Neruda Jan - Povídky malostranské

To je dobrý obraz: jako v studni, mnohem lepší než „jako v kostele“, alespoň ne tak otřelý.

Moc jsem se nasmál konduktorce. Všemu se divila, všechno ohmatávala, prohlížela; taková naivní zvědavost neuráží. Pomáhala pilně, ihned sestavovala a stlala mou postel, nejvíc obdivovala se velké srnčí poslámce a srnčí koží potaženému polštáři. Když to byla uložila, nemohla odolat a položila se na postel, jak prý se to leží; smála se na posteli samou radostí jako veverka – totiž jestli se veverka směje. Pak položila na postel Kačenku a smála se zas. Má zvláštní smích, jako když drobným zvonkem zvoní. A když rozestřela na podlaze k posteli huňatou lišku, ovroubenou červeným suknem, měla novou radost, že Kačenka se liščí hlavy s těma skleněnýma očima bojí. „Budu ji tím strašit, když nebude hodná!“ Ti lidé jsou z maličkosti hned šťastni.

Ale pak bych se byl brzy zlobil. Když jsem přibyl s druhou forkou nářadí, viděl jsem otevřenými dveřmi, že v druhém pokojíku klečí Pepík na sesli u akvárium a má na dlani vylovenou zlatou rybku. Přiskočil jsem rychle. „Ježíš Maria!“ slyším za sebou neznámý hlas ženský, a když jsem se ohlíd, utíkala nějaká ženská ze dveří. Konduktorka stála u postele a smála se, až se za boky brala. „To byla paní malířka. Lehla si, aby viděla, jak se to leží. Domácí slečna taky si libovala, že se leží dobře.“ Myslím, že konduktorka přivede celý dům sem, aby si lehnul – na čempak ti lidé líhají? Ale Pepík mně nesmí bez dohledu do bytu, ještě by mi jednou akvárium převrh. Ostatně pěkný kluk, kadeře jako len a oči jako trnky – ty oči nemá po otci, snad po matce.

Pořád poslouchám, tluče-li slavík. Neslyším nic, snad je mu příliš ještě zima. Pěkné jaro, už máme jaro šest neděl a chodíme pořád ještě v zimnících! Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budeme nosit letní kožichy – hehe, dobrý nápad: „letní kožichy“.

Ale slavíkovi trochu zimy přec nevadí? – Naslouchám marně – žádný klokot! – Kroky! Mužské, těžké kroky, a přicházejí po chodbě blíž. Vrzly dvéře, to jsou dvéře naší kuchyně – ženský hlas, mužský hlas – patrně přibyl konduktor z cesty. Honem zhasím a lehnu si, ona by ho přivedla, aby zkusil, jak se to leží. A konduktor, když přijede z cesty, je tak špinavý.

Zákon občanský. Řád směneční. Zákon obchodní. Řízení soudní. Patent sumární. Patent o řízení v rušení držení. Patent o řízení v rozepřích o nájmu. Zákon horní. Zákon vodní. Zákon trestní. Řád trestní. Zákon o řízeni ve věcech nesporných. Zákon obecní. Řád notariátni. Řád živnostenský. Řád knihovní. Řízení směnečné. Zákon o spolcích. Zákon o myslivosti. Zákon o poplatcích.

Tak! Každé ráno si ten seznam přehlídnu, abych viděl, jak je toho mnoho, co ještě mně schází, a v píli neustál. Však píle potrvá, jsem teď zcela jiný člověk. Ale kdykoliv a jakékoliv budu mít dobré předsevzetí, po každé si je napíšu, a každý den číst, každý den! Člověk zapomíná mimovolně.

