Neruda Jan - Povídky malostranské

Že prý přichází se ptát, zdali je už moje změna bytu ohlášena na policii. Já na to zapomněl, to se rozumí. No, abych to tedy učinil. Že prý mu malíř řekl o nastávající šístce a on že se těší. Kloním se. Pozoruje, že mám rýmu, a míní: „Mnohý člověk, když je zdráv, ani neví, co má.“ Není to zvláště duchaplné a odpovídám se zdvořilým úsměvem jen: „Ba!“ Pausa. Nato vyslovuju naději, že on se těší stálému zdraví. Ne prý zvláště, pořád má s krkem tento, musí se šetřit. Zakašlal trochu a plivnul mně zrovna na botu. Jsem rád, že to nezpozoroval, bylo by hloupé omlouvání, a schovávám nohu pod sesli. Zdali prý jsem muzikální? Nejsem sice, co kluk jsem arci hrával piano, ale ničemu jsem se nenaučil; přec pravím s úsměvem, jako by se samo sebou rozumělo: „No, myslím, že není ani žádný Čech, který by nebyl alespoň trochu muzikantem.“ – „To je dobře, to je dobře! Mužem hrávat čtyrručně. Stavím si vždycky na leto spinet do zahrady, starý, ale dobrý, mužem se tam bavit. To je dobře!“ Cítím, že musím couvat. „Piano? To já ne – já housle.“ – „Máte dobrý nástroj?“ a rozhlíží se po stěnách. Couvám dál. „Teď už jsem dávno nehrál – člověk je zabrán praktickým životem – člověk.“ – „Škoda.“ Vstává, aby prý nezdržoval. Není prý z těch domácích, kteří nešetří všech práv nájemníkových. Ale ještě má něco na srdci. Zdali prý nemyslím, že tam ve Španělsku vězí za tím Bismarck, a postavil se s výrazem chytrosti ve tváři až zrovna přede mne. Pravím, že cesty diplomatů jsou nevyzpytatelný. „Ba,“ přizvukuje domácí, „kládou se nešoupe jako sirkou.“ Teď mně šlápnul řádně na pravou nohu a dodává: „Já vždycky říkám: To je to, že králové nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají.“ Nenamítám ničeho, jen zdvořile se usmívám. Poroučí se.

Naivní výklad – ale vlastně pravdivý. Ti lidé mají své mudrosloví v pořekadlech, člověk by neměl nevrle podceňovat pořekadla ta, je do nich složen vždy celý, třebaže nevelký názor jednotlivcův. Byla by zcela zajímavá sbírka: „Pořekadla osobní“.

Vcelku se dnem spokojen. Jdu spat.

Slavík štěká, ale někde vzdáleněji. Tam ať si štěká třeba. – Ale začne-li ho malíř přivolávat, svedu rámus. – Totiž zdvořilý rámus, jen tak aby bylo vidět, že sobě člověk nenechá všechno líbit. – Doufám však, že malíř někde po hospodách spěchá domů – včera aspoň Augustka šišlala.

Zdá se mně, že konduktorka se dnes už tak často neptala, poroučím-li něco. Všechno se časem svým dostane do pravé míry. Také je možno, že se mýlím – když je člověk do studií zabrán!

Rýma a studie. O světě nevím praničeho, tak jsem se zavrtal.

Jenom pozoruju, že konduktorka vskutku se už ptá mnohem řidčeji, poroučím-li něco. Dnes pravila, že prý jsem z gruntu dobrý člověk a že mně pánbůh jistě požehná. Byla totiž u ni v kuchyni nějaká ševcová, vdova, matka dvou dětí, naříkala na svou bídu a já jí dal zlatku. Nevídáno, aby se měl pánbůh o každou zlatku starat!

Kočka už ke mně nevchází, ani když jsou dvéře dokořán. Jen se postaví vedle a mňouká. Nedůvěřuje mně patrně.

Vzpomínám si, že jsem konduktora posud nespatřil. Byl mezitím doma?

Cichorie v kávě! – Já se nemýlím, cichorie – to je děsné! Musí se něco stát.

Letím ku konci občanského zákona se spěchem zvýšeným, jako závodní kůň poblíž cíle.

Opět cichorie, a myslím že víc než včera, a konduktorka se už neptá ani jednou. Mám alespoň pokoj. – Včera mně přivedla zase jinou ševcovou, vdovu, matku. Ze prý jsem tak nadmíru dobrý člověk. Opět zlatka.

