Neruda Jan - Povídky malostranské

Rozumí se samo sebou, že nestuduju pranic. Jen se tak dívám do knihy a v myšlénkách si nadávám.

Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malostranská – list je anonymní – proklatý Provazník!

„Pane doktore a kandidáte!

Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ – korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám. Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“ No počkej, tobě dám! Na tobě se pomstím místo na nadporučíkovi. Beztoho vjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral.

Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strach přijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům —jakživ jsem na žádný ani nepomyslil – strach musí přijít. A budu nervosně rozechvěn – každá čiva se bude chvít – každý sval třást – nebude okamžiku bez zimnice – a strachy budu zívat.

To bude děsné!

Bavíme se v zahrádce, ale jak! Vyznání dnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii! Budu-li mrtev, je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat – myslím si aspoň – a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech.

Ale nutká mne to, abych začal přec nějakou pořádnou rozpravu. Nevím o čem. Konečně se ptám, půjde-li zítra do českého divadla. Co prý se dává? Dává se Tylův Jan Hus; je 6. červenec, pamětní den upálení Husa. „Ráda bych šla – ale nepůjdu na ‚Husa.“ – „Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?“ – „No – ale zítra je pátek – půst – a to přec nejde!“ – Hanebný Provazník by v tom viděl „horizont“. Já vidím naivnost – a naivnost má vždy své půvaby – zajisté!

Teď přichází Provazník! Jdu mu rychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. „Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymních listů, jimiž celé sousedstvo znepokojujete! Zodpovězte se mně!“

„Kdopak vám řekl o mých anonymních listech?“ ptá se Provazník, zblednuv jako křída.

„Vy sám ondy, hanebníku!“

„Já vám to řekl?“ a v obličeji jeho je tak blbé udivení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál.

„To vám povídám, stane-li se cos podobného ještě jednou, spráskám vás jako štěně!“ a jdu. Naučil jsem se od nadporučíka alespoň něčemu. —

Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena.

Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semprově Márince.

Nemůžem hrát a já jsem s tím náramně spokojen.

Mluvíme, mluvíme, ale nic kalého. Chodím pak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něco je? Jsem zaražen, ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkou a opakuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být.

Má – má sympatii ke mně – je to zcela patrné!

Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel – však on přijde!

Nevěřím snad posud, že souboj bude? Ale zítra!

Vida, dnes jsem vstal! Probudil jsem se už před třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově.

S časem ale nevím, co začít. Už jsem byl dnes dvakrát dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil.

Nemohu se poručíka ani dočkat.

Mám, nemám už strach? Rozechvěn jsem, zívám, ale připadá mně, jako bych zíval zimničnou nedočkavostí.

Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním saloně. Myslím si: „Tedy tě odnesou ze salonu!“ a musím se tomu v duchu smát, jakoby nějakému neslýchanému, nevídanému vtipu.

Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že „by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala“. Vyhrknul jsem: „Není třeba!“, ale sotva jsem to vyhrk, byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák!

Eh —co!

Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit.

Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a – on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!“ pravím pohněván. – „No tak uvidíš!“

Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! – teď takhle! – ne takhle! – pozor na konec špadónu! – tak – a můj špadón leží na zemi. „Musíš zbraň pevněj držet,“ a směje se. – „Když je špadón těžký.“ – „Šavle nebude mnohem lehčí – no, znovu!“ – Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! „Odpočiň si trochu,“ a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. „Mluví z tebe tréma,“ míní. – „Oho, já nemám pražádného strachu – na mou čest ne!“ – „No tak začněm znovu!“ Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. „Nesmíme to přehnat,“ míní Morousek, „nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.“ Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajem, a směje se. U těch lidí je smích za grešli!

Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku – buď a nebo!“ Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerád.

Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje. Mohu já za to? „K obědu!“ volá Morousková a já jsem rád.

Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel!

Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!“ Natru se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou!

Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama?

Nalézám doma lístek. Od Otylie!

„Ctěný pane doktore! – Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. – Otylie.“

Už konduktorka mluvila! – To bude scéna!

Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam.