Neruda Jan - Povídky malostranské

„Račte odpustit.“ silnějším hlasem.

„Ah, pan soused – odpusťte, já myslil, že to služka. Ženo, pan doktor odnaproti! Máme dnes bramborovou polívku – já bych jedl bramborovou polívku třikrát za den – a přemýšlíme tady, máme-li dát do ní také krupky. Račte sednout.“

Musím začít co možná feš. „Prosím, vždyť nejsem cizí, pána už znám a tady synka už taky znám a jemnostpaní už jsem taky spatřil. Představuju se, jemnostpaní, doktor Krumlovský.“ Fádní, suchá blondýnka se nemotorně ukloní. Vypadá to, jako když se dřevěná, kloubová loutka náhle z polovice nahne. Chce něco říci. „Prosím, prosím, pan Augusta mně řekl, že ráčíte se na mne trochu hněvat – hehe! mezi sousedy to přec nic nedělá!“ Zas tak, jako by se někde v půli přelomila.

Abych si sedl a jak prý se mně v novém bytu líbí. Že výborně, ale dnes v noci – a vypravuju o slavíku.

„I jeje, slavík, a já ho neslyšel!“

„Bodejť bys ho byl slyšel, když jsi byl jako kanón!“ vřízne se do rozpravy soprán ostrý jak břitva. „Já? No trochu.“

„Tohle je také trochu? Podívejte se, pane doktore!“ Augustka vyhrnuje rukáv, vidím modřiny. „Já, pane doktore, jsem měla na vybranou, všichni mužští se po mně bláznili, a já si vzala toho – ty!“ Paní malířova má patrně vzdělání jako nějaká krámská. Jsem v rozpacích. Ale pozoruju, že vskutku šišlá. Teď utírá po nářadí prach, jako bych tu nebyl.

„No, byl trochu malér, pane doktore,“ mínil malíř a namáhá se do úsměvu. Nejde mu to dobře. „Byl jsem arci v šesti hostincích, ale vypil jsem vždy jen jednu sklenici a hned jsem šel domů. Nemám štěstí v té věci. Jsem dobrý člověk, ale když se napiju, stane se ze mne člověk jiný, a ten pije dál a dělá pak hlouposti. Co je mně do toho, že ne?“ Chechtá se nucené.

„Někdy to neškodí, občas je to i zdravé, Luther praví.“, ale leknul jsem se náhle své řeči a nedomluvil jsem. Teď mně bylo, jako by užuž měl hadr mně letět na hlavu. „Ten slavík mne včera přivedl k zoufalství,“ obracím opatrně. Pes mně ožírá dole kalhotu. Nechci ho kopnout, ale nemohu pohodlně sedět.

„To byste měl slyšet teprv mne – to je jux, viď, Anno?“ Anna nic. „Já umím tlouci jako slavík. Někdy jich svolám pět šest, to je pak koncert. Přesvědčíte se.“

Začne-li jednou svolávat, zastřelím ho.

„Já myslil, že ráčíte být krajinářem, a vy jste figurální.“ Má na rámu nějakou figuru.

„Musím dělat samé svaté, kvůli živobytí. Tři řízy, červené neb modré, trochu masa a je to; také to nic nenese. Jsem vlastně portretista. Bývalo dost práce, celé Židovské Město jsem jednou měl – mnoho to arci neneslo, celý žid za dvacet zlatých – ale přišel Němec a odloudil mně je. – Co mně napadá! Mám teď malovat svatého Kryšpína, pan doktor by mně mohl sedět modelem. Pan doktor se zcela hodí za svatého Kryšpína, on má tak něco!“ Copak mám, kradu snad? Obrátím řeč jinam, na Pepíka, získám si Pepíka.

„Pepíčku, pojď ke mně, pojď!“

„I jdi, vždyť jsi hloupý!“

Otcovský pohlavek. Já cítím, že se červenám. Kluk bečí: „Vždyť to řekla dnes paní konduktorka mamince, že je ten doktor nějak hloupý! Viď, maminko?“ – „Mlčíš!“

Já že jsem hloupý! – „Pojď sem, Pepíčku, pojď!“, hlas se mně ale nějak zadrhuje. Kluk přichází bečky a staví se mezi mé nohy.

