Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

A jak každého litoval, na kterém bylo znáti, že už nemůže, že jde ztěžka, že nohy bolí nebo že kulhá, že ho obuv bolestně, do krve dře!

Samý mladý lid kolem přecházel, většinou samí rekruti; jen kaprálové s lískovkami a šikovatelé s rákoskami, staří kocouři, kteří musili opustit své ženy a děti v kasárnách a vésti tu ty k Rejnu, doplnit prapory, v nichž francouzské koule ulic nadělaly.

Při takových setkáních smekal P. Vrba čepici, třepal jí, pozdravoval a dojat i v nadšení volal přes příkop na vojáky, kteří se po něm obraceli:

„Sprovázej pánbůh! Sláva vám, věrní bojovníci, bojujte pro obhájení vlasti, svatého náboženství a našeho krále s těmi jakubíny. Budete mít chválu a poctivost své udatnosti!“

V nadšení svém volal tak na pěší, na jízdu, na dragony v třírohých kloboucích, nebo když se rozjařeným zrakem díval na bílé kyrysníky v černých pancířích a bílých pláštích. Žehnal jim v duchu i nahlas a obracel se za jejich řadami, dokavad nezmizeli v oblacích prachu nekonečné silnice, dokavad záblesk jejich palašů mohl zachytit a dokud ohlas jejich písně k němu zavítal.

Ti na Francouze táhli.

Pak uviděl také ty, kteří se s ním už utkali.

V pátém roce svých putování, tj. r. 1796, vyšel si v létě na severovýchod, do Hradecka. Zastavil se také v Dobrušce. Opočen minul, schválně, kvůli starému ,,spěšnovedovi“ Sýkorovi, s kterým se před pěti lety posekal pro nos a víno, když Sýkora se hádal, že se má říkat „citoň“ nebo „vonnocit“ a ,,noëlka“ a ,,noëlnice“ místo vinice.

V Dobrušce měl P. Vrba konkurenta v rozšiřování českého čtení, kupce F. Věka. Naposledy byl u něho před korunovací, ještě u svobodného. Nyní se mu mladý kupec pochlubil rozmilou, mladou ženuškou a dvěma dětmi, čtyřletým kloučkem a děvčátkem tříletým.

Vrba pobyl v Dobrušce celý den. S Věkem si pověděli o všech vlastenských „důležitostech“, spočetli kdekoho, jmenovitě z učených, kteří se hlásí k vlastencům, těšili se z knížek nově vydaných, prohlíželi spolu staročeské tisky, které Věk v okolí sehnal.

Byli ve všem jedné mysli; oba radostně rozehřívalo, že si tak rozumějí. Ale když došlo na vojnu a bitvy, na Francouze a jakobíny, povšiml si P. Vrba, že mladý kupec na Francouze nemá tak tuze svrchu a na jakubíny mu nějak málo huboval. Zato se více na Prahu vyptával.

Když P. Vrba odcházel, oznámil Věkovi, že se také zastaví v josefínské pevnosti v Plesu. Ale nedostal se tam. Docházeje, vrazil na řadu vozů plných raněných, jež provázelo malé oddělení vojáků.

Raněné přivezli z Klatov a z Plzně, kam byli nejprve z Bavor dopraveni a kam také uklidili všechny polní nemocnice, neboť vojsko ustupovalo před Francouzi k českým hranicím.

P. Vrba uviděl jen lehčeji raněné; nicméně se otřásl, když zhlédl ty bledé, přepadlé muže s ovázanými hlavami, s rukama na šátku nebo ležící bez vlády. A všem bylo vidět na očích a na tvářích tolik strádání a utrpení! A jaké noviny přinášeli jejich průvodčí! Že je zle, zle, že Francouzové postupují, že už obsadili Bamberk i Norimberk, že císařské vojsko pořád couvá, a půjde-li tak dál, že vrazí Francouzové co nevidět do samých Čech. Postupují prudce a všude strach a hrůza před nimi, lidé že utíkají, Klatovy, Plzeň že jsou plny uprchlých Bavorů a že tomu outěku není konce; po silnici k Berounu že všude plno, černo, že tudy také právě vezli pakáž bamberského biskupa, na padesáti vozích, a v každém že je po šesti koních zapraženo, to že byla řada jako nekonečný černý had.

P. Vrba už neměl stání. Tentokráte poprvé za těch pět let nechal naráz svých potulek. Co ještě v plášti a v příručním balíku měl knih, všecko rozdal cestou do Hradce. Tu pak nechal způsobu apoštolského cestování a koupil si lístek na poštu.

