Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

Tak stařena sama začínala; každého však rána připojil se k jejímu slábnoucímu hlasu svěží hlas její nevěsty, jež za svobody v kostele na kruchtě zpívala i sóla.

Věk, leže ještě na posteli pod nebesy při zavřených okenicích, jejichž skulinami prosmekaly se paprsky prvního světla na podlahu až ku květované kolébce u ženiny postele, naslouchal nehnuté těm dvěma hlasům vedle nebo ze síně ztlumeně k němu zaznívajícím. Měl rád to zpívání a bylo mu pěkně při něm, jako by s těmi zvuky tichá spokojenost vanula celým stavením.

Nehnul sebou, dokud zpěv neutichl, leda když vedle na kolébce začal Vašíček houkat a broukat. Tu se Věk hned vymrštil, okenici otevřel a vzal do své postele malého cvalíka. Válel se s ním, hrál si s ním, až se kluk začal hlásit o snídani nebo dokud nepřišla žena, již přistrojená, čerstvě učesaných vlasů, svěží jako po koupeli, jasných, veselých očí, připomenout, že už je čas, aby vstával.

Někdy, když ji hned nezpozoroval, uvázla u prahu a dívala se, mateřskou radostí ozářená, na muže, jak poloustrojen se sklání nad Vašíčkem a loudí na něm usmání, jak mu říká: Běžela myška okolo bříška, nebo jak drže drobounké růžové jeho prstíčky, šimrá ho po měkké, drobné dlani a vesele mu říká říkání o kasičce na zeleném rendlíčku.

Teď už nepadal jí do duše tak často jako po svatbě stín obavy, bude-li ji mít muž tak pořád rád. Pro dítě ta myšlénka však nechodila; daloť dost péče a práce, a viděla, jakou má muž z něho radost, jak ji má rád. A s ním také ji. Když hocha líbal, nezapomněl i na ni, a často, když ho vzal do náručí, nesl jej jednou rukou a druhou přivinul ji.

Byla z ní rozkošná žínka, jež měla cudnost panny, mysl čistou jako křišťál. Kolikrát už vzpomněl na Prahu, na Loty Butteauovou, na Betynu, jaké to světácky, co ty věděly, jaké zkušenosti měly! A jak ve všem vypočítavé a sobecké.

Tenkrát před svatbou, když se ho Mariána tak úzkostně ptala, věří-li v boha, kdy se mu vyznala, jak často pozorovala světlo v jeho oknech a myslila, že čte snad nějaké neznabožské knihy a že se za něj modlila, byl tou oddaností až dojat a okamžik ten neminul jako prázdný stín beze stop v jeho duši.

O vřelé její oddanosti přesvědčoval se i pak, když se vzali, každý den. Přitom starala se mladá jeho žena s přirozeným vtipem a s upřímnou péčí o domácnost i o všechny jeho záležitosti, jmenovitě hospodářské. A přitom konala vše mile, vesele, s dívčím půvabem.

Dokud nepřišel Vašíček, zasedl Věk dost často, zvláště za podzimních večerů, nahoře na sedničce k pianu; ženě jeho byla ta chvíle, kdy mohla tam s ním naslouchati jeho hře, zrovna chvílí sváteční. Také se někdy, zpočátku, zastavila u jeho knih, českých i cizích, ve skříni za sklem srovnaných; o těch cizích ji jednou s úsměvem ujistil, že nejsou tak neznabožské, jak se domnívala. Ovšem to jí naznačil, bylo v tom jisté sebepovýšení, že některé z těchto knih otvírají rozum, a proto že jich kněží nechválí, že by pan farář se divně na ně díval.

Ale když viděl, že upřela na něj oči v nejistotě, a když se optala, co tedy tam v nich je, začal ji hladit po spánku, po tváři a s úsměvem ji chlácholil, že nic zlého, že nic takového, jak si tenkráte myslila, že to jsou také divadla a kratochvilné knihy. Kolikrát, když sama sedničku uklízela, přehlížela již klidně nápisy na hřbetech: Virgil, Horác, Voltaire, Rousseau, Volney, Meissner, Schiller.

