Neruda Jan - Povídky malostranské

O několik dní později nalezena v koutě vedle kašny nová bambitka. Nikdo nevěděl, jak tam přišla, a mluvily se divné věci.

A teprv as za čtyry neděle přitočil se Prokop Holý k Pohorákovi, táhnoucímu prázdný vozík z trhu, a ptal se ho: „Pohoráku, kam jste dal těch šest zlatých?“

Pohorák zastavil. „Jakých šest zlatých?“

„No víte, co jsem vám dal, abyste nám – abyste mně koupil trochu prachu.“

„Mně šest zlatých? —Josífku, Josífku – mně se zdá, že zkoušíte staré lidi – staré lidi zkoušet, to je hřích!“ a vyzdvihl kárně prst pravé ruky.

Nevím, kolikrát přijde ještě o Dušičkách na košířský hřbitov, dnes alespoň kráčela již namáhavě, nohy jí už nějak neslouží. Takto se dělo arci vše, jak se děje každoročně. Kolem jedenácté hodiny vylézala mohutná, těžká její postava z drožky, za ní vyndal kočí náhrobní věnce z vozu, obalené v bílém šatu, a pak vyndal pětileté děvčátko, taktéž teple obalené. To děvčátko je už asi po patnácte let pořád pětileté, slečna Máry si je vypůjčuje vždy někde v sousedstvu.

„Tak, děťátko! Koukej se, to je tu lidí – vid? A světla a lampičky a kytky! Nu jdi, neboj se – jen jdi napřed – jdi kam chceš, já jdu za tebou.“

Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za nim, pobádá je, aniž by mu ale určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“, vezme děvče za ruku a vede je nedaleko mezi hroby. Sundá s jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěsí tam nový, složený z bílých a černých umělých květin. Pak se chytne prázdnou rukou za rameno kříže a začne se modlit – pokleknout stálo by ji příliš mnoho práce. Z počátku hledí zrak dolů na povadlý drn a hnědou hlínu hrobu, ale pojednou se hlava vzpřímí, široká, příjemná tvář slečnina a velké, upřímné její oko modré hledí jakoby do dáli. Oko se pomalu kalí, kolem koutků úst škubne to sem tam, modlící se rty chvěj ně se úží a bohaté slzy vyhrknou a splývají pomalu. Děťátko udiveně pohlíží vzhůru, ale slečna nevidí a neslyší ničeho. Pojednou se pak za chvíli zas, jakoby násilím, vzpamatuje, vzdychne si dušeně a dlouze, bolestně se na dítě usměje a poněkud drsně znějícím šeptem praví: „Nu tak —jdi zas, děťátko, jdi! Jdi kam chceš, já jdu pořád za tebou.“

A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, vid? No pojď, abys se nezastudila. Sednem si zas do drožky a pojedem domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tři šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.

Kdybych byl naivní ještě novelista, napsal bych zde nejspíš: „Ptáte se, čí že ty hroby jsou?“ Ale já vím, že se čtenář jaktěživ po ničem neptá. Novelista musí čtenáři své dobrodiní přímo vnutit. To však je zde poněkud těžké. Slečna Máry je nepřístupna, je mlčeliva stran údajů svého života a nevnucovala se jaktěživa pranikomu, ani nejbližším sousedům svým. Měla od dětinství a má posud jedinou přítelkyni, druhdy hezounkou slečnu Luizi, nyní vyschlou vdovu po panu Nocarovi, finančním vrchním strážníkovi. Dnes odpůldne budou obě sedět pohromadě v bytu paní Nocarové. Nestává se to často, že by sobě vyšla slečna k přítelkyni své do Vlašské ulice, ona vůbec vychází ze svého přízemního bytu pod Svatojanským vrškem málokdy, skoro nikdy jindy než časně zrána v neděli do kostela sv. Mikuláše. Jeť příliš mohutné tělnatosti a chůze ji už dávno namáhá. Proto také jí přítelkyně šetří a navštěvuje ji denně sama. Mnoholetým, upřímným přátelstvím takřka srostly.

Dnes ale by bylo slečně Máry příliš teskno doma. Zdálo by se jí prázdněji, osaměleji než jindy, a utíká se k přítelkyni. A také paní Nocarové je proto dnešek svátkem. Nikdy nepraží kávu s takou pečlivostí jako dnes, nikdy tak pečlivě nepřihlíží k tomu, aby bábovka se nesrazila a byla pěkně kyprá. A celá zábava jich má dnes přitlumený, sváteční tón.

