Neruda Jan - Povídky malostranské

Jan Rechner, rytec.“

„Jsi teď bez rozpaků,“ mínila paní Nocarová.

„Zaplať pánbůh!“– A slečna Máry zůstala samotná, ale samota jí byla dnes sladká. Myšlenky její připínaly se k budoucnosti a byly tak luzny, že sobě opakovala neúnavně každou z nich znovu. A tím nabývala znenáhla každá myšlenka víc a více plastičnosti a pojily se v určitý celek – v obraz celého, krásného života.

Následujícího dne nalezla paní Nocarová slečnu Máry ale ochuravělou. Ležela na pohovce, byla bledá, oči hleděly mdle a byly pláčem zarudlé.

Polekaná přítelkyně sotva že vypravila otázku ze sebe. Slečně Máry vyhrkly znovu slze, pak ukázala mlčky na stůl. Na stole ležel již zase list.

Paní Nocarová tušila něco děsného. List byl vskutku velmi vážný:

„Velevážená slečno!

Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti.

Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám!

Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí, vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku číši životní rozkoše, nemohu ji přijmout.

Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.

Prosím o jediné: nevzpomínejte na mne alespoň s posměchem.

Oddaný

Vilém Cibulka.“

„To je směšné,“ dala se pani Nocarová do hlasitého smíchu.

Tázavě a ouzkostlivě pohlédla slečna Máry na ni.

„Nu ano!“ a paní Nocarová se zamyslila. – „Jsou to šlechetní lidé – oba jsou šlechetní, to je vidět. Ale ty neznáš mužských, Márinko! Taková šlechetnost netrvá, najednou odhodí mužský všechen ohled a myslí přec jen zas na sebe. Jen je nech, Máry, však oni se rozhodnou! Rechner se zdá být tuze praktický, ale Cibulka – to je vidět, miluje tě horoucně. Cibulka jistě přijde!“

Zrak slečny Máry nabyl pojednou snivé tváře. Věřila přítelkyni a přítelkyně věřila svatě vlastním slovům svým. Byly obě poctivé, dobré duše, nenapadla jim nejmenší pochybnost. Byly by ztrnuly myšlenkou, že se jedná snad o nechutný, nehodný žert.

„Jen čekej – však on přijde – však on se rozhodne!“ ubezpečovala paní Nocarová ještě při rozchodu.

Ale slečna Máry čekala a dřívější myšlénky rozpřádaly se v ní znovu. Neměly zcela téhož oblažujícího dojmu jako dřív, pravda, ale byly ovanuty jakýms elegickým dechem a slečně se zdálo, že sice bývají smutný, že jsou jí ale právě proto pořád dražšími.

Slečna Máry čekala a měsíc uplýval za měsícem. Někdy, když šla svou obyčejnou procházkou po Mariánských hradbách, potkala oba přátele, byliť také nadál vždy pospolu. Možno, dokud jí byli oba lhostejni, že sobě takového setkání hrubě nevšímala, nyní ale se jí zdálo, že je potkává až nápadně často. „Nadcházejí ti – no vždyť uvidíš!“ poučovala paní Nocarová. Z počátku sklopila slečna Máry vždy oči, když je potkala. Pak se přece osmělila a pohlédla na ně. Šli v oblouku kolem ní, každý pozdravil co nejuctivěji a díval se pak jako smutně k zemi. Zpozorovali někdy tu naivní otázku, která hleděla z velkých očí slečniných? Ona nepozorovala, jak oba hryzou opatrně rty, to vím.

Uplynul rok. Paní Nocarová přinášela mezitím divné zprávy a sdělovala je slečně jen ostýchavě. Že prý jsou zpustlí. Že prý se jim jinak neříká než „flamendři“. A špatně že skončí, tak prý říkají všickni.

Slečnou Máry každá taková zpráva zalomcovala. Byla také ona tím vinna? Přítelkyně nevěděla rady; slečnu zdržoval ženský ostych, aby neučinila sama krok rozhodný. Přec jí bylo, jako by se dopouštěla zločinu.

A uplynul trapný rok druhý a pochovali Rechnera. Umřel souchotinami. Slečna Máry byla zdrcena. Ten praktický Rechner, jak paní Nocarová vždy tvrdila, a utrápen —?

