Neruda Jan - Povídky malostranské

Ale já, pamětník malostranský, vím, že oba byli flámové a nestáli za nic! Vždyť se nejedná o nikoho jiného než o kupce Cibulku a o rytce Rechnera, a nechť se o těch dvou mluvilo kdekoli, vždycky se řeklo: „Ti flamendři!“ Neříkám, že byli snad zločinní, to by tak ještě bylo scházelo. Ale takto nebylo pranic do nich, žádný pořádek, žádná usedlost, žádný rozum. Před středou nezačal Rechner pracovat nikdy a v sobotu odpůldne už nepracoval zas. Mohl si vydělat velké peníze, byl tuze šikovný, jak diurnista pan Hermann, krajan mé matky, vždycky tvrdil, ale když mu práce nechutnala! A kupec Cibulka byl víc ve vinárně pod podloubím než ve svém krámě, spal vždycky do bílého dne, a když se postavil přece za pudl, byl ospalý a bručel.

Uměl prý i francouzsky, ale obchodu nedbal, a jeho mládenec dělal si, co chtěl.

Byli skoro pořád pohromadě, a zakmitnula-li v duši některého z nich přec někdy jiskra šlechetnější, druhý ji zajisté ihned udusil. Takto ovšem nebylo rozmarnějších společníků, chtěl-li si někdo k nim přisednout. Po oholeném, kupředu v ostrou hranu vybíhajícím obličeji malého Rechnera přebíhal stále lehký úsměv, jako když sluníčko přebíhá po poli. Vysoké čelo jeho, s něhož dlouhý kaštanový vlas byl sčísnut nazad, bylo vždy jasné, a kolem tenkých, bledých rtů hrál věčný posměch. Celé jeho suché tělo, oděné vždy v oblíbenou Rechnerovi žlutavou barvu, bylo v ustavičné hře a rameny jeho to škublo každý okamžik.

Přítel Cibulka, vždy zas černě oděný, byl mnohem klidnější, ale jen tak naoko. Byl suchý jako Rechner, o něco ale vzrostlejší. Jeho malá lebka vybíhala v nízké, čtverhranné čelo. Trochu vysedlá oční kost kryla pod hustým tmavým obočím jiskrné oči, černé vlasy byly sčísnuty kupředu do spánků, dlouhý, jako aksamit hebký a černý knír splýval přes ostře vykrojená ústa, a když se Cibulka zasmál, svítily knírem zuby jako sníh. Bylo cos divokého a zároveň přec dobráckého v tváři Cibulkově. Cibulka smích obyčejně přemáhal, až už nemohl a náhle propukl, aby hned zas tvářil se klidný. Rozuměli si, jediné šlehnutí okem a věděli vše, i s poznámkami k tomu. Ale málokdo k nim přisednul, jejich vtip byl počestným sousedům světácký, divoký, nerozuměli mu a zdálo se jim, že jsou řeči obou nějakým stálým rouháním. Cibulka a Rechner zas navzájem nestáli o usedlou společnost malostranskou. Navečer jim byly vzdálené hospůdky staroměstské stokrát milejší; potloukali se spolu celým městem, ba i odlehlý František znal obdenní jejich návštěvy. A když pozdě po půlnoci zvonil ulicemi malostranskými veselý smích, šli to zajisté Rechner s Cibulkou teprv domů.

Se slečnou Máry byli oba tak as v stejném stáří. Chodívali s ní kdysi do mikulášské farní školy, od té doby se nestarali o ni a ona o ně. Vídali se jen na ulici a nedbale lehký pozdrav byl jedinou výměnou.

Tu se stalo pojednou, že slečna Máry obdržela po poslici list, pečlivě, skoro kaligraficky psaný. Když jej přečtla, sklesly jí ruce a list z nich vypadl na zem.

Zněl:

„Velevážená slečno!

Zajisté se podivíte, že píšu Vám já, právě já. A ještě více as ustrnete nad obsahem. Netroufal jsem sobě nikdy přiblížiti se k Vám, avšak – abych nečinil oklik zbytečných – já Vás miluju! Miluju Vás již dávno. Prozkoumal jsem se a cítím, že mám-li být šťasten, mohu být jen Vámi.

Slečno Máry! Snad se podivíte a odmrštíte mne. Snad rozličné křivé pověsti zkalily také u Vás pověst mou a pokrčíte pohrdlivě rameny. Já nemohu nic jiného učinit než Vás poprosit, abyste nejednala překvapeně, abyste se rozmyslila, než pronesete slovo rozhodné. Tolik mohu říci, že byste ve mně nalezla manžela, který by každým dechem svým snažil se o Vaše štěstí.