Neznala žádného z těch jmen, nerozuměla žádné z těchto ‚mih, ale nemíjela jich netečně a nevšímavě. Byly Františkovy, čítal v nich jako v českých. Jakýs respekt k němu jí z nich zavanul. Než to se jí vracelo, když nad těmi cizími stála, nad ním se zamyšlovala, že je má z Prahy, ještě když tam studoval, že s nimi pak tu sám do noci sedal a že asi vzpomínal. A jednou po ránu, když ji Věk tak stihl u knih (měla bílý čepeček a byla jako květ), řekla mu to s úsměvem, a že tenkrát mu bylo asi smutno, pro Prahu, pro ni, pro tu – a – že snad teď ještě někdy vzpomene —

Chytil ji, až se lekla, a začal ji líbat, až zahořela jako mák radostí i rozkoší.

Co Vašíček přišel na svět, řidčeji nežli jindy zazvučelo na sedničce piano a ještě míň pak, když do roka se narodila Věkům holčička. Když měli Václava, musila dcerka být Ludmilou, a proti tomu jménu se ani obě stařeny, bába i prabába, ani mladičká máti nebránily.

S maličkou přibylo práce i radosti. Zpočátku hodně plakala; osvědčovalo se však na ní, že děvče pláče do krásy. Dařilo se jí, byla z ní rozmilá holčička plavých, jako lněných vlásků, drobnější sic, útlejší nežli o rok starší Vašík, čiperná však a čilá jako on.

Piano Tedy zřídka znělo, ale také knihy na sedničce, ty cizojazyčné knihy, stály teď nehnuté v zasklené skříni. Věkovi přirůstalo práce v obchodu i v hospodářství, za volných pak chvil, zvláště navečer, zůstal raději dole ve velké světnici, kde byla žena, děti, matka, a zanedbával i piano i cizí knihy, na nichž si jinak dost zakládal. Ale nebylo jen pro valné zaměstnání, že po nich nesahal.

Netoužil už tak po nich, lhostejněl a stával se i duševně pohodlným. Rozpor i zápasy, které mu v Praze a pak i tu v rodišti tak často mysl jitřily, poutichly. Usínalo v něm, mračna přestala se v jeho duši honit. Než proto mu jí nezazářilo plné jasno pevného přesvědčení a určitého názoru. Rozvoj jeho vnitřního člověka uvázl v indiferentismu. Těžkým otázkám a záhadám počal se vyhýbati. Touhy a blaho šťastné lásky, pak slasti mladého muže v manželství opojily a jako uspaly jeho duši.

Zhýčkala se tím jasem a rozkoší, váhala povznášeti se do chmur zápasů a přemítání. Nechtěl se z toho blaživého poklidu vytrhovat a okolí jeho také ho nevyrušovalo. Když někdy ucítil v duši jako výčitky, jako zaťukání, uspokojil se odkladem. Odložil, odkládal a také slevoval. Povoloval své matce i ženině bábě, strpěl nejednou jejich pověru, opustil proti nim nejednou Rousseaua, když se jednalo o synka, chodil skoro každou neděli na kůr zpívat nebo hrát, což po svém příchodu z Prahy nečiníval.

Také sousedskému okolí v lecčem povolil a víc a více se s ním sbližoval. Bylo to z hojných styků s ním, ze společných někdy zájmů. Jen ve vlasteneckých snahách neochabl. Po svatbě jako před ní odebíral české knihy, předčítal z nich doma ženě nebo kroužku mladších sousedů, kteří se u něho scházívali; někdy také v hospodě, kdež jmenovitě Krameriovy noviny měly hojně dychtivých posluchačů, zvláště poslední čas, co vypukla francouzská vojna.

Chodili k němu pro zprávy, i z vesnic, psal lidem na zámek k ouřadu, psal a posílal psaní vojákům na vojnu, radil v tom, onom. Viděl, jak ho mají za učeného, jak jim jeho studie imponují. Sám se nepřestal míti za osvícence a znal svou převahu, ač ne již s jistou pýchou jako kdysi za studentských let. Ano snažil se, aby jí nedal nějak cítit, a choval se ke všem shovívavě a laskavě. Činil tak i ze srdce i chtěje skutky plnit ideu humanity, která ze všech v Praze mu vštípených nejhloub zapustila kořen do srdce.

Do nových sporů se dostával, když docházely bouřlivé a často přehnané zprávy z Paříže, když všude s hrůzou naslouchali, co se děje ve francouzské zemi, když všechno kolem, z kazatelny, v domácnosti, v hospodách hněvivě mluvilo proti té francouzské svobodě, pro niž se tolik krve prolévalo. i v knihách a v novinách o ní tak psali.