Neruda Jan - Povídky malostranské

Ne, když je zde, nemohu studovat! Nemám kočky rád, jsou zlé, falešné a chytají myši. Také škrabou a kousají! A když někdo spí, položí se mu na krk a udusí ho. Předsevzetí: Každou noc, než si lehnu, dělat „čičí!“ Že prý se také rády vzteknou – to by tak bylo – musím se konduktorky šetrně – snad je to její miláček – zeptat, nepozoruje-li dle něčeho, že je trochu vzteklá.

Už zase mňouká. – Pootevřel jsem dvéře, kočka vyběhla. Konduktorka: jestli prý si něčeho přeju. Že nic. Vždyť prý jsem ale pootevřel dvéře. Jen kvůli kočce tento. A tak! – smích.

Úvod.

Klepání. Malíř. Že prý nechce vytrhovat, že ale, když byla prve moje okna otevřena, viděl na stěně obrazy viset, a to prý mu nedá. Mám dvě kvaše od Navrátila, jednu: Moře v bouři, ráz temný, druhou: Moře v slunečním jasu, ráz veselý. Malíř se před ně postavil. Je oblečen k vycházce, má šosatý, sousedský černý kabát, hůl a šišatý klobouk. Kdyby z toho klobouku vyrůstala kalina, byl by to kozáčky kurhan. To prý musí být Navrátil. „Ano.“ Takových Navrátilů že ještě neviděl. Kdy prý si uděláme šístku? „No však se stane, stane.“ S panem domácím prý mužem hrát ve třech, a kdybych si pozval nějakého svého známého, mohli bychom hrát ve čtyřech. Že mně ale musí říci, jeho žena že se přede mnou stydí. Překvapil jsem ji včera zde, jak ležela na mé posteli, paní Vilhelmová že ji ale byla vyzvala. Usmívám se zdvořile – „no, však já vaši ctěnou paničku uchlácholím, není tak zle“. – „Ty ženské!“ Potřásáme si ruce, on jde.

Konduktorka ve dveřích. Že prý je hned deset, nepřej u-li si zdola snídani na vidličku. „Děkuju, nesnídám nikdy na vidličku.“

Úvod. O zákonech občanských vůbec. Pojem práva občanského.

Dostal jsem se do příjemné zimnice. Tak jsem se zabral do paragrafů, že mně bylo líto, když přišel oběd. Dosti slušný, ale neobjemný – nu, beztoho není zdrávo se nacpat, když člověk pořád teď sedí. – Černou kávu? – „Ne, paní konduktorko, až do večera, takhle do osmi hodin, nepotřebuju praničeho.“ Zdali ani doutníků ne? „Nekouřím nikdy doma.“

Výborně! Jako když bystřina unáší člun v závratném spěchu a předměty na břehu se jen míhají. Paragraf za paragrafem, jako když růženec běží skrz prsty. Ani bych si byl nepomyslil, že tolik znám a že to tak lehýnce půjde. Zabral jsem se tak do studia, že jsem nic neviděl a neslyšel. Myslím, že tu byla v pokoji konduktorka as šest– nebo desetkrát. Je mně taky, jako by byla Kačenku as dvakrát strašila srnkou. Mluvila-li na mne, nedal jsem jí zajisté odpovědi. Aspoň vidí, že nemám být vytrhován.

Jsem náramně spokojen. 135 paragrafů! Teď večeři a pak dál. Ať mně někdo řekne, že práce není rozkoš! Chvěju se rozkoší na celém těle.

Roštěná trochu tvrdá. – To jsem to vyved! Zapomněl jsem zcela na konduktora. „Ano, ještě půl litru, paničko. Mohu teď s vaším pánem mluvit? – abychom se přec trochu poznali!“ – „Už je pryč na nádraží, jede v devět hodin. Jsem zase vdovou.“ A směje se. Snad konduktora ani jaktěživ nepoznám.

Půl jedenácté. Jsem unaven; chuti neubylo, ale čivy popouštějí. – Občanský zákon má 1502 §§ – za osm dní jsem s ním hotov. Počkejme, hrajme si trochu! —

Spočítal jsem všechny paragrafy ostatních zákonů – jednoduchá divise – nejdýl za měsíc jsem připraven úplně!

Ještě se sice po těle chvěju, tepny bijou a spát as nebudu hned moci, ale lehnu si, kvůli odpočinku. Dám si svítilnu a zápisník na stolek k posteli. Budu dumat. —

To jsem se lek – fuj! Jdu k posteli a na posteli něco leží. Dva malé vzpřímené trojhránky – kočka! Leží, má jen hlavu vzhůru a dívá se na mne.

