Neruda Jan - Povídky malostranské

Přec ještě musím něco umět? – Alespoň akordy. – Cis – E – A– zní to! A – D – Fis – výborně! Trochu výš – D, Fis, A – Fis, A, D —

„Vždyť pan doktor hraje piano – to je hezké!“ slyším najednou hlas malířův. Trhnu sebou – za mnou stojí veškeré občanstvo zahradní naší republiky. Ztrnul jsem a ztrnut zůstal jsem sedět.

„Zahrajte něco, pane doktore, prosím!“ šveholí slečna Otylie.

„Já opravdu neumím pranic, slečno, ale pranic! – Jaktěživ jsem na piano nesáh – housle jsem hrával, je pravda.“

„Ó, to je tím zajímavější – vždyť jsem slyšela čisté akordy – půjde to, věřte, prosím, prosím!“ a žmolí prosebně ručičky. Vypadá teď devatenáctiletá.

Ďas ví, proč jsem od špinetu neutek! Člověk je ukrutně samolibý tvor a tím až směšný. „Neumím doopravdy nic, slečno – ale já vás tedy přesvědčím – nevysmějete se mi?“ Pamatoval jsem se, že jsem uměl zpaměti pochod z Normy – ještě před málo lety jsem si ho kdesi zahrál a šlo to, pochod z Normy musím ještě umět! První úhoz je ve violině i v basu stejný – G, H, D – jedná se jen o první úhoz. Zařídil jsem si prsty na G, H, D a uhodil jsem. Po desátém taktu jsem nemoh dál —

„Vy neumíte vskutku nic,“ syčel Provazník.

„Štípání dříví,“ bručí pan domácí. Vyvstal na mně pot studu.

„Ale vždyť je to znamenité,“ horlí slečna. „Pan doktor nehrál nikdy piano a přec to dovede – pan doktor musí mít znamenitý talent pro hudbu.“ Obejmul bych ji – jak dobré srdce má! „Já už to vím dávno, že má pan doktor znamenitý talent. On tak pěkně hvízdá – pane doktore, dnes ráno jste hvízdal Traviatu, já vás slyšela.“

Ona si všímá všeho! – Ta ženská zvědavost! – Nebo snad – snad by ne… – Ježíš, Maria, Josef —

Ale – vlastně – pročpak Ježíš Maria Josef? Já neříkám, že bych ji chtěl, že by se mně na chtění jen přibližně líbila – ale neštěstí právě by – —

„Počkejte, já vám zahraju zas jednu svou píseň beze slov,“ míní domácí, jenž byl k špinetu zasedl.

Hraje. Po chvilce ale také nemůže dál – vždyť je odpůldne! Já přece tleskám. Provazník se ušklíbá: „Ostatně příjemná melodie! Pěkně by se při ní žebralo!“

Teď přichází malířova. Byla na honbě za Pepíkem a našla ho konečně v blízké zahradní restauraci u kuželníku; byl klukovi, který stavěl, dal dva krejcary a smluvil se s ním, že za to smí křičet, mnoho-li padlo. Pepík teď obdržel před tváří obecenstva bohatě odměřenou část pohlavků a musí poslouchat ještě ostré matčino kázání. Teď malířka nešišlá ani dost málo – léčivá moc žravého psa! „A teď mi zůstaneš doma, ani se nehneš! Dojdi mi pro dítě.“ Pepík líně jde.

Za chvilku se rozlehá domem dětský křik. Pak se objeví nad schůdky Pepík, nese dítě – drží je oběma rukama za krk jako štěně. Dítě už nekřičí, zmodralo. Malířka běží mu vstříc, chytne dítě, pohlavkuje Pepíka.

Také malíř je dnes v špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnosnost svého umění.

„Pročpak tedy nezačnete řezbářství nebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil,“ míní Provazník.

„To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst – aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!“

Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídáme si. Vlastně povídám já skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě – neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkou a věcnatě. Pozoruju, že Otylie mne obdivuje. Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha.

Příjemná ženská!