Pepík byl nesmírně bit, řval, že se domem rozlehalo. Ptám se konduktorky, co udělal. Vlastně nic, koupil si ořechy, otec mu je sněd – „nikdo by neuvěřil, jak ten muž je mlsný!“ – Pepík se bránil, otec mu natlouk. Lituju Pepíka. „I co takový kluk,“ beztoho prý za nic nestojí. O minulý Velký pátek kradl prý v kajetánském kostele u božího hrobu Kristu pánu z talíře krejcary.

Ano, musím na Pepíka mravně působit! Jen až bude trochu času. Škoda by bylo toho hezkého klučiny, otec je patrně divný chlap, nestačí na dobrého vychovatele.

George Washington nestál co kluk také za mnoho, ale George Washington měl moudrého otce. Bůh by byl měl děti obmyslit darem, aby záhy poznaly, je-li jejich otec podoben otci George Washingtona; a v případu opačném aby se dlouho netahaly s nezdárným otcem a obrátily se jinam. (Pokyn pro Marka Twaina, který si také chováním se á la G. W. chtěl vychovat otce.)

Byl u mne malíř, jen tak na skok. Zdali prý bych mu nechtěl sedět tedy modelem k svatému Kryšpínu. Odpověděl jsem, že teď musím sedět u kněh. – Stávám se ráznějsí.

Jsem s občanským zákonem hotov! – Zítra se dám do řádu směnečného. – To se to bude dnes spát!

Takhle bylo snad Puškinovu teleti, když zvolalo: „ó á osel!“ – Děsný okamžik!

Dal jsem si ráno u vědomí, že jsem s občanským zákoníkem hotov, otázku. Nevěděl jsem ani muk!

„Ježíš Maria Josef!“ vykřikl jsem mimovolně a chytil se za hlavu. Cítil jsem, že jsem rázem zblednul.

Konduktorka veběhla. Co prý se mně stalo. „Já nic neumím!“ volám pitomě. – „To se mně také podobá,“ praví ona a běží s hlasitým smíchem zase ven. – Veskrz naskrz impertinentní žena! —

Teď ale už jsem klidnější. Vždyť vím dle studování dřívějšího, že se děje vždycky tak. Člověku se naučené musí trošičku uležet. —

Nesouviselo to s onehdejším tvrzením, že jsem hloupý? – Ne, to už není naivnost, to je hotová impertinence!

Dvě ševcové, vdovy – jedna z nich ale vlastně krejčová. Zdá se, že mně chce konduktorka přivést všechny vdovy, mnoho-li jich pláče po levém břehu vltavském!

Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i v společnosti.

Za prvé: Vlažné, usměvavě krásné dny, a při nastalém teple prchla rýma. Za druhé: Cichorie konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuju milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji. Tolik a tolik denně studovat, dokud trvá tak ta první a nejčilejší chuť, pak se trochu pobavit. Však mne as zábava mezi těmi klidnými lidmi dole moc nevzruší! A do zahrádky také budu denně chodit, alespoň trochu. Už se tam procházejí po dva dny. Jakpak, kdybych si každého rána časně přivstal a šel tam studovat? Studuje se pak rozkošně, pamatuju se dobře z gymnasijních let.

Předsevzetí: vstávat každého rána časně, hodně časně.

Právě jsem vyhodil novou ševcovou, vdovu.

Takový hostinec se mně líbí! Nevzrušuje, a přec se člověk dobře baví, to se hodí zcela pro mou nynější potřebu. Nemusíš se namáhat, abys mluvil duchaplně, jen pozoruješ a posloucháš. Prostí lidé, ale přec samé individuality, přirozeně rozumní, nehledaně vtipní, spokojení i s vtipem nejmenším. Smějí se srdečně všemu. Ale člověk musí, aby se zároveň i vznešeněji mezi nimi bavil, být psychologem, rozumět individualitám. Mám talent pro to.

Přívětivá, čistá místnost, jen trochu málo osvětlená. Uprostřed pozadí kulečník a tam kolem stěn stolky menší; v popředí několik stolů, z nichž asi čtyry obsazeny. Dle zkušenosti celého večera společnost as věčně stálá, snad už po několik let nezměněná. Poznal jsem to vlastně hned, jak jsem vešel. Všeobecné okamžité odmlčení, zraky všech obráceny na mne.