Neruda Jan - Povídky malostranské

Vzal jsem obraz a šel k malíři žalovat. Malíř se rozzlobil, Pepík nemilosrdně zbit hned přede mnou. Přihlížel jsem s rozkoší – takový kvaš!

Že prý mně malíř obraz spraví.

Jen žádnou-lenost! – Z pouhé lenosti jsem si objednal černou kávu hned při obědě dole, abych si ji sám pak nemusil vařit. A teď si musím sám kávu uvařit ještě jednu, abych tu první strávil.

Dnes se studuje zase špatně. – Slyším pojednou v kuchyni řinčet šavli. Copak nosí konduktoři teď šavle?

Volají na mne, nepřijdu-li dnes dolů do zahrádky, že prý si zase zahrajem šístku.

Neodpovídám. – Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. „Počkejte, já ho vyzpívám,“ slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravým hlasem:

„Tážete se, proč já knedle

nejraději s mlíkem jím,

počkejte, to já vám hnedle,

ale hnedle vypovím.“

zakuckal se smíchy a naslouchá. „Není tam,“ rozhodnul, „můj hlas by ho vytáh jako z láhve zátku.“

Přec mně nedalo a sešel jsem tam o něco později.

Mluvilo se o bouřce. Malířka nás ubezpečuje asi desetkrát po sobě s nesmírnou důležitostí, že by jí nikdo nevěřil, jak ona se bojí bouřky. Malíř přisvědčuje: „Má žena se strašně bojí bouřky. Dnes v noci jsem musil do kuchyně a vzbudit služku; musila vstát, kleknout a modlit se. No ano, načpak ji máme? – Mrcha usnula! Dnes ráno jsem ji vyhnal.“ – Provazník míní, že prý je to s modlením někdy těžká věc. Praví: „Já umím desatero, jen když začnu jako dítě odříkávat hned od počátku otčenáše, ale otčenáš si spletu vždycky u ‚tak i na zemi‘ a musím pak vždy zas začít znovu.“ – Malířka tvrdí, že věděla hned, že se musil někdo oběsit, takový vítr! a ráno vypravovala prý mlíkařka, že se oběsil vysloužilec ve Hvězdě. – „Takový samovrah!“ – Provazník neposlouchal a ptá se, koho ten samovrah zabil? „Nu ano, pak vím také, kdo to byl!“

Oslovil jsem slečnu domácí, zdali se také bála? „Já o bouřce ani nic nevím, já ji zaspala,“ a zazvonila příjemným svým smíchem. Slečna upravuje velkou, čerstvě natřenou klec. Klec má podobu starobylého hradu, můstek zdvihací, vížky, arkýře. Zdali prý myslím, že se taková klec hodí pro kanára. Povídám: „Zajisté!“ a začnu něco vykládat, co zní asi jako, že kanár a středověký hrad a tento – strašně hloupé! Bůh ví, co to je – s jinými, i s nejduchaplnějšími ženskými zacházím jako s hračkami, s tou zde, přec jen jednoduchou, nedovedu mluvit! Jakpak je asi stará? Když se směje, vypadá jako devatenáct, když se dívá opravdově, je jí plných třicet – čert může člověka vzít!

Provazník domlouvá vedle malířovi, aby, když maluje podobiznu, hleděl alespoň vždy také trochu k podobě, že prý je to skutečně dost důležité. Velké obecenstvo prý nerozumí pravému umění a žádá takových hloupostí. Pak mu sděluje, že ve Vídni teď malují portréty válcem; velký pokrok, za čtvrt hodiny je obraz vyválený. Malíř začíná Provazníkovi klepat po zádech a Provazník se odmlčuje.

Přistupuje domácí a rozdává cedulky. Chraptí slabým hlasem.

Provazník mne po chvíli bere stranou. Pro chudý pražský lid že se nedělá nic, pranic. Pořád prý se říká: nebohý lid! žádná práce!, a přece se nic nedělá. On prý by dovedl se o to postarat. Má na př. myšlénku, neříká, že je slavná, ale pomohla by mnohému chudákovi. Není pro ni ani snad zvláštních peněz potřebí, na malém ručním vozíčku malý kotýlek na stálé vyrábění páry a dost. S tím by mohl jezdit od domu k domu a parou čistit troubele od dýmek. Počítá, kolik je kuřáků v Praze, vyplatilo by se prý výborně. Co že té myšlénce říkám? Obdivuju se jí.

