Neruda Jan - Povídky malostranské

Obracím se k slečně s dvornou otázkou, jak spala. „Dobře – ale ráno, když jsem vstala, bylo mně nějak teskno, já nevěděla, co to je, a tedy jsem plakala.“ – „Zcela bez příčiny to jistě nebylo! Moudrá dáma.“ – „Vy myslíte, že jsem moudrá? Tatínku, pan doktor myslí, že jsem moudrá!“ a rozesmála se až zas do uslzení. Začal jsem vykládat, že slzy, dokud žijem, tekou vlastně stále, člověk že to ale necítí. Jsem přesvědčen, že bych byl mluvil velmi zajímavě, ale když jsem byl as tak v polovici a mluvil o lesku lidského oka, vstal náhle domácí: „Otylko, pojď už, musíš přihlídnout k obědu!“ šli a nechali mne v rukou Provazníkových.

Bylo mně nevolno vedle toho podivína. Hleděl na mne se zcela zvláštním úšklebkem a nepříjemný můj pocit rostl. Přece jsem nechtěl utéci a začal jsem sám konečně řeč. „Domácí musí být přece jen dobrý muzikant,“ povídám. – „Je, je, zvlášť prý umí dobře – no, jak se tomu říká? – když se dává něco do rozličných klarinetů?“ – „Instrumentovat?“ – „Ano. Ostatně, copak může být na tom těžkého! Flašinet a pes, když to jde dohromady, je to taky pěkné.“ Musil jsem se smát. Provazník se na mne zadíval a pronesl se: „Pane doktore, vy dnes vypadáte nějak špatně!“ – „Já? Nevěděl bych —.“ Ale Provazník si přejel rukou čelo, jako by se chtěl vzpamatovat, a začal hlubokým hlasem pomalu a zcela opravdově:

„Vy jste rozumný člověk, vás nebudu mít za blázna! – Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem – moc mně v životě ublížili – tuze moc. – Po celou řadu let nevycházím už ani z domova. Ustával jsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. S kýmkoli mluvíš, každý ti řekne jakoby v největším udivení: ‚Ale poslouchejte – na mou pravdu – vždyť vy už šedivíte!‘ Oslové! – ne? Teď arci jsem už šedivý jako německá myš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně,“ a Provazník se počal blaženě usmívat. „Nežli někdo mohl jen ústa otevřít, pravil jsem k němu, jakoby všecek uděšen: ‚Pro pánaboha – copak je vám – vy vypadáte špatně!‘ Každý, ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. – Ó, já je uměl prohánět! – Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenat si všechno a všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecedním pořádku – navštivte mne jednou, ukážu vám celou registraturu malostranských lidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahoval jsem balíček po balíčku a psal anonymní listy – lidé se mohli zbláznit, čeho všeho se dočtli o sobě od neznámého jim člověka – na mne nepřipad nikdo, nikdo! Vám to mohu říci, už se tím beztoho nezanáším. Chci napsat už jen jediný list – ten šťastný párek vedle mne mě mrzí – něco jim musím vyvést – ale posud bohužel nevím ničeho.“

Zachvěl jsem se. Provazník vesele pokračoval a mluvil teď vždy rychleji. „Já vám byl chlapík! Co já jsem se ženských nasváděl, když jsem byl mlád! Necukejte sebou – vás nesvedu! Co se týče vdaných, mám čisté svědomí; ale na svobodné jsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčích škol zapisoval ty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechny studentské lásky – jak se dva rozhněvali, už jsem tu byl, pohněvaná milenka je snadný lup..“

Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. „Odpusťte, musím domů.“ a už jsem pádil.

Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot.

Měl mne za blázna?

Konduktorka poklízí u mne teď, když sejdu dolů k obědu. Vidím ji jen někdy, když jdu kuchyní. Dobře tak!

Odpůldne rámus u malířů. Velká výplata Pepíka a způsobil ji včerejší můj dvoušesták. Pepíka přivedl veřejný posluha za ruku domů. Bylť si ho Pepík najímal, aby ho vzal na krk a dělal mu po ulici koníčka, zrovna před naším domem.

