Neruda Jan - Povídky malostranské

„I – byly štace,“ pousmál se Pohorák a zarazil s dlouhým „prrr“ vozík. Sáhl do pravé kapsy, vyndal slámou opletenou lahvičku s kmínovkou a podával ji pecnářovi. „Nezavdáme si?“

„Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk.“

„Já taky, ale lepších pět otčenášů než jeden.“ A Pohorák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou láhev, kývnul a drnčil dál.

Na Selském trhu už bylo plno. Policajt vodí Pohoráka s vozíkem sem a tam, Pohorák se s „panem kaprálem“ neúnavně hádá, konečně nalezeno místo. Někdy míval Pohorák na trh také zajíce, máslo, vejce mimo drůbež, dnes měl jen zabité slepice a holuby. Drůbežnictví bylo jeho hlavním obchodem. Pohorák byl tím zvláštním, ne valně příjemným zápachem, jaký domácí drůbež má, celý prosáklý, atmosféra kolem něho měla na několik kroků zcela určitý ráz svůj.

Pohorák byl již silně přes padesát. Učinil-li sobě čtenář dle něčeho dříve proneseného ponětí, že Pohorák vynikal jakous postavou mohutnou, lituju, že musím obrazotvornosti jeho dát zcela určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by se v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, k týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější Člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Pohorák drobně kostkovaný, modravý kabát, jenž ale na některých místech, hlavně na zádech pod límcem a na levém rameně vypadal už jako nekostkované vyschlé bláto, pak umouněné hnědé pantalony, dole vždy hezky vyhrnuté, třeba by nebylo pršelo už od osmi neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temná čepice, z jejíhož lemu vyčuhovala zastrčená akcízová poleta.

Pohorák ustlal slámy pod vozík do stínu a pes se na ni stočil. Pak vyndal a rozložil po vozíku své zboží. A pak se trochu narovnal a rozhlíd.

„Panenko,“ oslovil vedlejší as šedesátiletou prodavačku, „dejte mi tu trochu pozor, jo? Cesta mně vytrávila —jen hrníček bryndy!“

Zašel k blízkému kavárníkovi a vypil hrneček. Pak šel o tři kroky dál ke kořalečníkovi, vysrknul dvě štamprle samožitné a vstrčil lahvičku pro zásobu do kapsy. Pak koupil dvě makové housky, jednu pro sebe, jednu pro psa, a teď je zas u svého vozíku.

„Vpravo nebo vlevo?“ ptala se půjčovačka nízkých stoliček. Pohorák ukázal mlčky prstem, dal ženě dobrák a usednul. Ruka vjela do levé kapsy u kabátu a vyňala dýmku a sáček. Šňůra sáčku se roztočila, dýmka nacpala, z pravé kapsy u vesty objevila se škatulka sirek a Pohorák bafnul. Chutnalo. A teď se rozhlíd po svém zboží.

„Kuřata dám po dvou dvacetnících, holuby po jednom,“ bručí pro sebe a bafá.

Přistoup zavalitý pan starý. Pan starý nebo paní stará, čili sládek nebo sládkova poznají se neomylně dle toho, že za nimi služka nese putnu s měděnými obručemi.

„Zač máte ta kuřata?“

„Zač je mám?“ mínil pohodlně Pohorák a přendal dýmku do druhého koutu. „To bych byl hloupý, abych to řekl. Ale prodávám je po čtyřiceti dobrých.“

„I jděte, blázne, co vám napadá. Po dvaatřicíti. Chcete? Vezmu jich šest.“

Pohorák zavrtí jen mlčky hlavou, usedne zas a bafá. Pan starý se vzdálil.

„Pohoráku, dnes to za to neprodáte,“ míní sousední prodavačka, kterou byl dřív nazval „panenkou“. „Nedržte se, je toho moc v trhu.“

„I co je ti, babo jedu, do toho! Já si prodám, zač chci. Hleď si svých vápenných pukavců, Pohoráka nebudeš učit prodávat! – Já, kdybych neprodal nic, mám dnes už výdělek v kapse,“ dodal po chvilce, vyndal z vesty několik zlatek a třepal jimi ve vzduchu.

Panenka mlčí. Pohorák už taky, bylť zlost svou spláknul kořalkou.

Paní se služkou.

„Po čem jsou kuřata?“

„Po čtyřiceti.“

„Tak drahý! Po pětatřiceti. – Nejsou?“

Pohorák mlčí.

