Neruda Jan - Povídky malostranské

Aha! Tedy žádná nahodilá procházka! Jen já mu náhodou přišel vhod! Cítím najednou jakous nechuť k doktoru Jensenovi.

Po chvíli se teď poroučí a slibuje, že přijde zas, až půjde náhodou kolem. Nemusí přijít! Myslím, že jsem mu na to ani slušně neodpověděl.

On je mládencem zrovna tak jako já! – Ne – vskutku ne —nemyslím si pranic, to tak – ale pravda je, že když mladý advokát začne s nějakým kapitálem – hehe! – hehehe! Nač takové hloupé myšlénky, a teď!

Myslím, že Neruda má pravdu, když tvrdí, že my mužští jsme na každou ženskou žárliví, i když nemáme pražádného interesu.

Malíř chodí naproti pořád sem tam po pokoji. Ještě přemýšlí.

Neštěstí při obědě. V polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztržitosti spolk; pak tam ale plavalo ještě muší embryo a to jsem už nemoh. Já mouchy, Pepík dopisy, pes rodinné památky – bůh ví, co se v tom domě zde všechno sní!

Už vím kdo! – Stál jsem náhodou právě u okna, když na schodech zařinčela šavle. Vyhnu se ven – tlustý nadporučík zdola! Tentýž, který má v mých zápiskách zaznamenaný vyhazov.

Příbuzný konduktorčin?

Podvečerní tácky v zahrádce. Provazník mně šeptá s velkým gustem, že prý dnes na té mladé paničce vedle něho po prvé pozoroval červené oči. Provazník je mně už protivný. Pak se ptá domácího, byl-li dnes na pohřbu rytmistra od městské kavalerie. „Nebyl! – Já nechodím na pohřby – už od pohřbu svého otce jsem na žádném nebyl. Tenkrát zpívali u rakve – zpívali falešně – strašný tón! – ten děsný, falešný jeden tón pronásleduje mne po celé další živobytí!“ – Není to poetické?

Přichází malíř. Krevnatý jeho obličej jeví známky starostlivého přemýšlení. „Hotov s dopisem?“ ptám se. – „Ne. Až zítra. U mne to nejde tak rychle.“ – „Takhle kdyby chtěl bratr farář poslat několik stovek, ne?“ ptá se Provazník. – „Prosím vás, několik stovek – takový bagatel člověku dnes nepomůže!“ – „Oho!“ durdí se Provazník zcela doopravdy, „protože nemáte vy lidé žádných myšlének! Já bych dovedl i ze stovky žít! Hračka! Najmu si poblíž Prahy pole a zasiju je – víte čím? – samými jen bodláky! Snad přijde nějaký ptáčník a najme si pak pole zas ode mne, aby na něm chytal stehlíky – ne-li, schytám je sám.“ – „Nezapomeňte dát plot kolem!“ – „Proč?“ – „Kvůli průvanu, aby bodláky nedostaly revma!“ – Malíř začíná být vtipný.

Domácí je dnes neskonale smutný. Cedulek dnes nerozdává, ale má jiný trud. Myslí si, že mu upadne nos. Četl dopoledne v jakéms článku od Vogta, že to začíná rýmou. Vzpomíná si, že má rýmu už po několik dní, a cítí zcela bezpečně, že jedna dírka „se mu už začíná kývat“. Jenže je teď odpůldne a on si plete, která.

Otylie pohlíží smutně na otce a sotva že dovede udusit hlasité vzdechy. Sesedli jsme si zas stranou do besídky a povídáme si. Ale dnes je poměr jiný. Dnes mluví hlavně ona, vylívá srdce své, stýská sobě – já naslouchám, sám tím poněkud rozteskněn. Cítím, že jí soucitem ulevuju.

Odešli. Sedím v zahrádce sám. Dnes do hostince nemohu, nehodím se mezi lidi, je mně naprosto nezvykle. Tesknota a přec jakás slast zároveň.

Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jenže – budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlénky volně poletují, a když se v zlatém polosnu zatřepetá zvláště příjemná, držím ji a snuju dál.

Abych nelhal: studií se myšlénky ty dotýkají jen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodným kutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedle Otylky, dělá myšlénka kolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. —

Pozoruju, že jsem napsal „Otylka“. Pozor – pozor!

U malířů neobyčejné ticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výse a přemýšlí.

Odpůldne – doktor Jensen! Ten to žene!

Myslím, že se nechovám k němu příliš vlídně, ale jemu je to patrně jedno. Zdá se, že si mne ani mnoho nevšímá.

Už stojí zase před zrcadlem u okna. Není smutnějšího podívání nad – nad muže před zrcadlem.

Vidí domácího a slečnu, jak jdou dvorem do zahrady. Mluví na ně s okna. Zcela familiárně s nimi mluví. Jsou lidé, kteří ze staré známosti sobě osobují skutečně všelijaká práva. – Zvou ho do zahrádky – on mne vybízí – no pojďme – uvidíme, kdo s koho ne, neuvidíme, vždyť já přec ničeho nechci! – Cítím skutečně, že nechci praničeho.

Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizá. Jiný vzduch, myslím, jiní lidé. – Když ale myslím hloub, vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká: mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhla jsou tu všichni mimo Provazníka, a naslouchají Jensenovi, jako by mluvil bůhvíco. Nedělám si věru pranic z toho, že já nemluvím „zajímavě“.

Slabý pokus, abych vedl rozpravu sám. Ptám se malíře: „Už hotov s dopisem?“ – „Ne, zítra – musím to nechať ještě slehnout.“ A hned zas oslovuje Jensena: „Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!“ – „Jak to?“ – „No, v blázinci musí být ohromný jux. Prosím vás, povídejte nám něco.“ Jsem zas odstrčen stranou – aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co „si každý o sobě myslí“, jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že „je skoro každý člověk trochu duševně chorý“. To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavou a míní: „Mnohý člověk, když je zdravý, ani neví, co má.“

Jensen se konečně poroučí. Že prý zas brzy přijde. Myslím si: jen abys nepřišel pozdě!

Provazník dnes mezi námi vůbec ani nebyl.

O Jensenovi mluvilo se ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otylie mně šeptala: „Já se ho bojím!“ Odpovídám: „Přirozený takt je někdy znamenitá věc!“

Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinský přistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout.

Devět hodin a Jensen je zde. Vykukuje do zahrádky, na chodbu, a mezitím se zahledí vždy alespoň třikrát do zrcadla, a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídám jednoslabičně: „Ne!“ Konečně zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyšší čas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Aťsi!

K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu.

Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkách zůstává stát a pohlíží zamyšleně na svůj duševní výrobek. Snad cítí jakous pýchu.

Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčností se mně zdá, než se dostavují ostatní.

Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácí se mnou zapřádá politický hovor. Brzy došel resultátu, že všechno pochází z toho, králové že „nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají“. Dávám mu vřele za pravdu. Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrného hovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé ctnosti. Otylie vychvaluje se zápalem mou „ctnost“. A mluví pořád dál o ctnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, takže ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalo moji ctnost?