asi šestadvacetileté paní, kterou tam zahlédl.

„Pan doktor Held, Paulo,“ hlásil Thám. Než dořekl, vstoupila do pokoje uvítat lékaře, kterého již čekala.

Byla štíhlá, ve světlých šatech úzkých rukávů, s černým fiši na prsou zkříženým a vzadu svázaným v lehounký uzel s dlouhými cípy. Tmavé vlasy poprášené pudrem s pentlí světlomodrou přes temeno splývaly v týle dlouhými, volnými kadeřemi. Tmavé, zapadlé oči i přibledlá sličná tvář, na níž byly zřejmé účinky častého líčení, dojímaly stopou tichého stesku a starostí. Ve dveřích se zjevila jako stín, netečně, ale jak uslyšela, že doktor přišel, oživla. Začala německy, ach, jak je ráda, že přišel, mamince že není dobře. Znělo to pravdivě.

„Jen se nelekej, ženuško,“ těšil Thám. Ale ona jako by ho ani neslyšela. Ani se neohlédla a zvala Helda, aby vstoupil. Thám pokročil za nimi až do dveří druhého pokoje, pak se pojednou vrátil ke stolu, ale k práci nesedl. Zadíval se oknem ven přes zahradu starých, pěkných stromů příslušící k domu, přes její zeď, za níž se rozkládaly holé koruny sousedních zahrad, k františkánskému kostelu, jehož pilíře a úzká, štíhlá okna vysoko se nad ně nesly. Cihlová jeho střecha s věžičkou rděla se v poslední záplavě zlatého světla; níž, po zahradách, se již stíny ukládaly —

V pokoji bylo ticho. Z vedlejšího ozývaly se tlumeně hlasy, doktorův a Paulin. Thám se ani neohlédl, ale naslouchal. Čelo i pohled se mu zasmušily. Jako stín mu zůstalo, že si ho Paula ani nevšimla. Ani pohledem neodpověděla. Či je tak starostí spletená – Ale Betyně neřekne nic, ani slova, že si teď vyběhla, ač věděla, že přijde doktor.

Z vedlejšího pokoje vykročila Paula. Chvátala do kuchyně; vrátila se odtud s umyvadlem. Jen je odnesla, přišla zas, pro džbán, pak v pokoji něco narychlo hledala. Thám, uklízeje rozepsanou práci, pozoroval svou ženu. „Co říká?“ ozval se tlumeně do trapného ticha.