„No – nebuďte tak umíněný.“

„Eh co, já za to nemůžu – já jsem si postavil hlavu a konec – jinač nejsou!“

„Milostpaní, pojďme dál,“ pobízí služka, „vždyť jsou beztoho skoro zeleny.“

„Co – zeleny – ty jsi zelena – ty košťále! – Moje kuřata hrajou všechny barvy,“ vzal několik kuřat za nožičky a točí jimi ve vzduchu. „Ichuchu!“ Veškeré panenky kolem dají se do hlasitého smíchu. Pohorák zapíjí zlost.

A tak to jde dál.

Trh řidne. Holubi a kuřata Pohorákova jsou napořád nedotknuta. Někdy se koukne Pohorák, jakoby tázavě, přec po svém vozíku, a pak si zabručí: „Můžu já za svou hlavu?“

Kořalka začíná zvolna působit.

Přichází uzenkář. „Horky! Horky!“

„Dej sem jeden!“ Pohorák vezme párek a sní jej. Mezitím prodává uzenkář u vedlejších hokyň. Za chvilku se vrací k Pohorákovi.

„Pantáto, tři dobráky za párek.“

„Za jaký?“

Hokyně protější: „Vždyť jste jej teď sněd.“

„Já že sněd uzenku? To jste všichni blázni!“ Hádka. Pohorák kleje. Uzenář šermuje háčkem ve vzduchu a volá policajta.

Policajt: „ Měl jste párek?“

Pohorák vytřeštil na něho oči. „Měl.“

„Tak zaplaťte!“

„To se rozumí! – Teď jsem se zrovna upamatoval – vědí, pane kaprál – jsem starý chlap – mám už divnou hlavu.“

V okolí smích. Ale Pohorák zasmušile sedá, několikrát pro sebe zaběduje: „Ta hlava – ta hlava!“ – pak dopije lahvičku a kouří.

Slunce praží nemilosrdně. Pohorákovi je nevolno. Pohlédl na psa, kterak v stínu pod vozem spí – pomalu se sebere, přikryje kuřata a holuby plachetkou – vleze pod vozík –

Už i „paní kejvavá“, poslední to codenní kupec, odnesla svůj nákup. Nůše a víka mizí, hokyně odnášejí své bedny s vejci. Policajt obchází a pobízí: „Sklízet!“

Teď stanul před vozíkem Pohorákovým.

„Sklízet, kdo je od vozíku,“ a chytil za vůz. Temné vrčení pod vozem. Policajt nahlédne tam a vidí Pohoráka, jak maje čepici pod hlavou, pokojně na slámě spí. „Pohoráku, vstávat!“ a zatáhl jej za nohu.

Vtom pes vyskočil a škubnul vozíkem stranou tak, že kolo šlo Pohorákovi přes ruku. Pohorák spí dál. Policajt se usmál.

„Poslouchejte, polejte ho trochu,“ volá na jednoho z metařů, kteří začali již svou činnost. Chlamst! a půl konve vody vychrlilo se na nebohou hlavu Pohorákovu.

Pohorák sebou škubnul, usedl a protírá si oči.

„Vstaňte!“

Pohorák pomalu vstává. „Jsem nějak celý zmalátnělý – už jsem stár na to dření.“

„No tak půjdete, staroušku, se mnou. Tam se vyspíte.“

„No, jak poroučejí.“ A Pohorák se chytil za voj a šel, kam ho vedl policajt, s hlubokým žalem v srdci.

Na půdě u Rumpálů rozechvělá schůze. Vzájemné se zapřísáhnutí, že k zradě nedojde nikdy a nikdy. Referát Jana Žižky z Trocnova: „Viděl jsem ho, jak tady stojím – škubalo to mnou, ale nemoh jsem mu pomoci!“ – Jen Mikuláš z Husi scházel pří schůzi, byl už na cestě k rakovnickým lesům.

Konec smrtelných úzkostí o šesté hodině k večeru. Namáhavě vlíkl Pohorák svůj vozík do vrchu a zastavil u krámu Rumpálovic. Prokop Holý naslouchal s bušícím srdcem za skleněnými, z krámu do bytu vedoucími dveřmi.

„Přišlo mně zle – musili mne zavést a tam jsem se trochu vyspal. – Musím zůstat přes noc v širokém dvoře – byl dnes bídný trh – snad bude zítra lepší.“