Klikeš navečer mluvil nápadně pilně do Sempra, a bylo patrno, že Sempr naslouchá s pozorlivostí u něho neobyčejnou. Vyrozuměl jsem, že Klikeš mu domlouvá, aby se znovu oženil, a že má také už nevěstu pro něho. „Šestadvacet let“ – „tři tisíce“ – „má velké známosti mezi pány“ – „mají ji rádi“. – Abych se zde takhle nějaké svatby dočkal!

Nadporučík se dnes po mně nápadně ohlížel. Alespoň dvacetkrát se ohlíd. – Copak chce?

Studuju, ale divně. Raděj bych seděl hned teď ráno dole v zahradě, sám nebo s ostatními, to by mně bylo jedno. Myšlénky se rozbíhají jako… (už zase nevím jako co).

Aj aj – dnes si malíř odbývá svůj rámus časně! Pozoroval-li jsem dobře, byla bita a) žena, b) Pepík, c) pes. Pes ještě kňučí.

Malíř přišel teď ke mně. Mám-li prý nějaký pěkný kus papíru na dopis. Že musí psát bratru faráři a nemá takových věcí doma. Nerád prý píše, tuze nerád, někomu psát podobá se mu smrti. Ale když jednou psát má, musí mít ticho, sic prý jeho myšlénky nestojí za nic – „u mne ale ticho, pane doktore, v tom pekle u mne! Napřed si musím udělat pořádek – ztlouk jsem to všechno, nebude-li to ticho, ztluču to ještě jednou – a děvečku jsem vyhnal, má hubu jako šlejfírnu.“ – To už je čtvrtá, co jsem zde.

Dal jsem mu papír a odešel. Za chvilku přišel ubřečený Pepík, že otec dává prosit o nějaké dobré péro. Dal jsem mu péro.

Malíř chodí po pokoji, nejspíš přemýšlí.

Byl jsem u kupce vedle. Když teď něčeho potřebuju, jdu si pro to prostě sám. Vracím se a tu potkám náhodou zrovna u domu dobrého svého známého, doktora Jensena, primáře v blázinci. Landa se pomalu a dívá po ulici.

„I servus, doktore, copak vy zde?“

„Náhodou, procházím se. Rád se procházím Malou Stranou. A vy?“

„Já zde teď bydlím. Přestěhoval jsem se před nedávnem.“

„A kde?“

„Zrovna zde.“

„A to se na chvilku k vám podívám, dovolíte-li.“

Mám doktora Jensena rád, muž inteligentní, chladný, příjemný. Můj byt se mu líbí, na všechno se dívá, o všem něco podotkne. Nutím ho, aby usednul; nechce, že prý raděj trochu stojí, a u okna stát je prý teď tak příjemno. Postavil se k oknu, zády k zahrádce, obličejem k chodbě prvního patra. Mám zde zrcadlo hned u okna na stěně – pozoruju, že se doktor Jensen stále v něm zhlíží – podobá se mně teď, že je doktor trochu tělesně samolibý vzdor vší opravdovosti své. Jak prý jsem přišel sem na Malou Stranu? Sděluju, že puzen nadějí na klidné studium, a dodávám, že jsem se trochu mýlil, obyvatelé že nejsou zcela klidni. Kdo všechno prý zde bydlí? Začnu vyprávět hned o Provazníkovi – Provazník ho musí co psychiatra rozhodně zajímat. Vypravuju živě, líčím podrobně – ale pozoruju, že Provazník ho nezajímá. Dívá se do zrcadla. Náhle sebou škubne a vyhne se z okna ven. To prý je tam na chodbě domácí slečna? Překvapen tážu se zpět, zdali ji zná? Ze prý zná rodinu tu už dávno. Teď mně otázka, podivná otázka nechce přes jazyk – vzpomínám si na podivínství domácího, někdy až příliš nápadné – konečně vykoktám otázku přec. Doktor se usměje: „I pánbůh zachraň! Jen hypochondrem je, však již i hypochondrií svou dosti trpí. Znám ty lidi takřka od dětinstva, má matka byla s nimi spřátelena. Ku podivu, že se Otylie ještě neprovdala! Je dost hezká, velmi příjemná, pro domácnost vychována a má peníze. Ten dům zde je bez dluhů, mimo to mají značné kapitály – bylo by škoda té ženské, výtečná partie! Však ještě.“ Vtom se vyhnul z okna ven, usmívá se a kývá.