Nemluví mnoho, cokoliv mluví, zní jaksi jednotvárně a má přec bohatou resonanci. Také se chvilkami zaskví slzička a obejmutí děje se častěji než jindy.

Konečně, když už dlouho seděly podle sebe na pohovce, dojde k výročnímu bodu jich rozmluvy.

„Prosím tě,“ řekne paní Nocarová, „pánbůh nám dal skoro stejný osud. Já měla dobrého a hodného muže, a po dvou letech odešel mně na věčnost a nenechal mně tu ani žádné děťátko na radost. Od té doby jsem také sama – já nevím, co je hůř: nikdy nepoznat, nebo poznat a zas ztratit.“

„No vždyť víš, že jsem byla vždycky do vůle boží odevzdána,“ praví pak slavně slečna Máry. „Vždyť jsem věděla svůj osud napřed. Zdálo se mně to přec. – Zdálo se mně“ když jsem byla dvacetiletá, že jsem byla na bále. – Ty víš, že jsem já na bále jaktěživa nebyla. Procházeli jsme se při hudbě a v zářícím osvětlení nějak párek za párkem, ale ku podivu, taneční síň byla jakoby rozlehlá půda nahoře pod krovem. Najednou začaly přední párky sestupovat po schodech dolů, já šla poslední, s nějakým tanečníkem, na jehož tvář se nepamatuju. Už nás bylo jen několik nahoře, vtom se ohlídnu a spatřím, jak za námi kráčí smrt. V zeleném aksamitovém pláštíku, s bílým perem za kloboukem, a s kordem. Spěchala jsem, abychom také my sestoupli rychle, ale ostatní už byli zmizeli všichni, také můj tanečník zmizel. A najednou mne smrt držela za ruku a odnášela mne pryč. Byla jsem pak dlouho, dlouho živa v paláci a smrt byla jakoby mým mužem. Zacházela se mnou co nejlaskavěji, milovala mne, ale mně byla protivná. Měli jsme nesmírnou nádheru kolem sebe, samý křišťál a zlato a aksamit, ale nic mne to netěšilo. Pořád jsem toužila po světě zpátky a náš posel – to byla zas druhá nějaká smrt – mně vyřizoval vždy, co se děje na zemi. A mého muže bolela ta moje touha a já to viděla a bylo mně ho proto zas líto. Od těch dob jsem už věděla, že se nevdám nikdy a mým ženichem že je smrt. Nu a vidíš, Luizi, – nejsou sny z rukou božích? – neoddělila dvojí smrt život můj od života ostatního?“

A paní Nocarová pak pláče, ač slyšela ten sen již nesčíslnekrátě, a pláč přítelkyně kane do rozbolněné duše slečniny jako chladivý, vonný balzám.

Vskutku je dosti divno, že slečna se nikdy neprovdala. Byla záhy osiřela, samostatná a majitelkou slušného dvoupatrového domku pod Svatojanským vrškem. Také nebyla ošklivá, je to vidět podnes. Byla vysoké postavy jak málokterá dáma, její modré oči byly přímo krásny, její tvář trochu sice široká, ale pravidelná a příjemná – jen poněkud přílišně tělnata byla od nejprvnějšího svého mládí a to jí způsobilo příjmí „tlusté Máry“. Pro tloušku svou byla vždy poněkud pohodlná, ani nehrávala s ostatními dětmi, pozděj nechodila nikam do společnosti a jedinou její vycházkou denní byla krátká procházka na Mariánské hradby. Nemůže se ale říci, že by byl kdy některý Malostraňák přemýšlel o tom, proč že se slečna Máry vlastně neprovdala. Tam je společnost zcela určitých rysů, slečna Máry je v ní rysem staropanenským a nikdo by nepomyslil, že to může být jinak. Když přec některá ženská maně a dle běžných ženských frází vůči slečně se otázky té dotkne, odvětí slečna s klidným úsměvem: „Já myslím, že člověk také za svobodna může sloužit bohu – nemám pravdu?“ A když někdo dotkne se otázkou paní Nocarové, pokrčí tato špičatýma ramenama a praví: „Když nechtěla! Mohla se vdát několikrát a dobře, to je svatá pravda. Já sama vím o dvou – tuze hodní lidé – když nechtěla!“