Celou cestu, ve voze, na stanicích, všude řeč jen o Francouzích a uprchlících. Potkali kolik kurýrů od Prahy se ženoucích, posledního před samou Poříčskou branou. Praha byla poplašena, plná rozruchu. Poplašena bavorskými uprchlíky, poplašena novinami a samými Jobovými zvěstmi, že generál Wartensleben byl poražen, Francouzové že vtrhli do Amberku; jiní dokonce rozhlašovali, že jsou už ve ,,Valdminichu“, generál Wartensleben že ustoupil na českou půdu.

Na Staroměstském rynku i na Koňském trhu bubnovali a troubili; verbovali tam, dobrovolníky najímali, a v jek ten a hluk přišuměla do davů se tam tlačících zpráva, že Říšskou branou vjíždí zase řada vozů, nekonečná řada, a že vezou zase samé raněné, to že byla zas tuhá bitva, u Dylingu, Francouzové že zase vyhráli.

Trvalo skoro celé dvě hodiny, nežli došel P. Vrba od Poříčské brány ku svému bytu na Dobytčím trhu. Klíč od bytu opatrovala mu sousedka, stará paní Marková, jež bydlela přes dvůr, v zadním patrovém domě. Šel rovnou k ní, ohlásit se jí a pro klíč. Jak stará paní v bílém čepci, majíc na prsou přes kříž bílý šátek s tištěnými na okraji pastýři a pastýřkami, už silně vyrudlými, ho zhlédla, začala hořekovat, ach bože, co se děje, co bude, lidé že se všude chystají na outěk z Prahy, že dělají skrýše, že už tady ze sousedství radovic ujeli.

P. Vrba se mračil a posupně mlčel. Vniveč se rozpadlo jeho proroctví, které co rok opakoval, ty jakubíny že rozmažou jako mouchy, všechny, všechny.

Co měl teď říci staré sousedce, ku kteréž před třemi lety přiběhl bez čepičky, jen tak v domácí černé kamizole a ve střevících, s číslem novin v rukou, a jíž s netajeným uspokojením oznamoval, že ten nejtužší jakubín Marat byl od jedné ženské jménem Karolíny Gordet (čtyřiadvacetileté!) tulichem probodnut, že to je trest boží, tak že budou kapat všichni. A rok poté jí ohlašoval, že ten mnohohlavý ještěr, ten ukrutný tyran Robespierre byl svými tovaryši jat a na gilotině popraven. – Tenkráte vítězně prorocky dokládal, nyní že je konec tomu jakubínskému tyranství, konec, konec.

A teď mohl ty jakubíny čekat na kvartýr, když už táhnou na Prahu, jak paní Marková strachy schnouc bědovala.

Zasmušile, zarmoucen vkročil do svého bytu, do klenutého pokoje, plného starých obrázků a obrazů malovaných na deskách i na plátně, i sošek ne mladších, s polychromií valně sešlou. Léta tu žil s farářem Hejnou a léta se tu s ním škorpil a hašteřil pro jeho potěšení, karty s ním hrál a do smrti ho ošetřoval. Kdyby tak teď vstal! Ó dobře mu tam na Olšanech.

P. Vrba pověsil kapsový plášť do staré almary, do kouta postavil červený deštník, oba kusy na dlouhý odpočinek. Jen se umyl a převlékl, už zase pospíchal z domu, nemaje stání. Rovnou zamířil do České expedice do Dominikánské ulice U tří růží; Kramerius se tam loni přestěhoval od Zlatého půlkola. Vrba dychtil po zevrubnějších a jistějších novinách a doufal, že v Expedici asi nejspíše se jich dopátrá.

Kramerius v tupetu, v hřebíčkovém kabátě, ani ne čtyřicítiletý, přimhuřoval oči, když šedovlasý kněz vstoupil. Neviděl dobře a také se pátera v Praze nenadál, věda, že se vypravil na venkov. Rád ho uvítal, posloužit však mu nemohl, protože, jak si postěžoval, nedochází juž řezenská pošta.

„A co pan rytíř Jeník z Bratříc, náš vlastenec – co jeho tém,“ vzpomněl P. Vrba.

„Už kolik měsíců mně nepsal; je se svým legionem pořád v jižních Němcích.“

„Bojuje, bojuje. Aby ho pánbůh chránil jako předloni!“