Dobrá snídaně. Káva bez cichorie, kyprý rohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. „Dobrá káva, výborná,“ pravím, abych si ji zcela naklonil. – „Nu to mne těší, pane doktore, jen když vám chutná. – Neporoučíte nic?“ Teď si vzpomínám na konduktora. „Váš pán je doma? Musím se s ním přec honem seznámit.“ – „Šel na nádraží s raportem, přijde až k obědu.“ Zas se směje, ona se směje pořád. „Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenku jsem zrovna vykoupala a ona usnula,“ dodává; „překáží-li to panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje.“

Jdu do druhého pokoje a dívám se z okna na dvůr. V obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenní Flora česká. Vonná bazalka s tím velkým, šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne —„pomilovaná dívka“. Balzamina, bez vůně, ale s četným květem; každý si ji ročně pěstuje z loňského semene. Protivná pelargonie s koženým smutným listem a křiklavě červeným květem. Růžovec s vystříhaným listím; snese už trochu mnutí. Muškát, rozmarýna, to se rozumí. Rozmarýna, květina svatební, květina pohřební. Vůně: láska; stálá zeleň: věrnost. Rozmarýna sílí prý paměť, musím si jí koupit několik hrnků. Rozmarýnu pouštějí po vodě —

Kytka jede po potoce,

snad ji, Jene, chytneš v roce —

i ne, nechytnu, to tak, brzy se oženit!

Zahrádka už je pěkně urovnána. Moc besídek v ní, snad pro každou rodinu v domě jedna. Po besídkách se nejspíš budou pnout malvy, aby Pepík mohl trhat syrečky. A na záhonech bude kopr, na omáčku ke knedlíkům.

„Už je uklizeno, pane doktore,“ směje se konduktorka ve dveřích. Okna v prvním pokoji otevřela dokořán. Musím je zas zavřít, ale raději až odejde. „Neporoučíte nic?“ Pravý vzor úslužnosti, musím s ní alespoň přívětivě porozprávět. Od malířů sem zalehá křik malého dítěte a několikačárkovaný dorostlý soprán ženský. „Mají tam nemluvně, ne?“ – „Ročáčka, vřeští celý den. (Okna do dvora se budou odvírat málokdy.) A malířka taky pořád křičí. Ta má ty panty u své chlebárny dobře namazány!“ (Okna do dvora se neodevrou nikdy, okno do zahrady může být celý den dokořán.)

Pozoruju, že konduktorka se salonně právě nevyjadřuje – no, jednoduchá ženská. Podobá se však, že existují zvláštní malostranská pořekadla, budu si je zapisovat, na př. hned o těch pantech. Vidouc, že si něco zapisuju, praví: „Snad nevytrhuju pana doktora, snad má pan doktor práci?“ – „I ne – jen tak.“ pravím. „Kdopak to bydlí nad malířem?“ – „Nějaký podivín, starý mládenec. Provazník se jmenuje, ani nevím, čím byl. Nedělá celý den pranic, nevychází, dívá se jen jako vejr z okna a kouká se jedovatýma očima, co dělají sousedé. Aspoň kdyby kočku hladil po zádech.“ Směje se. (Zapisuju: kočku hladit po zádech.) „V prvním patře do ulice bydlí domácí pán se svou slečnou a v druhém patře do ulice bydlí pán a paní Vejrostková, úřadnická rodina. Musí být teprv krátce svoji, mají ještě zcela žluté prsteny. – Ale já tu plácám a kdo ví, neprobudila-li se už má Kačenka.“ Smích a už je ze dveří.

Teď znám už všechno. Honem okna zavřít a začnem studovat.

Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob —

„Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noc spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! duc! (Dělá, jako by ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím, na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Vid mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (Zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)

Pěkná žínka, luzné podívání, ale —! Dívám se upřeně do zákoníku.

„Pojď, Káčo, pan doktor má co dělat, nesmíme překážet.“ A už je se smíchem venku. Naivní k neuvěření!

Tedy! Nejprv s rozvahou každý paragraf přečíst! Úvodní prohlašovací patent necháme být. Úvod. O zákonech —

Kočka! Bílá kočka! Stojí u dveří a mňouká. Já ji přec posud nespatřil, je to naše kočka? – Jakpak se dělá honem na kočku? Aha: „čičí!“ Když ale budu dělat na ni „čičí“, bude mňoukat třeba ještě víc!