Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

„Ne?“ divila se lhostejně. „A já nic nemám, leda kousek sýra.“

„Ale Betyna —“

Paula stáhla obočí. „Měla se mnou trochu polévky.“

„A vejce a maso.“

„Dala jsem jí. Myslila jsem, že nepřijdeš.“

„Ale vždyťjsem povídal, že přijdu hned.“ Řekl to prudčeji.

„Tos řekl víckrát a nepřišels.“

Zčervenal, upřel na ni oči, v nichž zablesklo. Žena se ani neusmála, ani se nezarazila nad tím, co řekla. Stála nehnuté a výraz její tváře byl chladný, až tvrdý.

„Dnes jsi mě mohla čekat.“ Řekl to prudce, s výčitkou, „copak jsem —“

„Chceš-li sýra —,“ odvětila lhostejně.

To dorazilo. Zableskl po ní očima; zdálo se, že vybuchne. Vtom ode dveří do kuchyně připomenula mu káravě a štiplavě mladá švagrová: „Snad se nebudete hádat, když maminka —“

Otočil se po Betyně. Nozdry se mu hněvem rozšířily a chvějícím se hlasem ji odrazil:

„Vy – dobrá, starostlivá dceruško!“

Po Paule se již neohlédl a vyšel z kuchyně.

Betyna pohodila za ním hlavou a ušklíbla se: „No, teď má aspoň zas záminku.“

Paula neřekla nic, ale naslouchala. Čekala, že muž ze zlosti odejde. Přecházel, jak bylo slyšeti, prudce; kroky se však neutišily, dvéře neza-vrzaly. Zato se pak ozvalo žbluňkání vody, jako když ze džbánu nalévá.

„Podívejme se, co se děje!“ zvolala Bety tlumeně, s posměškem, v strojeném úžasu. „Ostane doma a pije vodu!“

Paula se obrátila a mlčky odešla k nemocné matce.

Held přišel k Thámovým nazejtří hned dopoledne. Tháma zastal v prvním pokoji a zase u práce. Doktorovi hned bodlo do očí, že je ve tváři požloutlý a ne dost svůj. Pohled jevil únavu a jakýsi nelad. Doktor v duchu ihned usoudil, že se Thám včera, když se rozešli, jistě někde stavil a hodně se tam omeškal. Sám o sobě pověděl, jak se včera ztratil, že ho ten proud zanesl až k samé Prašné bráně a že pak Tháma marně i u Modrého hroznu hledal.

„A ne, já nikde nebyl. Zvali mne sic na Starou rychtu, ale já šel rovnou domů. Když tady tchyně —“

„Jak spala?“

Doktor postřehl, že ta otázka překvapila. Odpověď nezněla zcela jistě. „Kašlala v noci, slyšel jsem —“

Vtom vešla paní Thámová, jež podala určitější zprávu, že maminka měla neklidnou noc, ale teď že se jí zdá, jako by se jí maličko ulevilo.

Held vešel s paní Thámovou do druhého pokoje. Thám zůstal. U lože nemocné paní Butteauové setkal se mladý doktor s Betynou, vkusně, po domácku oblečenou, v módním účesu. Když ho s ní paní Thámová seznamovala, neřekl, že ji zná; hned se k nemocné obrátil.

Zjistil, že není hůř, potěšil nemocnou a nařídil, aby jí dávali lék, jak včera poradil; pokloniv se dámám, vyšel hned do předního pokoje a zastavil se opět u stolku, kde Thám seděl o lenoch opřen, maje ruce spuštěny a oči někam před sebe upřeny. Hned se vzpružil, když zahlédl doktora. Ten mu oznámil, co shledal, a začal pak o včerejšku, o příjezdu dvorských vozů a vojenského průvodu. Jednal hlavně s Thámem, s patrnou pozorností. Paní Thámová záhy se poroučela a odešla k nemocné.

Betyna zůstala; mladý doktor si jí však všímal jenom tolik, co nejnutnější zdvořilost žádala. Než ona byla vytrvalejší nežli sestra. Chytila okamžik a začala o hudbě. Věděla, jaký je doktor zpěvák, jak výborně hrá na housle, zvláště však na kytaru, a jaký je hudební entuziast. Ptala se na představení u apelačního rady Kaňky (kdysi nalhala F. Věkovi, že při těch představeních účinkuje), s nadšením o nich mluvila a ptala se, jakou vlašskou operu tam letos chystají.

