Neruda Jan - Povídky malostranské

Morousek mne zavezl k sobě na oběd. Bavíme se při jídle o mém souboji. Morousek je v růžovém rozmaru, ale myslím, že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, nerozumné a zbytečné.

K večeru jsem si pospíšil domů a hned do zahrádky.

Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídá mně, vyhýbá se. – Myslil bych, že by měla mít vlastně radost. Ženské vrtochy nejsou vždycky příjemny!

Byl jsem navečer v bývalém svém hostinci na Starém Městě. Výborná zábava! Sršel jsem vtipem, abych tak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano – a před necelým dnem mohl jsem být na márách!

Dnes, doufám, bude se to dobře spát!

Vzbudil jsem se velmi časně – reminiscence po včerejšku! Ale bylo mně volno, tak volno jako novorozeněti ve vlažné lázni, a protah jsem tělíčko a natáh ručičky a hajal blaženě dál až do devíti.

A doktor Jensen je zde. Le pourquoi? – No ty se podivíš, a to ještě dnes!

Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno – a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla – pravá mužská koketa!

„Tady naproti vám,“ začíná, „bydlí v druhém patře Provazník —vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle – stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.“

Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? – Jen to?

Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale – zároveň také něco jako zklamání.

Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: „Vidíte – kdybyste byl snad tento – já – totiž co se mne týče – já bych vám nebyl.“

Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel.

Ba je mně jako – ach, mužský je přec jen divný tvor!

Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil!

Ale ku podivu – konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak – ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto.

Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. – Ženská je také divný tvor!

Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky“.

Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! – po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život!

Jsem v plném stěhování.

U malíře všeobecný výprask, děsný rámus – příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je.

Domácí slečna řeže v zahrádce salát.

Pozorujuji chladně. Ta je už zvadlá!

Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „Povídkou malostranskou“!