Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl třetí)

Byla radost pozorovati děti, s jakou dychtivostí prohlížely hrubé ty dřevoryty, v nichž se jim otvíral nový svět. Věk přitom vykládal, seč byla jejich mladá mysl, o bohu, o ráji, andělích, o českých knížatech a hrdinách, o Turcích a horkých krajinách; někdy naslouchal, jak matka jim u těch starých knih vypravuje, a vzpomínal, jak jemu to vzácno bývalo, s jakou tou-žebností a kradí se díval oknem na starého Žalmana, když obracel listy staré bible s obrázky.

Než i do Věková tichého zákoutí padaly hrozivé stíny a v idylický klid prostého života dunělo daleké hřímání. Noviny z bojiště docházely častěji, hustěji; nosili je z měst, psali je z vojny, posílali je tištěné z Prahy.

Věk je čítal doma i v hospodě, leccos sousedům vysvětlil, zvláště pak těm, kteří chodívali k němu na besedu. Sic jim pověděl leccos, nad čím by se opočenský vrchní zhrozil, Francouzů se však zastávati už tuze nemohl. Zlost na ně hořela všude a nikde nečinili v nich rozdílu. Francouzové popravovali a krev prolévali, Francouzové boha složili, vojnu začali, kvůli Francouzům všecky ty nesnáze a strasti: drahota, větší daně, i ta nejbolestnější – z krve.

Všecko to ucítili v tom zákoutí pod Orlickými horami, drahotu, berně, také zbytečné stříbro, zvláště kostelní, musili vydati na půjčku, a na vojnu odváděli teď tak, že nikdo nepamatoval. Každé chvíle sbírali a chytali mladé muže do hrozné služby vojenské, která trvala tenkráte do smrti, hroznější v ten čas krveprolévání, a hnali je na Rýn, do Nizozemí, doplnit prořidlé prapory pluku J. Colloreda, jejich králohradeckého.

Z těch končin docházely zprávy, ovšem opožděné (a co jich nedošlo!), že ten a onen z městečka nebo z okolí zahynul tam kdes na Rej ně nebo v Nydrlantu, že padl v boji nebo že zemřel ve špitále na rány – Ten neb onen krajan se sice vrátil, ale mrzák učiněný, bez nohy, bez ruky nebo jinak zohavený. A co vypravovali všichni ti vysloužilci, kterým nezbylo nežli žebrácká hůl, jak zkoušeli v poli i v ohni i v ranách na bojišti a ve Špitálech, jak kamarádi hynuli bídnou obsluhou nebo bez ní, jak rasovsky s nimi felčarové dělali!

Sic noviny velebily, jak české pluky hrdinsky bojují, jak také jejich, hradecký, si vybojoval slavného jména —

Noviny velebily, ale matky rukama lomily, otcové smutně, těžko vzdychali, sestry a milé bědovaly nad mrtvými i pro ty, které odvedli bůhvíkam do zajetí do Frankrajchu, kdež prý jim také gilotinou hlavy urážejí —

Věkový sympatie se měnily. V Praze blouzníval o míru národů a války nemiloval; teďs dychtivostí čekal, sháněl zprávy z bojiště a ne bez potěšení četl, že císařské vojsko v tom nebo onom boji zvítězilo: bojovalyť tam také české pluky a tekla tam krajanská krev —

Proto však nelál všem Francouzům, nepodceňoval jejich moc jako všichni kolem, a když rok potom, co se posledně z Prahy vrátil, zastavil se u něho P. Vrba, nenotoval mu v jeho vášnivých útocích na jakubíny, aniž tak najisto přisvědčil, když starý kaplan citoval posměšné veršíčky na „strom svobody“, kvítím, pentlemi i rudou čapkou ozdobený, jak ho jakubíni doma i mimo Francii stavěli:

Již se ten strom sem tam klátí,

bez kořena nemůž stati,

brzo zvadne, zbude slávy.

Čepička též nemá hlavy.

Jinak se s P. Vrbou potěšil. Pohovořil si s ním o vlasteneckých věcech, dověděl se o pražských vlastencích. Na Tháma se zvláště, s účastenstvím vyptával; zarazil se však, když mu P. Vrba naznačil, že tento znamenitý Čech a spisovatel časem si notně přihne. Vzpomněl, jak ho viděl tenkrát o frajbále – O Heldovi mnoho starý kaplan nevěděl, ledaže je samá medicína, že nehorázně študuje, ale že se má co ohánět, když se musí sám vydržovat, a ještě že domů panímámě posílá – P. Vrba vzpomněl na „spěšnovoda“ Sýkoru na Opočně, že by se byl rád u něho zastavil, ale že měl strach, že by se s ním pohádal, no, a jak by ne, když ten pošt-mistr vymýšlí taková nekřesťanská slova —

F. Věk na kus cesty P. Vrbu vyprovodil; když se rozcházeli, vtiskl mu do dlaně tři zlaťáky a prosil, aby je nějak doručil Heldovi, ale tak, aby nezvěděl, od koho jsou.