Co teď dělat? Kdybych věděl, jak se kočka plaší – ne, plašit ji nechci, ale jak se na ni dělá, když má jít pryč. – Huš! – Heja, heja! – Dívá se na mne jakoby nic. Kalhoty, kalhoty – pardon, tak se volá na zajíce! – Jdeš? – Meteš! Liduška, liduška! – Kšaven! – Teď se už na mne nedívá. Položila hlavu a spí. – Co teď?

Dravá zvířata prý se bojí ohně. Dávám svítilnu blíž – skoro až k ní – kočka se ani nehne, jen oči trochu mžourají, myslím že mrzutě.

Střevíc! Netrefil jsem ji, ale už je dole a u dveří. Pootevřel jsem – zaplať pánbůh!

Za dveřmi hlas, poroučím-li něco. – Ne. – Že jsem ale otevřel dvéře. – „Vyháněl jsem jen kočku!“ —Jen abych řekl, chci-li něco. Že prý, když je sama, nemůže dobře spát a má beztoho dlouhou chvíli. – Neodpovídám. – Tajený smích venku.

Ježíši, to je rozkoš! – Tyun tyun tyun tyun, spe tyu ckva – slavík!—

Jak sladký to zpěv! Jaké divoucí hrdélko! – Božská Filomelo, tisíci poetů oslavovaná! Pěvče jara, pěvce lásky, pěvče rozkoše!

Tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyx —

Kutyo kutyo kutyo kutyo —

Tyranové lidé, že takové ptáče zbavují svobody! Jen když je úplně volné, plyne volně také jeho píseň. Velebím zákony —

Gy cy cy cy cy cy cy cy cy ci

Kvorror tyu ckva pipikvi – jako med! – velebím zákony, které jsou na ochranu opeřených pěvců.

Ckvo ckvo ckvo ckvo —

Tohletoje trochu pronikavé – jinač, démante!

Cak cak cak cak cak cak —

Eh kuš! Vždyť to jde mozkem jako rozžhavený drát!

Cak cak cak cak… cak cak cak cak cak cak… cak cak —

Už jsem na podlaze. To bych se zbláznil – jsem beztoho ještě rozechvěn! Aha, když zavru dvéře druhého pokoje, nebude ho slyšet… Cak cak cak… Nic plátno! Ten proklatý cvočkář musí být někde směrem dvora… Cak cak… Ručnici, ručnici! Kdybych měl ručnici, vystřelím oknem, a kdyby mělo celé sousedstvo z toho dostat psotník! Že se takový hmyz nevystřílí!

Cak cak cak cak cak cak… Ježíš Maria Josef! Můj mozek je jako podebraný! Ne, tohleto nevydržím. Kdybych věděl, kde sedí, nelenil bych, oblík bych se – cak cak… Už to mám!

Vytrh jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh podšívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo. Teď si štěkej!

Cak cak – zas nic platno! – Všechnu vatu ven! Na uši, na hlavu, a tlustý šátek kolem.

Pramálo platno, ten chlap metá své ohnivé cvočky skrz pevnostní zeď!

To bude děsná noc!

Deset hodin a já teprv vstávám! Hlava jako škopek. Nevím, kdy jsem usnul, myslím, že asi ku třetí. Mezi druhou a třetí jsem zimničně dřímal, slavík štěkal pořád. Na Starém Městě slavíci neštěkají. A nejspíš že mám rýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose Šimrá. Nebe je černé, vzduch zimavý. Bývá léto, kdy je i červenec jako listopad. Studené pršky, listy opadávají a člověka mrazí.

Konduktorka mne žene do druhého pokoje, že prý bude poklízet. Nechá zas okna otevřena a rýma by se zvětšila – to ne! Půjdu zatím naproti k malířům. Jsem tím povinen malířce, aby se už nestyděla, člověk musí mít outlocit. A když malíř navštívil mne, musím zas navštívit jeho; vím, co se sluší.

„Dnes to jde, navštívit Augustovic,“ míní konduktorka, „dnes Augustka šišlá.“ Mluví divné věci, ta moje konduktorka, co je to: dnes šišlá? Když někdo šišlá, šišlá přec pořád. —

Zaklepal jsem. Naslouchám. Nic. Klepu zas. Opět nic. Vzal jsem opatrně za kliku, dvéře se pootevřely. Hned v předním pokoji je celá rodina pohromadě. „Račte odpustit.“ Nikdo si mne nevšímá. On sedí u malířského rámu a má podepřenou hlavu, ona stojí s hlavou sklopenou u nízkého prádelníka a drží hadr v ruce. Jen Pepík se po mně ohlíd, vypláznul jazyk a zas se odvrátil; dívá se s otce na matku. Musím se tvářit, jako bych nezbednost Pepíkovu ani nezpozoroval; on pak přestane sám. Malý, černý psík mne očuchává; ani neštěká, je patrně příliš mlád.