Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

Nemohl odpírati, nemohl těch ukrutností schvalovat, ale nemohl všecko také tak zatracovat a necítil také takového odporu a takové hrůzy z ohromné té bouře francouzské jako všichni kolem. Hlaholily z ní idey, o kterých kdysi v Praze nad knihami blouzníval.

Za večerních besed u něho v domě nebo v hospodě snažil se to ono vysvětlit, omluvit; ale bylo to nesnadné, poněvadž musil býti opatrným, zvláště když se přesvědčil, jak se každé slovo váží, že není už tak volno, jako bývalo za císaře Josefa. Na Opočně poprvé narazil.

Zajel si tam, bylo druhého roku, co vojna s Francií trvala, navštívit starého „spěšnovoda“ Sýkoru, o němž se doslechl, že upadl do těžké nemoci. Stařec, nápadně přepadlý, ho tuze rád uviděl a naslouchal, jako posilněn, jeho zprávám o Praze a vlasteneckých „důležitostech“. Pojednou chytil Věka za ruku a šeptal mu, že má zase několik nových slov, a výborných, ta že se mu povedla, jen kdyby ti oslové zdejší, ale že už je žádnému neřekl, protože ta hovada – ale v slovaru že je má, tam že je všechno, a ví-li Tedy, jak se má říkat místo talíř a švagr a švagrová – Švagrová, to že mu dalo, až na to přec přišel —

Starci, jenž zapomněl, že „sestromuže“ (švagra) Věkovi už dávno udal, kmitla se jiskra radosti a vítězství v šedých, malých očích pod obočím hrozně hustým. Věk se přetvářel, že neví, poddal se a s uznáním vyslechl, že talíř je vokolník a švagrová bratrožna. Pak, nemoha vydržeti v jizbě ukrutně vytopené, rozloučil se se starým Sýkorou a zastavil se na sklenici vína v malé, klenuté vinárně, kdež seděli tři zámečtí páni, důchodní, kontri-buční a vrchní, s opočenským a dobrušským farářem. Ten tu byl návštěvou.

V čele stolu seděl přibledlý vrchní ve vlásence s copem, muž vychrtlý, bystrých očí, jemuž všichni s pobožnou pozorností naslouchali. Červený, tlustý kontribuční nadto pořád hlavou pokyvovával, až se černá, velká mašle v týlu nad copem pochvívala. Vrchní vykládal o Francii, o pařížských hrůzách, většinou německy, co píše Courier des Londres, knížepán že mu ho půjčil, a Politische Zeitschrift, a tuhle že četl v jedněch novinách, také francouzských (přimhouřil oči a rozhodil v kloubu dlaní), tohle všecko že zavinili die sogenannten Philosophen —

Opočenský farář se usmál, prudce zakýval hlavou v živém souhlasu a vyrazil:

„Voltaire, Voltaire.“

„Aber noch mehr Hans Jakob —“

Vrchní se schválně odmlčel a díval se po auditoriu, jak bude překvapeno. Bylo, jmenovitě kontribuční, jenž přestal kývat velkou svou hlavou a povy-valil oči v údivu a očekávání, jaký to Hans Jakob —

„Hans Jakob Rousseau,“ doplňoval vrchní zvysoka, zrovna sázeje každé slovo. „Der am meisten. Ženským spletl hlavy hloupými romány a mužským mozek durch politische Träumereien. Jakobíni jsou z něho.“

Věk, jenž se s pány znal, se na toto ozval, míně, že Rousseau by jistě neschvaloval tohle krveprolití, že měl na mysli jen blaho —

„Dají pokoj!“ vyhrkl vrchní sebevědomě, s opovržením i popuzen, že někdo také ještě ví o Rousseauovi a že odvážil se mu ozvat. „Snad jsou také poblázněný. To něco slyšeli —“

„Já Rousseaua četl.“

„A tak ho snad chválejí! Und was diese Philosophen, že není boha, keine Religion, keine Autorität. Na —“ Okamžik mlčel, hledě vítězně na mladého kupce u vědomí, jak ho přede všemi žene do úzkých. Vida, že se Věk chce ozvat, bránit, chvátal ho úplně, jak myslil, porazit, a skoro již fistulkovým od rozčilení hlasem dorážel:

„Und die lasterhafte, grausame Ermordung der Tochter unserer grossen Kaiserin Maria Theresia, to snad také chválejí?“