Prosím ještě jednou: rozmyslete se dobře. Ode dneška za čtyry neděle očekávám Vaše rozhodnutí, ne dřív a ne později.

Prozatím – odpusťte mně!

S toužným zanícením Váš oddaný

Vilém Cibulka.“

Slečně Máry šla hlava kolem. Byla již tak asi třicet let stará a netušené, náhle leželo u její nohou první vyznání lásky. Skutečně první. Nikdy nebyla posud sama na lásku vzpomněla, nikdo nebyl také posud o lásce s ni mluvil.

Palčivě rudé blesky šlehaly jí hlavou, spánky bušily, dech pracně se dobýval z prsou. Nebyla s to zachytit nějakou myšlénku určitou. Jen uprostřed rudých těch blesků stála před ní na okamžiky postava určitá – zasmušile hledící Cibulka.

Zdvihla konečně zas list a čtla jej třesouc se znovu. – Jak krásně psáno! – Jak něžně! —

Nemohla sobě pomoci a musila s listem ku své přítelkyni, ovdovělé Nocarové. Mlčky jí podala list.

„Nu tak vidíš,“ vypravila paní Nocarová konečně ze sebe. Na její tváři bylo patrné rozpačité udivení. „A co chceš učinit?“

„Já nevím, Luizi.“

„No vždyť máš dost času na rozmyšlenou. – Ono je sice vždycky možno – odpusť – ale ty víš, jak ti mužští jsou a že se mnohý žene jen za penězi – ale – proč by tě neměl opravdu rád? Víš co, já se na něho dobře zeptám.“

Slečna Máry mlčela.

„Poslouchej, Cibulka je hezký člověk! Má oči jako uhel, černé kníry a zuby – povídám ti zuby zrovna jako cukr.

On je vlastně velmi hezký!“ a paní Nocarová sklonila se k nemluvné přítelkyni a objala ji láskyplně. Slečna Máry se červenala jako purpur. – Zrovna o týden později našla slečna Máry, navrátivši se z kostela, list jiný. Čtla s rostoucím udivením:

„Ctěná slečinko!

Nevykládejte mně za zlé, že se osměluju Vám psát. Je to tak, že se hodlám oženit a že pro domácnost svou potřebuju pořádnou hospodyni, ale že nemám žádných známostí, neboť zaměstnání moje nedává mně času k zábavám, a ať se rozhlížím jak chci, pořád se mně víc a více zdá, že Vy byste byla rozhodně dobrou ženou mojí. Nevykládejte mně za zlé, ale jsem člověk dobrý a nepochybila byste se mnou, mám svoje vyjití a umím pracovat a s pomocí boží nescházelo by nám nic. Jsem jedenatřicet let stár, znáte mne a já znám Vás, vím, že jste zámožná, ale to nic neškodí a je to dobře. Tolik musím říci, že se moje domácnost už bez hospodyně neobejde a že bych nemoh dlouho čekat, proto taky prosím, abyste mně nejdéle do čtrnácti dnů dala laskavou svou zprávu, sic bych se musil ohlídnout jinde. Nejsem žádný blouznil, neumím klást pěkná slova, ale umím mít někoho rád a jsem do čtrnácti dnů Váš oddaný a uctivý

Jan Rechner, rytec.“

„Píše upřímně jako jednoduchý člověk,“ pravila odpůldne paní Nocarová. „Tedy máš na vybranou, vidíš, Márinko – a co uděláš?“

„Co udělám?“ tázala se slečna Máry zpět jako ve snu.

„Máš někoho z nich radš? – Řekni upřímně – líbí se ti jeden z nich? – Který?“

„Vilém,“ šeptala červenající se slečna.

Cibulka už byl „Vilémem“ – Rechner byl ztracen. Usneseno, že paní Nocarová list k Rechnerovi co zkušenější sama složí a slečna Máry že jej opíše.

Ale netrvalo to ani týden a slečna Máry přišla ku své přítelkyni zas s novým listem v ruce. Tvář její zářila spokojeností. List zněl.

„Ctěná slečinko!

Tak mně už nemějte za zlé, je taky dobře a já za to nemůžu. Kdybych to byl dříve věděl, že se uchází o Vaši ruku můj milý přítel Cibulka, byl bych se ani nezmínil, on mně ale nic neřek a já nic nevěděl. Už jsem mu řekl všechno a já odstupuju dobrovolně, protože on Vás má rád, ale prosím, abyste se mně nevysmála, neboť to by nebylo hezké a já můžu své štěstí ještě udělat jinde. škoda je toho přec, ale to nic neškodí, a zapomeňte, že jsem Váš oddaný a uctivý