Jakpak se jen honem s dětmi hraje? – „Ukaž ruku! – Ten vaří – ten smaží – ten peče – ten říká: dej mi kousek! – ten odpoví: matlá – matlá – matlafousek!“ Kluk se nesměje. „To je táta – to je máma – to je dědek – to je bába – to je „Nevím dál. Kluk jako poleno. „Počkej, Pepíku, dám ti nějakou hádanku. Co je to: Zelená jsem, tráva nejsem; pleš mám, kněz nejsem; žlutá jsem, vosk nejsem; ocas mám, pes nejsem. Co je to?“ – „Já nevím.“ – Chci mu říci, ale nevím to teď sám. Pamatoval jsem si jen hádanku, a nevím, co znamená. „Tak říkej ještě něco hloupého,“ vybízí mne Pepík.

Seberu se, jako bych nebyl slyšel. Poroučím se: „Musím ku svým studiím. Už jde asi na dvanáctou.“ – „I toto,“ míní malíř, „tolik! Naše hodiny musí jít napřed alespoň o půl hodiny.“ – „Nejdou,“ řeže Augustka, „včera, když bily s věže, nařídila jsem je smetákem.“ – Že prý náramné potěšení a abych přicházel hodně často. Že budem zajisté dobří sousedé!

Teď bych rád věděl, proč jsem hloupý!

Na chodbě jsem pozdravil nějakou ženskou, nejspíš slečna domácí. Už hezky stará.

„Šišlala?“ ptá se konduktorka. – „Šišlá.“ – „To mají tedy dnes peníze. Když nemají groše, mluví zcela dobře.“ Patrně má konduktorka hrozně pomlouvačnou hubu. „Když šel pan doktor po chodbě sem, vyhnul se Provazník z okna a díval se za ním.“ Hledím nahoru. Zdá se mně, že tam vidím voskově žlutou, tenkou tvář; víc nevidím. Zdali prý ničeho neporoučím. Trochu mrzutě: Ne. Zdali prý by si nemohla dát Kačenku trochu sem do mého pokoje. Musí ke kupci, hned je ale zas zde; a Kačenka se rozpláče, když je sama. „Vždyť ji přec neumím chovat!“ – „Položím ji jen na postel.“ – „A jakpak, když se rozpláče?“ – „O ne, dokud někoho vidí.“ – „Nebo když mně tu vyvede něco…?“ – „Taková chudinka!“ – Ano, taková chudinka! – Jsem náramně mrzut.

Předsevzetí: působit na Pepíka mravně.

Četl jsem jednou Burnandovy Dobré myšlénky. Moje „předsevzetí“ jsou ale něco naprosto jiného, já ho neimituju.

Ani bych si byl nepomyslil, že se dnes přec zase tak do studií vpravím, jsem spokojen, ale strašně unaven – půjdu spat.

Slavík neštěká, snad zmrznul. Dej to pánbůh!

To bych přec rád věděl, proč jsem hloupý!

„Tedy napřed už mou gratulaci! Myslím si, že od starého přítele přijmeš přec nějakou radu, an mám za svou bratrskou povinnost, vím-li radu dobrou, sdělit Ti ji. Především ku zkoušce chladnou krev! Vědít budeš dost, o tom jsem přesvědčen, ale chladná krev má, abych tak řekl, dvakrát větší cenu než všechny vědomosti. Páni vrchnozemští radové dávají nejvíce otázky rozumové, a nenapadne-li Ti už pranic jiného a pan rada Ti řekne: ‚Když někdo s takovou věcí k Vám co advokátu přijde, co budete dělat?‘ – „odpověz důvěrně: ‚Budu žádat od něho peněžitou zálohu‘. Věř, rada to za…“

Hlupák! Nemohu to vystát, když chce být někdo pořád duchaplný a pomáhá si starými anekdotami. Neříkali jsme mu už ve škole nadarmo Jindra Plácal. Je plácal! Ale zcela to jen vina má, proč jsem mu psal o přípravách svých a byl tak zdvořilý, že jsem připsal: „Máš-li, příteli, nějakou dobrou radu —.“ Já nepotřebuju od nikoho na světě rad, nejmíň od něho. Ani mu víc neodpovím! —

Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice běhá po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou. Divím se, že se přitom dobře ještě studuje a také chuti k jídlu že ani neubývá.

Do práce!

Pan domácí byl u mne. Zvláštní člověk, tak šedesátník. Tenká figurka, která se zdá být menší, než je, pro zapadlá prsa a tak silně spadající ramena, jako by v každé ruce nesl konev s vodou. Oholená suchá tvář, pysky zapadlé, protože zuby už vypadaly, bradička jako krejcárek, malý ušňupaný nos, šedivé vlasy. Ale černé oči planou jako v zimnici. Také suché, vráskovité ruce hmatají nepokojně po vzduchu a někdy to škubne celou postavou. A když mluví, skoro šeptá. Člověku není zcela volno při něm, jako by se pořád mělo něco stát.