Neruda Jan: Povídky malostranské

Přecházím. – Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu – tedy z Traviaty! – Pánbůh ví, co to je – hvízdám ten škvár po celý den – a teď —! Kdyby mne někdo zabil – já si nevzpomenu! – Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než „Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?“ Hvízdám tedy „Pepíku“.

„Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,“ zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. „Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si.“

Postava z chodby zmizela. „Eh vždyť já už jdu taky domů!“ volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána!

Jdu hlasitě si hvízdaje – vida, teď mně Traviata napadla – pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam – na schodech nikdo, na chodbě nikdo – rozhněvala se Otylie pro mého „Pepíka“?

Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! – A zítra?

Malíř leží v okně. Rád bych se podíval k chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony.

Poslední vůle! – Není nic platno, pořádek musím učinit. – Jen krátký, jasný, několikařádkový, všechno jmění sestře a basta!

Tak, a teď zkusím spát. Jsem klidný, až nápadně – ale zítra se budu třást jako osika, já to vím! Ještě budíček narovnat! Malíř leží v okně – lež si, mazale!

Sotva jsem dvě hodiny spal a přec jsem vyspalý. Je šero – v červenci je už o třetí hodině den – a ranní chlad mne mrazí. – Ukrutně zívám! – Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně.

Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se. Beztoho mne ruce od včerejška bolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu?

Půl šesté – tak jsem se zabral. Rozhlížím se po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copak jsem moh zapomenout! —

Tedy sbohem!

Vylít jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven – poskočil jsem si – je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly – zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu! škubnu sebou vpravo, vlevo – nevím, kam chci. —

„Krumlovský – no?“

Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. „No – budeš se bít?“ – „Už je po všem!“– „Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku.“ Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu – ještě jedno stisknutí!

„Vlezme zde do drožky – najal jsem ji. Už jsi snídal?“ – „Snídal? – Ne, nesnídal.“ – „Tedy zajedem do vinárny.“– „Ano – ne! Napřed domů, pak do vinárny.“ Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv.

Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet.

Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš!

Domov mne přivádí k sobě. „Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?“ praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku.

Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti.

Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě – souboj se stane – ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?“ – „Dobře,“ pravím. „Dobře,“ praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také.

Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. „Rychlý – překvapující útok“ – v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky – vtom vzkřikli oba sekundanti „Dost!“ a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoup o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník – ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnké poranění!“ A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divoký chlap!“ – Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění – čestné slovo – nikdo ani nemukne. A to mám tobě co děkovat, příteli miloučký!

Morousek se směje. „No – buď není dobrým šermířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mně napoprvé držel!“

Cítím se jaksi hrdinou. Přecházím pádnými kroky sem tam a teď se stavím před zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát, ale úsměv vypadá blbě.

Morousek vstává. „Ale už mám velký hlad, teď pojďme do vinárny!“ Ku podivu, já ještě nemám hladu! „Tys také ještě nesnídal?“ ptám se. – „Kdypak?“

Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázal Morousek. „Kde jsi dostal tak časně drožku?“ – „Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl u mne.“

„Zlatý, zlaťounký Morousku!“ a už mu visím na krku. Měl co dělat, aby mne setřás. Já mám někdy ukrutnou sílu.

Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský. Podávám jim ruku. „Cože – náš pan hostinský zachází také jinam?“ – „I už jsem nebyl alespoň deset let nikde, až dnes!“

My usedli k jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Morousek mně šeptem dokazuje, že se musím vystěhovat, a sice hned. S konduktorkou prý by to nedělalo žádnou dobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojován a času přec nemám nazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraději zas zpátky do dřívějšího bytu. „Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat.“ Morousek je výtečný přítel! Vůbec muž naskrze znamenitý, mám ho ukrutně rád – ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný.

Hostinský se patrně dostává do ohně, mluví vždy hlasitěji. Domlouvá Semprovi, aby se neženil, ne a ne! Klikeše pomlouvá jako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Teď si vyšel Sempr pro doutníky a interpeluju hostinského. „Ale poslouchejte, pane hostinský, pročpak zrazujete Semprovi?“ – „Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hostů a musím si je udržet!“ – „Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku.“ – „Ne – dobrý host! – on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých.“ Sempr je zde.

Byt prázdný, a dali mně jej rádi. Hned pozejtří, v pondělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? – Myslím, že vše nahlídne, vždyť s ní promluvím – výklad a vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda – zvěst o souboji se přece trochu rozšíří, obdivovali by mne, ale – existence předchází.