Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

„Oni se víc na mladou dívali —“

„Jakpak ne, oni kacafírku,“ žertem se rozhorloval P. Vrba, hned však vážně dokládal:

„Líbezná, opravdu, jako kvíteček! A přívětivá! Já pozdravím, já starý vesnický kaplan odstrčený, a měli vidět, jak vlídně poděkovala, jak hlavičku naklonila. A tak jsem ostal se smeknutým kloboukem, ani jsem to nevěděl, když už přešla, a pořád se dívám do zahrady, až zašla mezi stromy, v aleji. Neměli by opomenout, doktore, to je co říct, dcera nebohého krále francouzského.“

„Ráno, to nejde, je vizita, to nemohu, ale já si počkám, velebný pane, až přijede do divadla. Ona někdy s arcikněžnami tam bývá —“

„A to ano, ale aby jim neujela. Z Hradu se to už silně stěhuje, zpátky do Vídně.“

„Protože se silně vyjednává o pokoj. Skoro s jistotou se mluví, že bude zjednán.“

„Aby pánbůh dal!“

F. Věk, kupec v Dobrušce, od té chvíle, co se oženil, nezasteskl si ani jednou po stavu svobodném. Manželství jeho s Marianou, vnučkou sousedky Snížkové, bylo dobré a šťastné. Mladý kupec měl všechnu správu, ale šetřil práva své ženy. Vzali se o masopustě po slavné korunovaci Leopolda II., na kterou oba rádi vzpomínali, neboť se o ní v Praze vlastně našli. Manželství jejich nezůstalo dlouho jako den bez sluníčka, noc bez měsíčka a zahrada bez kvítí. Do roka měli dítě.

V ranní soumrak na neděli je F. Věk poprvé uviděl, při světle, celé zardělé, s tmavými vlásky, v peřince pěkným povijanem zavité. Prabába rozeňátka, stará Snížková, mu podala to maličké a bába jeho, Věková matka, usmívajíc se připomenula, aby požehnal synáčka svatým křížkem. A on, deista, učinil tak bez váhání, ano i s citem, u vroucím pohnutí. Pak přistoupil k mladé rodičce, bledé a vysílené, pohladil jí něžně vlasy, čelo jí políbil a vyšel ze sednice do zadní sedničky.

Tíže dlouhých a tajených starostí a obav z něho spadla a po rozčilení poslední noci přišel klid jistoty a uvolnění ze šťastného výsledku. Oddechl si zhluboka, a když vstoupil do prázdné sedničky, ovanulo jej kouzlo ticha a samoty. Srdce se však neutišilo. Než pohnutí to bylo sladké. Cit netušené radosti i vděčnosti k Nejvyššímu povznášel mu mysl, i tucha, že je to vážná událost pro něj, že svěřen mu těžký úkol a nová povinnost že nastala.

Přistoupil k oknu. Bylo odtud viděti do zasněžené zahrady v jitřním svítání. Hasnoucí měsíc nad ní, za jejími holými stromy, jako bílá hostie, jako by se rozplýval. F. Věk pohlédl k nebi, a maně sepjav ruce, děkoval Nejvyšší bytosti za to, že všecko tak šťastně dopadlo, a prosil, aby měl dost síly vychovat člověka.

Slovo to mělo u něho hlubší význam. Rozuměl člověka celého, po dobru a pravdě bažícího, k jiným pak milosrdného a snášenlivého, jak si jej v duchu utvořil vlivem idejí, jež mu na pražském učení vsákly v duši i působením knih, zvláště Rousseauových.

Prabába však i bába nechtěly nikterak uznat autority Rousseauovy. Hlavně a rozhodně se jí opřely, když jim František dle jeho Emila vykládal, že není zdrávo díté tak do peřinky zahalovat, je stahovat a šněrovat, že má míti volno, aby mohlo oudečky hýbat a krev aby mohla volně proudit. Prabába i bába tím se jednosvorně hájily, že by křivě rostlo, a když se ohnal Rousseauovým důvodem, že štěňátek a koťat také nikdo nezavijí a nešněruje a jak že zdravě vyrostou, pohněval si je obě, že co si myslí, aby nehřešil proti pánubohu a nepřirovnával člověka k němé tváři.

