Neruda Jan - Povídky malostranské

Pozdravil jsem na všechny strany. Pod mýma nohama skřípal bílý, čerstvě nasypaný písek. Usedl jsem k stolu, u něhož seděl jediný muž. Ten na můj pozdrav jen němě kývnul. Hned tu byl malý, složitý hostinský. „Ah pan doktor! No to nás těší, že nás pan doktor také jednou zde dole navštíví. Jakpak, spokojen s obědy a večeřemi?“ Povídám, že zcela spokojen; měl bych sice leckterou výtku, ale člověk si musí lidi získat, někdy i malou lží. „Nu to mne těší, jen když jsou moji hosté spokojeni, já nic jiného na světě nechci. Ti pánové se zajisté už znají?“ Dívám se na neznámého mně pána, který s nehybně zaškareděnou tváří hledí před sebe. „Že ještě ne? Ale vždyť ti pánové jsou sousedé a bydlejí nad sebou! Pan doktor Krumlovský, pan krejčí Sempr.“ Pravím: „No tak vida,“ a podávám panu Semprovi ruku. Krejčí jen trochu hlavu nadzdvih, posunul oči po stole o kousek dál a podává ruku svou neohrabaně jako slon tlápu. Divný člověk! Ale už je tu sklepník, aby obsloužil. Miluju mužskou obsluhu. Sklepnice má vždycky alespoň jednoho milého, a s tím pak zasedá v koutcích a šušlají; host aby pořád klepal.

Dokud večeřím, nevidím a neslyším. Ale když jsem hotov a zapálím si cigáro, hledím jasně kolem a jsem velmi vnímavý. Naproti u stolu několik pánů v živém hovoru. O stůl dál dva mladí lidé. Vlevo od nás pán, paní, dvě slečny, vojenský nadporučík, ale ne příliš mladý a trochu tlustý. U všech stolů se hlasitě smějí, zvlášť u stolu vlevo. Mladší slečna se na mne dívá. Má pěkné zoubky, veselé oči, ať se tedy dívá! Pan otec její má hlavu zcela zvláštní, samý pravý úhel a nahoře všechny šedé vlasy sebrány do šťopky. Vypadá to jako čtyrstěnná skleněná láhev, naplněná pivem, a nahoře hrdlo s pěnou. Hlavičky dcerušek jsou také lahvičkami, ale baňatějšími.

Jen u našeho stoluje ticho. „Jakpak se daří obchod, pane Sempře?“ začínám. Trochu sebou pohnul, pak mu skáplo se rtů: „Nu – tak.“ Příliš výmluvným se nezdá. „Máte mnoho tovaryšů?“ – „Jen dva – doma – dávám práci mimo.“ Vida, přece celá řada slov! „Máte rodinu, pane Sempře, to se rozumí.“ – „Ne.“ – „Aj – mládenec?“ – „Ne.“ Nějak to jím pracuje, konečně dodává: „Vdovec – už tři leta.“ – „To je vám teskno bez ženy a dětí.“ – Zase namáhání, konečně: „Mám holku – sedmiletou.“ – „Měl byste se tedy zase oženit.“ – „Měl.“

Hostinský přisedá k našemu stolu. „To je hezké,“ pravím, „že pan hostinský nás ctí svou návštěvou.“ – „Moje povinnost, žádá toho obchod. Hostinský musí od stolu k stolu, hosté to vidí rádi, vykládají si to za ukrutnou čest.“ Chci se smát, jakoby vtipu, ale pohlédnu mu do očí – mžourají líně bez jakéhokoli záblesku myšlenkového – mínil to doopravdy? Zdá se být hlupák. Ale ty oči! Jaktěživ jsem tak světle zelených neviděl. A pleť rudá a vlasy zrovna tak rudé jako pleť, takže se zdají jen jako roztřepené pokračování kůže. Jakmile se na něho dívám jen o kousek dál, rozechvívá se kontura jeho hlavy. „Máme teď pěkné počasí,“ míním, aby řeč neusnula. – „Eh co, když je pěkně, jdou lidé na procházku a hostince jsou prázdny. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se zas vrátil. Slunce mně hřálo do zad, a když mně hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla.“ Hryzu si rty. „No ve městě,“ míním zas, „neškodí procházečům bouřka nebo déšť. Deštník pomůže.“ – „Já neměl deštník.“ – „Tedy sejde trochu rychleji domů.“ – „Když jdu rychleji, tak se přec neprocházím!“ – „Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu.“– „Když stojím v průjezde, tak se přec neprocházím také!“ Vskutku hlupák! Teď si zívnul. „Jste unaven?“ – „I já šel včera časně spat a tu pak druhého dne záhy zas zívám.“ – „Nebylo hostí nejspíš.“ – „I seděli tu dlouho. Ale já měl včera špatné pivo, nechutnalo mně – nač bych se mořil?“ Originální typ!

