Neruda Jan - Povídky malostranské

Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je třesoucí rukou. Voják si hvízdnul, sebral konev a odcházel ani se nepoděkovav.

Kývnul jsem rukou a sestupoval k silnici. Vešel jsem do Chotkových sadů a blížil se Mikuláši z Husi, zaujímajícímu lávku na Pěkné vyhlídce. Hleděl přes knihu dolů. Pádný, dlouhý krok, jakoby opět obrněná noha.

„Všechno v pořádku?“

„Všechno,“ a pousmál se trochu.

„Je tam Prokůpek?“

„Je – a bafčí.“ Dole seděl Prokůpek na zábradlí, klátil nohama a kouřil doutník. Zajisté trojníkový. „Zítra začnu taky kouřit.“

„Já taky.“

Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými kroky.

Seděl jsem zas nad branou. Vojáci se vraceli v oddílech ze zábranského svého cvičiště – výborně! Ale ku podivu, dnes jsem hleděl na ně s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na rozpoutání nejblysknavější fantasie; i když nebyla, hravě přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně, vracejícího se zrovna z vítězných bitev, za mnou vojáci s veselým hrdinným zpěvem, kolem mne jásající národ, já s nehybnou tváří, kloně jen někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantasie jako od včerejška pivo, fádně vyvětralé, z něhož sobě matka vařívala protivnou mně polívku. Hlavě se nechtělo do vítězné výše, jazyk jako by měl lehkou pokrývku hlíny. Když některý z vojáků náhodou pohlídl vzhůru na mne, cuknul můj zrak stranou.

Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veselí, jako by na pahorky a do údolí neslyšně padal déšť drobounkého zlata. Přec měl kraj zvláštní elegický tón – zachvěl jsem se vzdor teplému vzduchu.

Pohlédl jsem vzhůru k modrému nebi. Vzpomněl jsem si zas na Márinku. – Mé drahé děvče! – Ale zdálo se mně, že se jí v nynějším okamžiku tak trochu bojím. Myšlénka se uhnula. – Nu ano – stotisíc křižáků porazil Žižka zrovna houfečkem lidí – rytíř Percival pobil sto ozbrojenců za hodinu – ale bůh ví, co to je – někdy nemá ani historie přesvědčující sílu – vyvětralé pivo, hlína na jazyku.

Ne – nemožno – nazpět nemožno – buďsi!

Lidí teď už vycházelo z brány víc než dřív. Zrak je sledoval bez myšlénky. Pak začala mimovolně zas pověrčivá hra a rovněž mimovolně jsem teď při ní užíval uskoku. Vsázel jsem při sobě jen na ty, kteří měli rozhodně venkovský šat, a o kterých se mohlo s velkou tedy pravděpodobností soudit, že půjdou spíš vlevo, ven k Podbabě.

Náhlá zimnice mne rozrazila – vstal jsem namáhavě.

Raděj zas na obchůzku! Beztoho volá neúprosná již povinnost.

Když jsem se blížil pádnými kroky – ale cítil jsem sám, že nejsou teď moc pádný – zas k Prokopovi, vcházel právě inspekční důstojník do citadely. Počkáme beztoho, až zase vyjde.

Ale na tváři Prokopa Holého pozoroval jsem úbělovou bledost.

„Pepíku, ty máš strach,“ pravím s upřímným soucitem.

Prokop Holý neodpověděl. Položil ukazováček pravé ruky pod pravé oko a stáhl dolejší klapku tak, že bylo vidět vnitřní červený okraj. Známý to posuněk pražské mládeže, jenž v slova přenesen znamená naprostou negaci.

Proč jen neřekl, že má strach! Mohlo být Rakousko ještě –

„Jedenáct,“ zajektal Prokop Holý.

Jedenáctá snášela se teplým vzduchem pomalu dolů. Každé bácnutí třepalo se dlouho kolem sluchu a mimoděk jsem pohlédl vzhůru, není-li zvuk ten nějak viditelně ztělesněn. Byly to mohutné rány, které tu odzváněly jednomu z nejstarších a největších státních útvarů evropských!

Ještě jsem pomalu obešel vojenskou posici Mikuláše z Husi a sestupoval pak volným krokem dolů k Prokůpkovi. Zdálo se mně, že musím jeho pozorlivost vrchněvojvůdcovským pokynem nějak ještě zbystřit.