Polevil, musil, a pak ještě často. Lecjaké pověře se usmál, už před krtinami a také o nich, ale snesl je, když viděl, s jakou láskou obě stařenky o jeho synka pečují, že všecko jen pro něj, i ty pověry. O synkovo jméno také se s ženskými neshodl. Ty chtěly mít France, po taťkovi. Ale v tom nepovolil. Chtěl Václava, až se zemskému patronu poddaly a přijaly ho. Traktace po krtinách byla slavná. F. Věk si také pozval svého kmotříčka a prvního učitele, Františka Havránka, regenta „chori et scholarum“; přivedl si ho sám pěkně pod paždí, starce v staromódním dlouhém copu, již nachýleného, ale pro hudbu pořád nadšeného a ohnivého.

Když byli v nejlepším, přinesla stará Věková ze sedničky Františkův křestní kabátek a karkulku, vínek vyšívaný, květovaný, jakož i uměle složený tuhý papír. Všecko šlo kolem a regens chori Havránek se podíval, jak si před čtyřiadvacíti lety na tom papírku drobným písmem zaveršoval: „Z lásky k tobě v každé době, můj maličký kmotříčku —“ Když František ostatní verše dočetl, vzpomněli, zvláště stará Věková, na dvourenčník, který v tom vínku býval, a jak brzo zmizel o té velké drahotě, tenkrát když nastal hrozný hlad a kdy starý Žalman, ten „bubák“, perlinčan, po némž zdědil starou Bibli kutnohorskou, podstrkoval tuhle Františkovi hladem plačícímu plotem skývu chleba.

Malý Vašíček způsobil patrný převrat u Věků a měl velkou moc jmenovitě nad bábou a prabábou. Nežli se narodil, chodila stará Snížková k své Mařence denně; teď třeba kolikrát za den, pochovat, pokolíbat kloučka nebo se jen na něj podívat. Ale kolikrát, a skoro pokaždé, když přišla krámem plným škatul se zbožím, kolem dlouhého pultu pod mořskými pannami do sednice, chovala neb kolíbala Vašíčka stará Věková. Až někdy ty stařeny na sebe zažárlily, až pak také mladá, sličná hospodyně, plnější teď, silnější, jen kvetoucí, si muži už posteskla, s úsměvem, že se k Vašíčkovi ani nedostane.

Tatík ho také hledal, jak jen měl pokdy, podívat se na něj, pohoupat ho, do výše pozdvihnout; často také, i když neměl pokdy. Práce se mu jen hrnula.

Obchod, který po smrti otcově rozšířil, zveleboval se vůčihledě. Přes tu chvíli přikolébal se dobrušským nedlážděným rynkem kolem dřevěných domů s podsíněmi formanský vůz s bednami a balíky vysoko naložený a zarazil před Věkovým krámem. Formané ti přiváželi zboží nejvíce z Prahy, ale také až z Vídně a z Terstu. Z Věková pak krámu a skladu rozváželi šije menší kupci a kramáři z okolí. Mnoho také kováři a zámečníci. Zařídilť si Věk jmenovitě velký sklad železa a různých nástrojů hospodářských.

Také kupoval od tkalců v sousedních horských vesnicích plátna, nejvíce režná, a zasílal je do Police pláteníkovi Šrůtkovi.

Kromě obchodu měl také na starosti pole, jež zdědil po otci, i které sám už přikoupil. Pracoval v krámě, kde měl mládence a učedníka, v tmavém skladě, v sedničce, jež byla jeho pisárnou, a zase ven, na pole a vracel se voně větrem jako pravý hospodář. Chtěl o nejmenší věci sám vědět, na čeleď nespoléhal, a proto den mu nestačil.

Ale všecka ta práce šla mu k duhu. Kdo ho viděl v Praze na studiích, útlého štíhlého panáčka v modrém kabátě, v bílé vyšívané vestě, u rukávů kadrličky bělostné jako cukr a na spáncích pěkně zkadeřené vukličky, jak také vkročil do domácnosti paní Butteauové vyučovat Paulu na housle, ten by ho v Dobrušce po těch létech stěží poznal.

Jako by ještě něco vyrostl; a statný byl, ač ne tělnatý, a tvář mu pěkně osmahla. Všecek zmužněl. Mladá žena jeho spravovala s ním šetrně a starostně dům a všecko hospodářství. Poklid a pořádek všude jevil, jaká je hospodyňka, čilá jako vlaštovice.

Vstávala časně, hned jakmile zaslechla starou Věkovou, jež se první probouzela, jak šourajíc se v pantoflích po domě, zanotovala svou ranní: ,,Aj vstávajíce ráno z svého lože —“