Neruda Jan - Povídky malostranské

Impertinentní chlap! „Chudák – to je zcela zvláštní neštěstí, odpůldne ztrácí prý vždy paměť?“

„Ano, nejspíš že kdysi prodával slaměné klobouky. Kteří prodávají slaměné klobouky, jsou konečně celí pitomí tou sírou – zvlášť Tyroláci – nedovedou pak už ani adici.“

„Ale zdá se, že je dobrý člověk, ctihodný člověk.“

„Ctihodný, ale hloupý, má tak as pět korců horizontu. Znám ho už přes dvacet let.“

„Jeho dcera chudáka as ošetřuje dobře. Je to příjemná ženština, arci ne už zcela mladá.“

„Pouhá zvědavost od ní. Ze ženské zvědavosti přišla o dvacet let dříve na svět, a teď ji to mrzí. Upřímná holka, vynadala mně už často.“

Není mně volno při impertinencích Provazníkových. „Pojďme se trochu pobavit s panem domácím,“ pravím. – „Pojďme,“ praví ochotně malíř a klepe Provazníkovi na záda. Provazník se při každém klepnutí lekavě zachvěje a rychle se sbírá.

Oba se zdvihli. Odchod mužův náhle vytrhnul malířku z hlubokého přemýšlení, kterému se byla oddala, stojíc opřena o veřej altánu. „Víš co, muži, já udělám k večeři míchané vejce!“ – „Dobře,“ dí malíř a jde dál. Příležitosti té používá Augustka, aby mne šišlajíc ubezpečila, že měla jinaké ženichy, a že se všichni mužští po ní bláznili. Chci jí nějak zalichotit a pravím, že je to teďještě vidět. – Co že je ještě vidět? —Já teď nevím, jak to mám říci, konečně vypravím ze sebe, že je vidět, že bývala krásna. Augustka vyhrnuje nos – no, že prý ještě není tak stará. A když se oblíkne – najednou spustila rychle jako kávový mlýnek – „teprv ondy řekl někdo, který šel za mnou: ‚Ta je jako k nakousnutí.‘ Nu a zpředu nepotřebuje se nikdo na mne dívat.“ Koktal jsem něco, ale už byla pryč.

Vystoupil jsem do zahrádky k ostatním. Domácí se na mne usmívá, jako že mne zná, a podává mně ještě jednou svou cedulku s tímtéž zas nápisem. Mluvilo se něco o cukrovarech. Chci se rehabilitovat stran vtipnosti své. Ptám se: „Rozumí slečinka snad cukrovarům?“ – „Ó ne!“ – „Ale cukrlatům jistě ano?“ Směju se hodně, neboť je známo, že když jeden srdečně začne se smát, strhne ostatní s sebou. Nestrh jsem ale nikoho. Zdá se, že vtipu neporozuměli.

Domácí se mne ptá, jsem-li muzikální, a šlápnul mně přitom na nohu. „Ne,“ pravím omrzele, ale hned nato je mně ho líto a dodám: „Ráčíte nejspíš často chodit do opery?“

„Nechodím, není to pro mne. Já slyším na pravé ucho o půl tónu výš a to nejde.“ Podivný člověk, odpůldne ztrácí paměť a slyší na pravé ucho o půl tónu výš! „Já sedím raděj při pianě doma a pracuju.“ – „Komponujete?“ – „Teď ne, teď už několika let opravuju pořád Mozarta. Až budu hotov, uvidíte, jak bude Mozart vypadat!“ A plivnul Provazníkovi na botu. Provazník otírá botu o trávník a míní: „Já nechodím taky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marty.“

Domácí mne vzal za ruku a odvedl od ostatních. Chce mně něco sdělit, ale nemůže s tím nějak ven; pořád slyším jen „sss“, jako když se vypouští pára z kotle. Třikrát koktal „s“ kolem zahrady, pak z něho vyšlo, že „v kapustě není fosfor“. On tedy také někdy koktá, a sice na „s“. Dal mně pak zase cedulku.

Nato mne chytil a odvedl malíř stranou do kouta. Zdali prý jsem pozoroval, jak klepal Provazníkovi na záda? Kdyby mne také někdy Provazník zlobil, abych ho poklepal po zádech, zcela lehýnce jen, on že hnedle zkrotne. Zlý člověk prý, ten Provazník.