Vyšlo najevo, že Pepík si byl pozval Semprovu malou Márinku, aby se na něho dívala. Tedy parádní jízda. Snad první láska? Možná; já byl po prvé zamilován, když jsem byl tři leta stár, a byl jsem také pro to bit. – Pepík je ale rozhodně příliš mnoho bit.

Navečer hospůdka. Titéž lidé a na těchže místech. Z počátku vzájemný hovor všech o českém divadle. Tlustý nadporučík sděluje, že byl také jednou v českém divadle a že se mu hra líbila jak náleží. Dávali tenkráte „Die Tochter des Bösewichts“, ale on neví, jak to znělo po česku. Ptá se. Nikdo to neví. Nakonec tvrdí nadporučík zcela určitě, že se kus nazýval po česku „Huncvutova dcera“. Tajtrlík! A pak se mluvilo o divadle ještě dál, o rozdílu mezi hrou veselou a opravdovou. Zcela určitě zas tvrdil nadporučík, že opravdové drama musí mít pět aktů. Je prý to jako při regmentu, čtyry bataillony polní a jeden depot.

Rozprava skoro doslova pak, jaká předevčírem. Klikeš mluví o zadělaných drobečkách z kapsy, o dvou policajtech, kteří ročně jednou vedou hostinského do koupele, o vařeném kuřeti z vařeného vejce, a hostinský mu nadhodí formičku na pokroutky. Ale smích při každém vtipu jako předevčírem.

Mladší slečna lahvička se zas pořád na mne dívá. Pije mne zrakem, jako když slunce pije vodu.

Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá při tom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat.

Pak chytá Karlíček za všeobecné napnutosti blechu. A pak aplaus Löflerovi a bzučí moucha a syčí jitrnice. Patrně jsem celý program zdejší seznal hned napoprvé.

Přec něco nového. Karlíček najednou vyzval Löflera: „Dělejme čuňata!“ Aplaus. A dělají čuňata. Oba vstrčí proti sobě pěstě pod stolní ubrus, pohybují jimi, jako když čuňata hýbou se v pytli, a kvičí k tomu tak přirozeně, že obraz je úplný. Vidím jen Karlíčkovi do tváře, oči se mu radostí nad děláním čuňat jenjen jiskří.

Dnes jsem, myslím, studoval až příliš málo.

Strašná bouře v noci, teď ráno balzámový vzduch. Seběhnu s knihou do zahrádky, nikdo tam. —

Přec tu někdo, ale jen Pepík. Pepíka nějak vyhodím a bude dobře. „Vidíš, Pepíčku, tedy jsi o ty dva šestáky přišel,“ a hladím ho po vlasech. Kluk se na mne podívá a pak se chytře usměje. „I ne – já je tatínkovi zase vzal!“ – „Tak – a co teď s nimi uděláš?“ – „Já vím – ale neřekneš to nikomu?“ – „To přec víš, že neřeknu.“ – „Bedříšek mně slíbil, že mně řekne numera.“ – „Kdopak je ten Bedříšek?“ – „No, tady od lutristky kluk. – On dlouho nechtěl, ale slíbil jsem mu šesták a on mně teď řekne numera, jaká vyjdou.“ Půvabná naivnost dítěte! „A co uděláš se všemi penězi, až vyhraješ?“ – „Ó, moc udělám – tatínkovi koupím pivo, mamince koupím zlatohlávkové šaty, a tobě koupím také něco.“ Pepík je kluk dobrého srdce.

Pepík je holomek! – Celý se třesu zlostí.

Když začalo být teplej, vrátil jsem se domů. Bylo mně tak příjemno – darebák! Usednu a probíraje v myšlénkách, co jsem byl dole studoval, maně se rozhlížím po pokoji. Náhle se zarazí zrak na Navrátilově kvaši: Moře v slunečním jasu. Sluneční jas ten tam – sbalené oblaky, tmavé nebe! Přistoupím blíž – obraz je samá hliněná kulička a stěna kolem také. Patrně Pepík z protějšího okna střílel sem dřevěnou rourou!