Paní Nocarová si vzdychla a pravila pak: „Tedy máš rozhodnuto! – Teď bude Cibulka ještě nějaký čas odkládat, pak přijde,“ a políbila chvějící se slečnu Máry na celo.

Cibulka dlouho neodkládal. Čtyři měsíce nato byl také on na košířském hřbitově. Zchvátil ho zánět plicní. Teď je tomu už přes šestnácte let, co tam oba leží.

Za žádnou cenu na světě by slečna Máry o Dušičkách nerozhodla sama, ku kterému z obou hrobů má přikročit dřív. Pětileté nevinné děvčátko musí rozhodnout, a kam to dítě se zabatolí, klade slečna věnec první.

Mimo hroby Cibulkův a Rechnerův zakoupila slečna Máry ještě hrob třetí na věčné časy. Lidé myslejí, že má slečna mánii zakupovat hroby lidí, do kterých jí nic není. Paní Majdalena Töpferová leží v tom třetím hrobě – nu ano, byla to moudrá žena, mnoho se o ní vypravuje. Když kupec Velš měl pohřeb a pani Töpferová spatřila, že voskářka paní Hirtová překročila sousední hrob, řekla ihned, že voskářka porodí mrtvé dítě. Stalo se. Když jednou přišla paní Töpferová k sousedce své, rukavičkářce, a spatřila, že tato oškrabuje mrkev, řekla jí také ihned, že bude mít pihované dítě. A rukavičkářovic Marina má vlasy jako cihla a pihami zrovna straší. Moudrá žena, ale —

Ale jak praveno, slečně Máry nebylo do té paní pranic. Hrob paní Töpferové leží však tak as uprostřed mezi hroby Cibulkovým a Rechnerovým. Urazil bych ostrovtip čtenářův, kdybych pronesl své zdání, proč jej zakoupila a kdeže as bude jednou odpočívat slečna Máry.

Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta

Včera mně bylo třicet let. Cítím, že jsem jiný člověk. Teprv od včerejška jsem celým mužem, krev se proudí v přísném taktu, každý nerv je ocelový, každá myšlénka opravdová —je to zázračné, jak muž vyzraje přes noc, ba mžikem, a jakou sílu má vědomí: Teď jsi třicet let! – Takhle se sobě opravdu líbím, cítímť, že mohu něco zdárného vyvést a že vyvedu. Hledím na vše se vznešenou klidností. Teď – ano teď budu si psát zas s chutí svůj deník, abych se viděl portrétovaného, jak vypadám. Vím, že po letech budu čítat stránky toho svého deníku s pýchou. A kdo jej čisti bude po smrti mé, každý zvolá: Ejhle muž!

Jsem pojednou tak jiným člověkem, že předvčerejšek zdá se mně být už šedou minulostí. Ani pochopit nedovedu minulost svou. Psal jsem sice skoro denně zápisky své, ale teď čtu ty zanesené myšlénky a nerozumím jim více. Kroutím hlavou: pročpak jsem to tak napsal? – „Nač ideály? Nač se učíme ideálům?“ – „Vychládání slunce – okeány ledové.“ – „Mně je tak smutno, ne k smrti, ale k samovraždě.“ – „Mračno hrozícího velkého neštěstí, nebo pocit, že svět se zřítil.“ – „Možno, že jsem se zmýlil.“ – „Před úkolem životním a po něm; ale ne radostný pocit, smutná otázka.“ – Ukrutné hlouposti! Nezdravý cit. To vyplynulo, že jsem neměl jasného cíle a pevné vůle, že jsem zapadl do klusu nejobyčejnějšího života a uspávajících návyků. Jak vysoko stojím pojednou teď!

Předně: teď si odbudu advokátní zkoušku; úžasně rychle ji odbudu. Za druhé: oddám se těm studiím zcela. Do kanceláře nevkročím, pokud zkouška nebude odbyta; můj šéf mne nevymaže z kancelářského seznamu, ztratilť bych tím kus předepsané sedmileté praxe. Za třetí: obmezím se zcela na svůj byt, do hostince nevkročím, ani navečer ne, je to hříšné, co jsem prohrál peněz v každodenním hloupém ramšlu. Ani v neděli na Příkopy nepůjdu, do divadla také ne, vůbec nikam, ať si slečna Františka vykroutí krk! Řekla u Loukotů, že prý vypadám tak zpustle – počkej!