Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Kdyby se mohly dějiny Čechů opakovat, bylo by jistě dobré vyzkoušet pokaždé tu druhou eventualitu a potom srovnat oba výsledky. Bez takového experimentu jsou všechny úvahy jen hrou hypotéz.

Einmal ist keimal. Co se stane jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Historie Čechů se podruhé opakovat nebude, historie Evropy také ne. Historie Čechů i Evropy jsou dvě skicy, které nakreslila osudná nezkušenost lidstva. Historie je stejně lehká jako jednotlivý lidský život, nesnesitelně lehká, lehká jak peří, jak vznášející se prach, jako to, co už zítra není.

Ještě jednou si Tomáš vzpomněl s jakousi nostalgií ba málem láskou na dlouhého schýleného redaktora. Ten člověk jednal tak, jako by historie nebyla skica, ale už hotový obraz. Jednal, jako by všechno, co dělá, se mělo opakovat nesčetněkrát ve věčném návratu, a byl si jist, že o svých činech nebude nikdy pochybovat. Byl přesvědčen o své pravdě a považoval to nikoli za znak omezenosti, ale za známku ctnosti. Ten člověk žil v jiné historii než Tomáš: v historii, která nebyla skicou (nebo která to o sobě nevěděla).

—16. --O několik dnů později ho napadla tato myšlenka, kterou zaznamenávám jako dodatek k předchozí kapitole: Ve vesmíru existuje planeta, kde se všichni lidé narodí podruhé. Budou si přitom plně vědomi svého života stráveného na Zemi, všech zkušeností, které tam nabyli.

A existuje možná další planeta, kde se všichni narodíme potřetí se zkušeností obou předchozích životů. A možná existují ještě další a další planety, kde se bude rodit lidstvo vždycky o jeden stupeň (o jeden život) zralejší. To je Tomášova verze věčného návratu.

My ovšem zde na Zemi (na planetě číslo jedna, na planetě nezkušenosti) se můžeme jen zcela nejasně domýšlet, co by se stalo s člověkem na dalších planetách. Byl by moudřejší? Je vůbec zralost v moci člověka? Může j í dosáhnout opakováním?

Jedině v perspektivě této utopie bylo by možno s plnou oprávněností užívat pojmů pesimismus a optimismus: optimista je ten, kdo se domnívá, že na planetě číslo pět bude už historie lidstva méně krvavá. Pesimista je ten, kdo si to nemyslí.

—17. --Slavný román Julese Vernea, který Tomáš miloval jako dítě, se jmenoval Dva roky prázdnin a opravdu, dva roky jsou maximální míra pro prázdniny. Tomáš byl umývačem oken už třetí rok.

Právě v těchto dnech si uvědomil (napůl smutně, napůl s tichým smíchem), že je už fyzicky unaven (měl každý den jedno a někdy i dvě milostná klání), že aniž by na ně ztrácel chuť, zmocňuje se žen s posledním vypětím sil. (Dodávám: nikoli sexuálních ale fyzických sil; neměl potíže se svým pohlavím ale se svým dechem; a právě v tom bylo cosi komického).

Jednoho dne si snažil zorganizovat na odpoledne schůzku, ale jak se to někdy stává, nemohl se žádné ženy dotelefonovat, takže odpoledne hrozilo zůstat prázdné. Byl z toho zoufalý. Asi desetkrát toho dne volal jedné dívce, velice půvabné studentce herectví, jej íž tělo bylo opáleno někde na nudistických plážích Jugoslávie s takovou pravidelností, jako by ji tam otáčel pomalu na rožni úžasně přesný stroj.

Volal ji marně ze všech obchodů, v nichž pracoval, a když mu kolem čtvrté hodiny

končila služba a on se vracel do kanceláře odevzdat podepsané výkazy, zastavila ho náhle na ulici v centru Prahy neznámá žena. Usmívala se na něho: "Pane doktore, kam jste mi zmizel? Úplně jsem vás ztratila z dohledu!" Tomáš usilovně přemýšlel, odkud ji zná. Je to bývalá pacientka? Chovala se, jako by byli důvěrnými přáteli. Snažil se odpovídat tak, aby nezpozorovala, že ji nepoznal. Přemýšlel již o tom, jak ji má přemluvit, aby s ním šla do přítelova bytu, od něhož měl v kapse klíč, když tu z náhodné poznámky pochopil, kdo ta žena je: je to adeptka herectví, nádherně opálená, které dnes usilovně celý den telefonoval.

Ten příběh ho pobavil i poděsil: je unaven nejen fyzicky, ale i psychicky; dva roky prázdnin nemohou být prodlužovány do nekonečna.