Hlava kontribučního se rozkývala, zraky všech utkvěly na Věkovi, jenž náhle zrudl; uskokem vrchního popuzen ohrazoval se, to že ovšem neschvaluje, ale to že sem nepatří, on že mluvil jen o filosofovi —. „Ach, daj pokoj mit den Philosophen. Ihr Eigendünkel ist ihr Gott a balamutí svět, das heisst toho, kdo se dá,“ dodal s posměškem, jenž také zasvítil v jeho očích, jak je upřel na Věka. Farář z Dobrušky na Věka mrkal, dávaje mu znamení. Věk také ustal, ne tak na to varování, ale poněvadž viděl, že není s vrchním možná se příti. Dlouho se pak už ve vinárně nezdržel —

Když druhý den šel navštívit starého Havránka, svého kmotra a prvního učitele, potkal faráře, jenž se ho dotazoval, kdy včera přijel z Opočna, on že se tam zdržel až do večera. Pojednou, přistoupiv těsně k němu, vzal Věka za límec kabátu na prsou a třepaje jím začal tlumeněji důvěrně, ale s velkou vážností:

„Pane Věk, to nebyli včera dost opatrný,“ Věkovi voňoval. „Já nechci soudit, já bych také myslil, že ti škribenti ve Frankrajchu – vědí – ale hlavně jde o pana vrchního. Má na ně teď černé oko, nadrobili si, a povídal —“

„Že jsem jakobín, ne?“

„Nesmějou se, ano, řekl to, ein Verkappter, a že by —,“ farář přikloniv hlavu povznesl oči do výše, ,,že by se mělo na ně dát pozor. A nynějšího času, vědí. Já neměl nic říkat, ale varovat jich mám za svou povinnost.“

Věk zkrátka poděkoval a s úsměvem dodal, aby pan farář neměl žádných starostí. V duchu však byl zaražen i popuzen, nejvíc na vrchního. Že by se mělo dávat na něj pozor! Tak vrchní mluvil. A snad už tajně usoudil, aby se tak dálo. Hlupáci, obskuranti!

Byl by se tomu zasmál, ale to, co z Prahy slyšel, co mu již Hněvkovský psal, připomenulo mu, že věje jiný, ostrý vítr. Přítel si mu posteskl, jak je teď, ouřady že ve všem vidí nebezpečenství dobrých mravů a veřejného pořádku, že je cenzura náramně přísná, na divadlo i na knihy —

Jednání vrchního budilo odpor, nic však proti němu nemohl. Farářovi se od té doby spíše vyhnul. Nedůvěřoval mu, poněvadž pochyboval, že to jeho varování bylo upřímné; jistě chtěl jen postrašit, poněvadž je s vrchním podobných náhledů.

Opočenská ta příhoda přiměla také Věka, že na Hněvkovského poslední dopis dříve odpověděl, nežli hodlal. V tom svém vzrušení neměl nikoho, komu by se svěřil, před kým by svému hněvu ulevil. Nebylť v městečku nikdo, kdož by rozuměl, oč na Opočně běželo, a ženě se ani slovem nezmínil, aby ani stín znepokojení neprošel jeho domácností.

Psaní napsal koncem roku, odpověď došla až za několik měsíců, pětadevadesátého. Hněvkovský na opočenskou příhodu patrně zapomněl, poněvadž se jí ani slovem nedotkl. Zato víc rozkládal o novém vlastenském okusu, o knize, která bude míti nadpis Sebrání básní a zpěvů a která se již tiskne. Nadšená horlivost vanula z psaní a Věk cítil radost, s kterou Hněvkovský o knize mluví, jaké tam vyjdou básně, že tam bude mít Bělu a jednu s pseudonymem, pozná-li ji Věk, a Nejedlý starší také že dal báseň, bratr jeho jurista též, Šedivý také a že se přihlásil nový básníř Jungmann, filosofie snaženec, z berounského kraje, že zná francouzsky, anglicky, i že je v českém jazyku zběhlý; teď že zas po desíti letech, co Thám vydal poprvé knihu Básní, česká lyra zvučněji zazní.

Věk měl upřímnou radost z té noviny; ale přece se mu na dně zkalila.

Co chtěl on kdysi, oč se také snažil, jaké plány strojil i s Hněvkovským! – A ten a všichni se snaží a jdou kupředu, šlechtí umění, a on, jak zapadl v takovém koutě! Jak vysoko v mysli své lítal, a nyní – kramářem tady a sedláka kus.