Prokůpek seděl pořád ještě na zábradlí, ale už nekouřil doutníček, mělť teď v klíně plnou čepici švestek. Jedl s velkou chutí a každou pecku vyndal opatrně z úst, vzal ji na ukazováček, opřel o ni palec, švihnul – a už ubíhala hlasitě naříkajíc některá ze slepic, které se procházely na druhé straně silnice. Už byly skoro všechny odběhly do bezpečné vzdálenosti, jen jedna černá ještě zobala hlínu poněkud neopatrně blízko. Právě byl Prokůpek namířil také na ni, když spatřil mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a místo slepice švihla pecka mou bradu tak ostře a štiplavě, jako kdyby ji byl někdo koncem biče přešvih. Prokůpkův obličej zářil blažeností.

„Co to děláš? Ty nedáváš pozor?“

„Já? To víš! Já nemám oči, viď? Chceš?“

„Nemám hlad. Zač jsou?“

„Za osm fuků. Vem si.“

„Vemu čtyry pro Pepíka. – Pozor! Každý okamžik už může přijít.“

A šel jsem zas vzhůru. Ještě jsem cítil, jak mne švihla pecka bolestně přes ucho, ale neohlédl jsem se, kráčel jsem důstojně dál.

Bylo půl dvanácté, když jsem byl zas u posice Prokopa Holého. Ležel pořád ještě natažen v trávě.

„Tu máš švestky – jsou od Frantíka.“

Prokop Holý odstrčil mou ruku. Položil jsem švestky vedle něho a sebe taky, do trávy naznak.

Nebe bez obláčku. Ale když se tak člověk dívá vzhůru, znenáhla slábne zrak a zdá se, že se ve vzduchu hemží samí šlehající sebou bílí červíci. Nejen plný zrak, také plné tělo měl jsem pomalu červíků těch, krev skákala a zas se zarážela, teď škubnul sebou ten sval, teď zas onen. Jako by roztavené olovo kapalo s nebe.

Obrátil jsem se stranou, tváří k Prokopovi.

Bily tři čtvrtě.

„Ty – poslouchej.“ obrátil se Prokop Holý pojednou ke mně a oči jeho stály v sloup, „jestli nás Pohorák nezradil!“

„To snad ne.“ zakoktal jsem. Ale nedalo mně, vstal jsem a přecházel sem tam. Nejděsnější myšlénky o Černé zradě válely se myslí.

Tu pohlédnu křovím k ouvozu – ouvozem běží Prokůpek vzhůru, co mu nohy stačí.

„Prokůpek!“ – a první myšlénka je: utečme!

Prokop Holý je také již na nohou. Z druhé strany kvapí sem Mikuláš z Husi. Viděl též běžícího Prokůpka.

Prokůpek sotva popadá dechu. „Čeledínové pijou tam u krámu kořalku a povídají, že zrovna teď sebral na trhu policajt hokynáře!“

Nikdo neřekl: „To je Pohorák!“ Ale jako když těžký kámen padne mezi ptáky, už jsme byli na všechny strany.

Pádil jsem ouvozem dolů, až se hlava třásla. Mžikem jsem byl u Valdstýnské ulice, ale jakýs pud mne hnal dál. Zahnul jsem do ulice Senovážné, řádkové dláždění ubíhalo pod nohama. Již jsem byl u kostela sv. Tomáše a chtěl jsem podloubím kolem náměstí vzhůru – první pilíř minul – vtom běh staven a já se tisknul k pilíři druhému.

Právě policajt zaváděl vedle na strážnici Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dobře, že Pohorák je mocně dojat. V jeho tváři byl bol nevýslovný.

Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru, kdybychom nevyprávěli, co se stalo s Pohorákem.

Vjížděl téhož dne trochu později než jindy Strahovskou branou do Prahy, ba může se říci, že na hokynářský zvyk a pražský obyčej již velmi pozdě: bylo sedm hodin. Šlo to hopkem vrškovými ulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan, nemusil táhnout a běžel vesele, náruční tahoun, pan Pohorák, zdržoval vozík a levicí jeho, na voji položenou, škubalo to do výše v pravidelných skoro časových odstavcích.

„Copak dnes tak pozdě, Pohoráku?“ ptal se pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlně a vysvléknut z kabátu, venku na chodníku.