Zase šístka. Že prý zůstanem, jak jsme se rozhodili včera, kvůli zvyku. Všechno jako včera, dnes ale sedmdesát krejcarů prohry. A ku konci domácí zase řve.

Domácí se slečnou odejdou. Malíř a malířka se zadumají. „Zítra je neděle,“ praví konečně malíř, „víš co, kup husu!“

Klikeš nesmírně dopálen. Je u městské kavalerie, dnes jim umřel rytmistr a měli kvůli pohřbu schůzi. Klikeš navrhnul, aby telegrafovali do Vídně a vyprosili sobě milost, aby zemřelý byl teď ještě po smrti jmenován majorem, pohřeb že pak může být mnohem slavnější. Byl ve schůzi přec někdo rozumnější, zradil jim to a Klikeš zlostí ani nemluví.

Rozpráví se dále o smrti. Také kupci na náměstí prý někdo umřel. Kdo? Hostinský sděluje: „I jenom otec, a ten už byl tak stár, že se sám za to styděl.“ Na co prý umřel? Na souchotě, jako před ním také zas jeho otec. To prý je tak, jak je to v které rodině zavedeno.

Handlíř. – Ten chlap musil učinit slib!

Takhle by to věru nešlo! To je studování? Pokračuju jako hlemýžď, myšlénky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsem vzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky, moji sousedé; cítím, jak se tam hemží všechny najednou, a hned vynikne ta, hned ona, učiní před mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svého způsobu. Nic plátno, změna se musí stát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhoval na Malou Stranu.

Jedenáct hodin. Slyším v kuchyni řinčení šavle; nejspíš je ten voják náš příbuzný. Kavalerista?

Pláč, pronikavý nářek malířčin; bolestný křik, kňučení a vytí malířova psa. Vyrozumím, že pes spáchal něco strašného: sežral malířčino portmoné i s obsaženými v něm rodinnými památkami, vlasy nebožtíka otce, cedulkou od svatební zpovědi a bůhvíčím.

Půl hodiny poměrného ticha, nato nový rámus u malířů. Malíř přišel domů, nejspíš z vinárny. Slyším ho hlasitě mluvit, pak nějak nadávat, konečně se rvavým hlasem rozlehají slova: „Tak! Já ti povídám, zkrnělý lunte, že husí játra patří hlavě rodiny! Celý svět ti to řekne, mizerná ošklebo!“ Malíř se celý rozkacený objevil u okna. Rychle jsem se sehnul pod okenní zídku. Po okamžiku slyším: „Pane Sempře, mám pravdu nebo nemám, že husí játra patří hlavě rodiny!?“ Sempra neslyším, ale malíř křičí pak zas: „No tak vidíš, ty —.“ Nejspíš sobě malířka upekla játra z bolesti nad ztrátou rodinných památek. Naproti hlučí a zápasí hlasy dál, pojednou vynikne zas hlas malířův: „A ty dvě desítky taky sežral? – Copak budem teď jíst?“

Krásné, tichounké odpoledne. Nedělní klid, při jakémž je člověku tak volno. Nedalo mně a musil jsem dolů do zahrádky; je prázdna, posvátné ticho v ní.

Procházím se volně, pohlížím na každý keř, na každou rostlinu, na všem jako by ležel pel nedělní. Je mně znenáhla blaze až do tesknoty, rád bych si poskočil jako dítě, ale někdo by mne mohl z okna vidět. Vzduch je tichý a přec člověk naslouchá a je mu, jako by slyšel zvuky neskonale vzdáleného, bájně šumného světa. Zašel jsem do besídky a – poskočil jsem si – ah, jak je mně blaze! Ještě jednou – tak!

Jdu z besídky do besídky. Zadívám se, zamyslím – myslím si zde tu, zde onu rodinu, všechny členy její, všechny jejich zvláštnosti – úsměv se rozhošťuje na tváři, bavím se.

Špinet! Ten stařičký špinet s tím zastaralým slabounkým hlasem. Co as by mohl stařeček povídat. Kolikrát se u něho smálo, kolikrát vzdychalo, kolikrát duch letěl do sfér netušených harmonií!

Přisednu a odklípnu jej. Pět oktáv – chudáčku! – Když jsem sám ještě hrával – ach, tomu už je dávno! Nechtěl jsem se učit, učitel také nedbal, přicházel jen kolem prvního pravidelně – ty časy mladé – zlaté! – Zadumal jsem se.