Neruda Jan - Povídky malostranské

Takto oběd bez oživující zábavy. Hostinský není k ničemu. „Co je dnes v novinách?“ ptám se. – „Já je nečtu. Já si zajdu někdy naproti ke kupci a zeptám se, jak to stojí.“ – Pozoruju, že stěna kolkolem hostince je dole jakoby nepravidelně pokopána. „Co je to?“ – „I to zde bývala přede mnou tančírna a vykopali to při tanci.“ – „A jak jste vy zde už dlouho?“ – „Já? Na dvanáctý rok.“ A Sempr nemluví skorem nic. „Eh“ a „m“ jsou jeho hlavní slova.

Byl jsem k večeru v zahrádce. Půl domu tam bylo; teď znám už, mimo mladý párek z druhého patra a svého konduktora, obyvatele všechny, a když si na ně vzpomenu, jde mně trochu hlava kolem. Panu Provazníkovi, který bydlí nad malířem, nerozumím nadobro. Spatřil jsem ho dřív několikrát u okna, zdálo se mně, že má žlutý, tenounký obličej jako nudličku. Teď vidím proč. Kolem tváře má kratičký černý vous, vyholený na rtech a na bradě, odtud zdaleka ta čára. Vlasy má už skoro šedivé, je tak as padesátník a chodí silně shrblý.

Když jsem vystoup po několika schůdcích do zahrádky, chodil Provazník pozadím, a v pravém koutě, v altánu, byla celá společnost: pan domácí, slečna domácí, malíř, malířka, Pepík. Černé, zimničné oči domácího hleděly na mne jako na člověka zcela cizího. „Tatínku, vždyť je to pan doktor Krumlovský!“ zazněl lahodný alt. – „Ah pan doktor – ano, zapomněl jsem,“ a podává mně svou suchou, horkou ruku. – „S vaším dovolením hodlám zde také v zahrádce pookřát.“ – „Prosím,“ zakašlal a plivnul mně na botu. Sedli jsme si. Já nevěděl co mluvit; ticho nastalé bylo ostatním snad lhostejné, mně ale bylo trapné; zdálo se mně, že čekají, jakým se pan doktor osvědčí být zábavným chlapíkem.

Nevidím pomoci jinde než v Pepíkovi. „Pojď sem, Pepíčku, jakpak se más?“ – Pepík se mně přitulil k nohoum a opřel loktem o koleno. „Povídej mně zase něco,“ vybízí mne. – „Já ti mám něco povídat? Hehe, čtveráku, on si pamatoval, že jsem mu ondyno všelicos vypravoval.“ – „Povídej nějakou pohádku.“ – „Pohádku? Já ale žádnou neumím, – počkej, já ti přece jednu povím.“ A začal jsem hlasem opravdovým: „Byl jednou jeden král. Dobře. Ten neměl žádných dětí. Dobře. Tu napadlo najednou nejstaršímu jeho synu, že půjde na vandr.“ Všeobecný smích. Malíř míní: „Pan doktor je nějaký čtverák!“ a stírá si dvě velké slzy, které mu vyhrkly z vodnatých očí. Malíř je patrně rozumný člověk a mně lichotí jeho uznání. Je vždycky dobře, když člověka považují za vtipného. „No ale, povídejte dál, ta pohádka je také pro velké děti,“ pobízí malíř. Jsem v nových nesnázích. Pohádka ani nejde dál, je tou pointou ukončena, ale ti dobří lidé toho nechápou. Odvažuju se co vtipná hlava na improvisaci, snad to nějak půjde. Povídám – povídám – ale nejde to, cítím znenáhla, že mluvím už hloupě. Společnost přestává naslouchat, rozhovořuje se mezi sebou, jsem ukrutně rád. Jen Pepík naslouchá, hladím ho po vlasech. Ale nějaký konec musí pohádka mít, už koktám. Šťastná myšlénka! Pojednou vezmu Pepíkovu ruku, jako bych ji teď teprv pozoroval, a povídám: „Pepíčku – koukni se —jak más špinavé ruce!“ – Kluk se podíval na ruce. „Sehni se, já ti něco pošeptám!“ A šeptá mně: „Dej mi dva šestáky, tak si je umyju!“ Vyndám tajně dva šestáky a strčím mu je. Kluk odhopkoval do zahrady, kde se objevila sedmiletá holčička Semprova.