U stolu vlevo nadporučík se dostal do ohně. „To já pravím, že neví tisícátý, kolik je druhů šimlů! Sedmnáct druhů, ano! Atlasový je nejvzácnější, musím vám říci. Krásný kůň! Kolem očí a úst růžově bílý. Kopyta má světle žlutá.“

Vtom vešel nový host. Dle odmlčky a zraků vidím, že nahodilý cizinec. Host jde k zadním stolkům a sedne. Hovor jde dál. Nadporučík vykládá, že „šiml se rodí černý“. Ta mladší se na mne pořád dívá – copak jsem nějaká brůna?

Dopil jsem. Hospodský jakoby nic. Sklepník Ignác také jakoby nic. Klepám a Ignác přiletí jako bláznivý. Mne Ignác zajímá, sleduju ho stále zrakem. Je už asi čtyřicátník, nosí knoflíčkové stříbrné náušnice v uších a v pravém uchu má bavlnku. Vypadá tak trochu jako Napoleon I., ale jako ukrutně hloupý Napoleon I. Velké klapky oční zavírají se vždy teprv po delších časových mezerách; vypadá to jako vážná interpunkce myšlenek, ale vsázím se, že Ignác nemyslí nic. Postaví se sem tam a stojí zadumán; když někdo klepe, Ignác sebou náhle škubne a letí.

U stolu naproti mluví se teď o polštině. Tam pozoruju napořád divný způsob řeči ve „vtipném“ vzájemném se oslovování. Samé „nose!“, „ucho!“ a před tím nějaké zvířecí epitheton —je to divné. Tvrdí tam teď kdosi, že kdo umí česky a německy, umí také polsky. Polština je prý jen smíšeninou obou těch jazyků. Na př.: „Co se fraguje pan?“

Zas někdo vchází. Postava zavalitá, jako kořenatý pařez. Patrně každodenní host, usmívá se a přisedá k našemu stolu. „Také pan soused,“ míní přistupující zas hostinský, „pan doktor Krumlovský, pan Klikeš, obuvník.“ Pan Klikeš mně podává ruku. „Hezký chlapík, jak náleží hezký! Po vás se musí děvčata bláznit, pane doktore!“ Jsem v rozpacích, myslím docela, že se trochu červenám. Rád bych se tvářil nenuceně a s úsměvem se rozhlíd, na př. na tu mladší, ale nejde to. „Hezčí je než ty,“ směje se hostinský, „ty s tou doličkovanou tváří jako formička na pokroutky!“ – „Safra, safra,“ míní Klikeš a šoupe nohama po písku, „copak jsi dostal od obce rozkaz, abys také jednou umyl podlahu?“ Smích. „Ano, pane doktore, tady se dřív nemyje. A jednou za rok přijdou dva policajti a odvedou ho do koupele. Někdy musí přijít tři, jak se brání.“ Všeobecný, hlučný smích. Patrně je Klikeš humorista společnosti. Kousat umí, musím se sám smát s sebou. Ale jeho hrbolovitá, drsná tvář není zlá, oko je chytré, avšak upřímné. „Má pravdu, že šetří,“ dodává teď, „potřebuje mnoho, nestačím na něho pít.“ A už je sklenici na dně. „Teď bych také něco večeřel.“ Mluví s živými posuňky, ruce jsou skoro pořád nad hlavou a pan Klikeš vypadá pak jako pařez s kořeny vzhůru.

Ti dva mladí lidé, kteří sedí osamělí, poroučejí sobě nyní, aby se jim postavila na kulečníku pyramidka, a vstávají.

Dokud seděli, byli tak stejně velcí; ale teď je jeden kratičký a druhý až neslušně dlouhý. Znám jednoho, který, dokud v hostinci sedí za stolem, není nápadný pranic; když ale vstává, nemá to vstávání konce a všichni přítomní se rozesmějou. Cítí se nesmírně nešťastným.

„Pořád nic,“ hubuje Klikeš hledě na jídelní lístek, „guláš – paprika – zadělávané drobečky – to jsou zadělávané drobečky z kapsy, ne, hospodo?“ – „I mlč!“ – „Takhle kdyby bylo vařené kuře!“ – „To tak! Aby v kuchyni vařili jen pro tebe.“ – „Což je to tak těžké? Vezme se vařené vejce a nechá se vysedět – hehehe!“ – „Dej si vlasy s čela!“ Ironie, Klikeš má pleš jako církevní otec Quintus Septimius Florens Tertullianus.