—18. --Prázdniny bez operačního stolu byly zároveň prázdninami bez Terezy: šest dnů v týdnu se sotva viděli a jen v neděli byli spolu. Přestože po sobě oba toužili, musili se k sobě přibližovat z velké dálky asi jako tehdy, když se za ní vrátil z Curychu. Milování jim přinášelo rozkoš, ale žádnou útěchu. Už vůbec nekřičela, a ve chvíli orgasmu jej í tvář se zdála vyjadřovat bolest a divnou nepřítomnost. Jen ve spánku byli každou noc něžně spojeni. Drželi se za ruce a ona zapomínala na propast (propast denního světla), která je dělí. Ale ty noce nestačily k tomu, aby ji chránil a opatroval. Když ji ráno viděl, svíralo se mu srdce novým strachem o ni: vypadala špatně a nemocně.

Jedné neděle ho poprosila, aby si vyjeli autem někam za Prahu. Dojeli do lázeňského města, kde našli všechny ulice přejmenovány ruskými jmény a potkali bývalého Tomášova pacienta. To setkání ho rozvrátilo. Najednou s ním zase někdo mluvil jako s lékařem a on cítil, jak k němu z dálky promlouvá jeho někdej ší

život se svou příjemnou pravidelností, s vyšetřováním nemocných, s jejich pohledem plným důvěry, kterému se zdál nevěnovat pozornost, ale který ho ve skutečnosti těšil a po němž prahl.

Vraceli se pak autem zpátky domů a Tomáš myslil na to, že jejich návrat z Curychu do Prahy byl katastrofální omyl. Měl oči křečovitě upřeny na silnici, protože nechtěl Terezu vidět. Cítil proti ní hněv. Jej í přítomnost po jeho boku se mu vyjevovala ve vší své nesnesitelné nahodilosti. Proč je tu vedle něho? Kdo ji položil do košíku a poslal po vodě? A proč ji posílal právě na břeh jeho lůžka? A proč právě ji a ne nějakou jinou ženu?

Jeli a celou dobu žádný z nich nepromluvil.

Vrátili se domů a mlčky povečeřeli.

Mlčení leželo mezi nimi jako neštěstí. Bylo minutu od minuty těžší. Aby se ho zbavili, šli rychle spát. V noci ji probudil z pláče.

Vyprávěla mu: "Byla jsem pohřbena. Už dlouho. Chodil jsi za mnou každý týden. Vždycky jsi zaťukal na hrob a j á jsem vyšla ven. Oči jsem měla plné hlíny. Říkal jsi: 'Vždyť takhle nemůžeš vidět,' a odstraňoval jsi mi hlínu z očí. A já jsem ti říkala: 'Já stejně nevidím. Vždyť mám místo očí díry.'

A pak jsi jednoho dne odjel na dlouho a já jsem věděla, že jsi s nějakou cizí

ženou. Týdny míjely a ty jsi nepřicházel. Bála jsem se tě zmeškat a proto jsem vůbec nespala. Konečně jsi zase zaťukal na hrob, ale byla jsem tak vysílena tím měsícem beze spánku, že jsem neměla sílu vystoupit nahoru. Když se mi to nakonec podařilo, díval ses zklamaně. Řekl jsi mi, že špatně vypadám. Cítila jsem, že se ti strašně nelíbím, že mám propadlé tváře a dělám prudká gesta. Omlouvala jsem se ti: 'Nezlob se, celou dobu jsem nespala.'

A ty jsi řekl falešným, chlácholivým hlasem: 'Vidíš. Musíš si odpočinout. Měla by sis vzít měsíc dovolenou.'

A j á jsem dobře věděla, co myslíš tou dovolenou! Věděla jsem, že mne celý měsíc nechceš vidět, protože budeš s nějakou jinou ženou. Odešel jsi a j á jsem sestupovala dolů do

hrobu a zase jsem věděla, že nebudu celý měsíc spát, abych tě nezmeškala, a že až přijdeš po měsíci, budu ještě ošklivější než dnes a ty budeš ještě zklamanější."

Neslyšel nikdy nic mučivějšího než toto vyprávění. Tiskl Terezu v náručí, cítil její chvějící se tělo a zdálo se mu, že není s to unést svou lásku. Zeměkoule se může chvět výbuchy bomb, vlast může být drancována každý den jiným vetřelcem, všichni obyvatelé sousední ulice mohou být odvlečeni k popravě, to všechno by snesl snadněji, než by se odvážil přiznat. Smutek jediného Terezina snu však nebyl s to unést.