A hned po něm mne odvedl zas Provazník stranou. Co prý říkám myšlénce, aby se založila společnost na dělání ostrovů po Vltavě. Pohlédl na mne vítězoslavně. Povídám, to že je myšlénka přímo brilantní. „Nu tak vidíte, a takových já mám víc! Ale není teď lidstvo pro myšlénky. Tamhle s těmi hlupáky bych o tom ani nepromluvil.“

„Teď bychom si mohli tady zahrát šístku,“ nutí malíř. Dobrá, zahrajem, hodinku. Karty jsou v šupleti v malířově altánu. Usedli jsme k malému stolku a rozhodili se, já hraju s domácím, malíř a Provazník proti nám. —

Pěkná hra! Domácí se ptá po každé ještě při posledním štychu, jaké jsou trumfy. Nikdy neví, jakou barvu jsem nadhodil, a nepřinese mně jí. Vsázím se, že má figury, ale nehlásí ani jedné. Když se na něco ptám, podá mně cedulku přes stůl. Provazník a Augusta, to se rozumí, vyhrávají a řehtají radostí jako koňové. Vidím, že nezbývá než prostě odhazovat karty a platit krejcary. Otylie platí za otce, sic bychom nebyli hotovi ani s jedinou hrou, on pořád tvrdí, že už platil, a přitom mně šlape pod stolem na nohy. Stáhnul jsem nohy zpět a bavím se pozorováním, jak zimničně pracuje pod stolem jeho noha, hledajíc, na co by šlápla.

Náhle se do mne domácí pouští, že hraju špatně, na špádské eso že prý jsem mu nepřidal krále. Zatím ale se špády ani ještě nehrály a eso mám já sám. Domácí křičí dál, hlas jeho zní jako pozoun – a já mám v kapse patnáct cedulek! Otylie na mne hledí prosebně a bolestně – nu, rozumím a mlčím.

Hráli jsme malou hodinku a prohrál jsem přes šedesát krejcarů.

Domácí šel s Otylií domů, večerní chlad prý „neslouží jeho krku“. Provazník jde také. Služka malířova přináší rodině večeři. Žádám ji, aby mně přinesla z předu také něco k večeři a pivo.

Pojedl jsem a malíř mne baví. Vypravuje, že prý nikdy nebyl náležitě uznán. Přinutili prý ho už v akademii, aby vystoup před koncem studií; umělť víc než profesoři.

Sedím zas doma a hlava mně jde kolem.

Nenechám nikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus. Hlas paní Augustky měl sólo – hlas, že by jím pařez rozříz. Vyrozuměl jsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se na dvéře a čekal – až si rozsvítí. To se rozumí, že stoje usnul a hřmotně padl.

Při té příležitosti se mně vysvětlilo, proč už neslyším slavíka. Spouští teprv pozdě po půlnoci; snad přichází také teprv z hospody.

Spatřil jsem domácího a slečnu v zahradě. Chtěl jsem jednou domácího zas vidět, když je při dobré paměti, a sešel jsem tam. Bohužel nalezl jsem tam také Provazníka, kterého jsem oknem nebyl spatřil.

Domácí seděl u spinetu a hrál. „Počkejte, pane doktore Krumlovský, zahraju vám jednu ze svých skladeb starých, píseň beze slov.“ A hrál. Nebylo to zlé, pokud rozumím, a hrál i na špatném nástroji virtuosně a s citem. Aplauduju. „A jak se vám to líbí, pane Provazníku?“ – „No – já mám ze všeho nejraději Martu – ale vaše písnička je hezká, moh byste ji na hnůj hodit. – Poslouchejte, kdybyste takhle složil něco pěkného, co by bylo dobré proti štěnicím, já bych to pořád zpíval, souží mne ukrutně.“ A s chechtem se obrátil. Domácí dává mně posuňkem znamení, že v Provazníkově hlavě není vše v pořádku. Nato se Provazník ke mně sehne a šeptá: „Dal bych něco za to, kdybych se jednou mohl podívat do hlavy nějakého muzikanta. Tam to musí vypadat – ty hlavičky se šťopkami – mozek jakoby pokrytý samými červy!“ Domácí pozoruje, že se mluví o něm, a bručí, že „kládou se nešoupe jako sirkou“. Chci vše napravit a ptám se nahlas: „Vy, pane Provazníku, jste se nezanášel nikdy hudbou?“ – „Já? I ano! Tři leta jsem se učil houslím, flautě a zpěvu najednou, to je vlastně tedy devět let – a přec rozumím hudbě jen tak vcelku.“