„Gli Orazi e i Curiazi,“ odpověděl doktor a hned se opět k Thámovi se vší pozorností obrátil. Tomu se zjasnila tvář a po rtech jako by úsměv se mu kmitl, když panna švagrová tak pochodila a když se pak dost úsečně poroučela. Bylo mu to zadostiučiněním.

Doktor i Thám pohlédli si do očí. Ani nehlesli, ale jako by si oba řekli: ,,Dobře tak.“

Brzo poté doktor odešel a Thám s ním. Před domem se však rozloučil. Měl zkoušku a doktor v sousedstvu návštěvu. Odpoledne pak zašel na Dobytčí trh, k páteru Vrbovi, svému bývalému dobrodinci, v jehož seznamu chudých studentů býval na prvním místě. Zastal ho v posteli. Starý kaplan dost pronaříkal ohavné „mravence“, že ho jmenovitě v noci tuze zlobili, teď že jako by si dali říct, jako by doktora čili, že si po obědě pěkně zdřiml, ale to že nic, copak, to že ví, najednou že jich nezazené ani celá celeberrima facultas medica – bolesti, no, co naplat – ale kdyby se mohl alespoň hnout, ale takhle. Se starou Hanělkou že nic není, ta že všechno splete, všecko že už mu donesla, kdo přijel, celý dvůr, a teď že přijede sám císař, všecko že utíká – ach bože, bože – ti jakubíni – a most se prý až třásl, co vozů přes něj jelo, a celou prý noc. V noci že vezli poklady, a všecko na Hrad, do skrýší, u Svatého Víta že bylo celou noc světlo.

„No, bába, vědí, všemu věří, všecko splete, a já nevím, na čem jsem.“

Held ho vyvedl. Pověděl mu, co sám včera viděl, a že dnes, před chvílí zrovna, přijelo zas oddělení kyrysníků a mnoho kočárů a vozů, a všecko nahoru na Hrad, a také oddělení jízdné gardy; na Hradčanech že je plno, pro vozy a koňstvo ani hnutí, všecky dvory že jsou plné. ,,A v těch kočárech —,“ ptal se P. Vrba.

„Přijeli arciknížata a arcikněžny, dřív nežli je tu čekali, dřív než jak byli ohlášeni.“

„A ta královská francouzská princezna taky?“

„Taky.“

„Přijela! Už!“ P. Vrba usedl dost hbitě na loži. „A chudáček, ach kvíteček! Viděli ji, viděli? Povídají —“

„Ba ne, velebný pane. Kočáry byly zavřitý a všude kolem tolik lidstva, že nebylo možná se blíž dotlačit. A na Hradčany také ne.“

„Snad s někým mluvili, kdo ji viděl.“

„Taky ne, ale jak se dovím, tak jim povím; a snad ji sám uvidějí, vždyť nebudou pořád ležet a ta princezna tak hned neodjede.“

„A kdoví; ta má chudák neštěstí. Pořád aby utíkala, a před svými, před krajany! Jen si to rozvážejí. Jak ti jakubíni se do Vídně dostanou, je zle —je zle,“ a třepal rukama a třásl šedou hlavou.

„Ale vždyť loni, povážejí – to byli už blíž, u bavorských hranic – a pak najednou —“

„Z božího dopuštění to vítězství u Švarcenfeldu. To je pravda, to by —“

Nedomluvil; mladý doktor totiž, jak o tom vítězství se zmínil, náhle vstal, a rozepjav svůj kabát, vyňal z náprsní kapsy složený papír.

„Tady to je, velebný pane, jak jsem včera povídal, to skládání.“ Rozbalil arch, jenž byl plný veršů švabachem psaných, a obrátil ho k nemocnému.

„Co je to, co —,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

„Poslechnou, já jim to přečtu.“

Obrátiv se více tváří k nemocnému, začal, jak stál, čisti svým zvučným hlasem:

Nadmutí Frankové, svobodou zpití,

po krvi žízníc co vlkové lítí,

králům se rouhali v zpustlosti slov,

svobodu hlásali nad zlatý kov.

P. Vrba sedě přihrbeně, s rukama na svrchnici položenýma, rychle obrátil hlavu. V užaslém jeho pohledu pak svítalo souhlasem, uspokojením, když doktor četl verše líčící hrůzy, kterých se Francouzové dopouštěli.

Oubrkem jako mrak pádili dále,

Čechy by vydrali, zhubili krále —