Dívám se na slečnu domácí, sedící vedle mne. Velmi otci podobna! Suchá tvář, tenounká, průsvitná ruka, malá bradička, malý nosíček, tak malý – může-li pak se za něj chytnout? Ale nehyzdí jí ten nosíček, tvář je dost ještě příjemná, oči jsou černý. Altový hlas její je věru sympatický. Podotýkám jen, že mám černé oči velmi rád, ženská s modrýma očima připadá mně vždycky jako slepá. „Jste muzikální, pane doktore.“

„Krumlovský,“ vskočila dcera otci do řeči.

„Ano, Otylko, já vím: pan doktor Krumlovský.“

„Když jste mne ráčil navštívit, mluvili jsme už o tom. Hrával jsem kdysi na housle, ale i tomu už je ukrutně dávno.“ Neumím na housle ani sáhnout – ale vidím, že pan domácí mne více ani neposlouchá. Slečna se nakloní trochu ke mně a šeptá smutně přidušeným hlasem: „Tatínek má to neštěstí, že odpůldne vždycky ztrácí paměť.“ Domácí pán se sebral a mluví, jako by byl náhle ochraptěl: „Pojď, Otylko, chci se trochu tady procházet. – Ah tak, pane doktore – prosím, tadyhle cedulka.“ Podal mně podlouhlou bílou ceduličku, na níž stálo napsáno: „Churavím dnes krkem, prosím, abych byl omluven, mluvím-li ne dost hlasitě.“

Teď přistoupl k nám Provazník. Usmívá se na mne, ale jeho úsměv je nějak ironický. Podává mi ruku.

„Servus, pane doktore Kratochvíle.“

„Jmenuju se Krumlovský.“

„To je divné – já myslel, že každý doktor se jmenuje Kratochvíl – hehehe!“ A jeho smích je sípavě ostrý. Vytřešťuju na něho zrak.

„O čempak se pánové bavili? – Jakpak se máte, pane Augusto?“

„I nějak omrkaně! Skoro nic co dělat.“

„Tak tak – a kdykoli vás na schodech potkám, máte alespoň jeden mokrý obraz pod páždím. Vám musí být hračkou udělat denně dva!“

Malíř se samolibě usmívá. „To je pravda – ať to zkusí někdo, někdo z těch ‚profesorů’.“

„Tedy byste mohl malovat podobizny do zásoby, hehehe! Ostatně je portretista tak něco jako nejzbytečnější člověk na světě. Kdyby neexistoval ani jediný portretista, obličejů by bylo na světě přece dost, a to prapodivných! – Pročpak nemalujete něco jiného?“

Rád bych se smál, kousavá satira Provazníkova je neodolatelná, ale vidím, že malíř jev rozpacích – nač chudáka trápit!

„Já byl původně historik,“ koktá malíř, „nic to neneslo, lidé nerozumějí historii. Jednou si objednal u mne jistý farář kapucínské kázání z Valdštýnova tábora, a udělal jsem mu obraz výtečný, to musím sám říci; ale když jsem byl hotov, nechtěl jej farář vzít a nevzal – chtěl mít kapucínské kázání bez kapucína – nu ano, farář! – A pak jsem měl pro radnici v Kuckově namalovat obraz Žižky. Ukrutný kříž! Poslal jsem jim nákres. Nelíbily se jim boty, abych prý se zeptal pana Palackého, jsou-li historické. Pan Palacký dal mi arci vysvědčení dobré. Ale v Kuckově měli znalce, jmenoval se Malina, a znalec Malina rozhodnul, že prý můj Žižka nevyhovuje požadavkům vojenským. Tahal jsem se s nimi dlouho a nakonec mně psali, že prý mému Blahorodí vynadají veřejně v novinách. Je nebezpečno být historikem.“

„Malujte tedy žánry. Na příklad, jak dráteník spravuje opilému flautistovi flautu. Nebo „myš v dívčí škole“. Myš nemusí být vidět, ale děvčata i s učitelkou jsou všechny nahoře po škamnách – ta různost zděšených tváří!“

„Hehe – i já žánry maloval taky. Já měl jeden i ve výstavě, pěkný. Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj žánr se jmenoval Häusliche Arzenei. Muž leží v posteli, žena mu nese horkou pokličku.“

„Efuj!“

„No pročpak? Pokličku nebylo ani vidět, byla obalena ubrusem, aby nevychladla.“

Rád bych pomohl malíři z nesnází, ale nevím hned jak. „Jakýpak máme dnes den?“ pravím k Provazníkovi dosti neobratně.

„Moh jste se podívat našemu domácímu na límec u košile, pane doktore Kratochvíle,“ ušklíb se Provazník: „převléká se týdně jen jednou – dnes je dle límce už čtvrtek.“