„Zaplaťpánbůh. Dodám a nemají strach, nezví nic. A teď, vlastenče rozmilý, spánembohem!“ —

Za týden pak vzpomněl Věk na P. Vrbu, že by litoval a že si bude vyčítat, proč se přece jen na Opočně nestavil. Za týden totiž potom, co P. Vrba s Dobruškou se rozloučil, dověděl se Věk, že poštmistr Sýkora na Opočně má po smrti; zrovna druhého dne navečer se o tom dověděl, jak lehko skonal, zrovna prý usnul. Bylo již pozdě navečer, nicméně konal Věk přípravy na zejtří, že půjde na pohřeb. K ránu však strhla se divoká bouře a lilo, jen cedilo, takže nebylo na cestu ani pomyšlení.

Brzo potom, za příležitosti, poptal se Věk po Sýkorově slovaři. Příbuzní už neměli nic. Všecko se zmařilo nebo přišlo do starých papírů; po těch se pídil nadarmo. Věkovi neběželo o dílo samo, ale jako zvláštnost by to byl uschoval; a pak cítil jako lítost a jistou šetrnost k dílu, pro které se Sýkora tolik natrudil, které bylo jeho jedinou útěchou i chloubou. Bylo v tom kus toho starce, všecka jeho snaha prospět nějak poníženému jazyku mateřskému.

Záhy zjara došla Věka veselejší zpráva z Prahy, od Helda, že odbyl rigoróza a že právě byl povýšen na doktora v lékařství. Věk mu napsal srdečné blahopřání a vzkázal přitom P. Vrbovi, aby, kdyby měl jen trochu cestu v tuto jejich stranu, aby se v Dobrušce najisto zastavil.

Čekal ho pak tím spíše, když noviny oznámily smluvené příměří a že válečné hrůzy budou skutečným mírem zažehnány.

Než léto minulo, a P. Vrba se neobjevil. Když se pak Věk po něm, jakož i po pražských vlastencích poptal písemně u Krameria, došla z České expedice s balíkem knih zpráva, že horlivý ten apoštol české knihy zjara dlouho stonal, v létě pak pro to vlhké a studené počasí že se nikam nevydal; v té nemoci že ho léčil mladý lékař, „náš vlastenec Held“, který je nyní substitutem ve špitále Milosrdných bratří, že jde o něm jedna řeč a chvála, jak horlivě se věnuje svému povolání, až sebe nic nešetří.

O Hněvkovském Kramerius psal, že se z Planíce málo ozývá, ještě nejspíš Puchmajerovi. U těchto řádků se Věk zastavil. Zamrzelo ho, že přítel, jindy tak upřímný, na něj zapomněl, jako by o něm nevěděl; toho že snad příčina různost stavů.

Vtom zachytl, maně do listu nahlédnuv, jméno Thám, a již četl, že Kramerius o něm mnoho neví, poněvadž je Thám s divadlem v— Teplicích, že měl také nemoc v domě a že také doktor Held tam chodil léčit, Thámovu tchyni, osvědčiv také tu, že je zvěděným žákem Aeskulapovým.

List Krameriův došel po hlavních žních, a po sv. Václavu, mimo nadání, list P. Vrby s netušenou novinou.

Bylo říjnového odpoledne. Věk seděl ve světnici vzadu s ženou a sousedem Bílkem, jehož vlasy, nad čelem silně prořídlé, vzadu však dlouhé, byly v týle v cop svázány. Seděli sami, děti byly s babičkou u prababičky Snížkové. Nebe zaklopeno, plno těžkých chmur, vál vítr a bylo vidět, jak rozvívá na zahradě spadalé listí sychravým, kalným vzduchem. A první dešťové krůpěje pleskaly do oken.

Soused Bílek, už starý muž, úst zapadlých mezi prohnutý nos a vysedlou bradu, v staré hnědé kamizole, seděl u velkých zelených kamen, jež měly kranclc, a v nich hučel příjemně oheň. Pokuřuje z krátké dýmky červené hliněné hlavičky, rozpřádal Bílek hovor (měl rád takové besedy a rád zvídal o světě) o zlém hrdinovi, který teď několika krajanům naháněl mnoho hrůzy, o kterém se mluvilo po celých Čechách. A velké oči obecného strachu zhlédly ho již také v okolí Dobrušky, v nedalekých horách a lesích.