Милан Кундера - Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Nesnesitelná lehkost bytí

Milan Kundera

PRVNÍ ČÁST Lehkost a tíha

1. --Myšlenka o věčném návratu je tajemná a

Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo! Co chce říci ten pomatený

mýtus?

Mýtus věčného návratu říká per negationem, že život, který zmizí jednou provždy, který se nenavrátí, je podoben stínu, je bez váhy, je předem mrtvý a byl-li strašný, krásný, vznešený, ta hrůza, vznešenost či krása nic neznamenaj í. Nemusíme je brát na vědomí stejně jako válku mezi dvěma africkými státy ve čtrnáctém století, která nezměnila nic na tváři světa, přestože v ní zahynulo v nevýslovných mukách tři sta tisíc černochů.

Změní se něco na válce dvou afrických států ve čtrnáctém století, bude-li se nesčetněkrát opakovat ve věčném návratu?

Změní: stane se z ní blok, který ční a trvá, a její blbost bude neodčinitelná. Kdyby se francouzská revoluce měla věčně opakovat, francouzská historiografie by byla méně pyšná na Robespierra. Protože však mluví o něčem, co se nenavrátí, krvavá léta se proměnila v pouhá slova, teorie, diskuse, stala se lehčí než

peří, nenahánějí strach. Je nekonečný rozdíl mezi Robespierrem, který se vyskytl jen jednou v dějinách a Robespierrem, který by se věčně vracel usekávat Francouzům hlavy.

Řekněme tedy, že myšlenka věčného návratu znamená jistou perspektivu, z níž se věci jeví jinak, než jak je známe: jeví se bez polehčující okolnosti své

pomíjivosti. Tato polehčující okolnost nám totiž zabraňuje pronést jakýkoli odsudek. Jak je možno odsoudit něco, co pomíj í? Červánky zániku ozařuj í všechno kouzlem nostalgie; i guillotinu.

Přistihl jsem se nedávno při neuvěřitelném pocitu: listoval jsem knihou o Hitlerovi a nad některými fotografiemi jsem pocítil dojetí: připomněly mi totiž

čas mého dětství; prožil jsem ho za války; někteří příbuzní mi zahynuli v Hitlerových koncentrácích; ale co byla jejich smrt proti tomu, že mi fotografie Hitlera připomněla zaniklý čas mého života, čas, který se nevrátí?

Toto smíření s Hitlerem prokazuje hlubokou mravní perversi spojenou se světem založeným esenciálně na neexistenci návratu, protože v tom světě je vše předem odpuštěno a tedy i vše cynicky dovoleno.

—2. --Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě

věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To, je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (das schwerste Gewicht).

Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.

Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná? Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží

být zatížena břemenem mužova těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.

Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl

skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné. Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost?

Tuto otázku si kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo - tma; jemnost - hrubost; teplo - chlad; bytí - nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo, jemnost, bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až najeden případ: co je pozitivní, tíha nebo lehkost?

Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní. Měl pravdu či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha - lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.

—3. --Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně. Viděl jsem ho, jak stoj í u okna svého bytu a dívá se přes dvůr na zdi protěj šího činžáku a neví, co má dělat.

Potkal Terezu poprvé asi před třemi týdny v jednom malém českém městě. Byli spolu sotva hodinu. Doprovázela ho na nádraží a čekala s ním až do chvíle, kdy nasedl do vlaku. O deset dnů později přijela za ním do Prahy. Milovali se spolu ještě téhož dne. V noci dostala horečku a zůstala pak celý týden s chřipkou v jeho bytě.

Pocítil tehdy nevysvětlitelnou lásku k té téměř neznámé dívce; zdálo se mu, že je to dítě, které někdo položil do ošatky vytřené smolou a poslal po vodě řeky, aby ji Tomáš vylovil na břeh své postele. Zůstala u něho týden, než se uzdravila, a pak zase odjela do svého města vzdáleného dvě stě kilometrů od Prahy. A tehdy přišla ta chvíle, o které jsem mluvil a která mi připadá jako klíč k jeho životu: stoj í u okna, dívá se do dvora na zdi protěj ších činžáků a přemýšlí: Má ji pozvat do Prahy natrvalo? Bál se té odpovědnosti. Kdyby ji teď k sobě pozval, přijela by za ním, aby mu nabídla celý svůj život. Anebo se j í už nemá hlásit? To by znamenalo, že Tereza zůstane servírkou v restauraci jednoho zapadlého města a on ji už nikdy neuvidí. Chtěl, aby za ním přijela anebo nechtěl?

Díval se do dvora na protější zdi a hledal odpověď. Vzpomínal si znovu a znovu, jak ležela na jeho gauči; nepřipomínala mu nikoho z jeho předchozího života. Nebyla to ani milenka ani manželka. Bylo to dítě, které vytáhl z ošatky vytřené

smolou a položil na břeh své postele. Usnula. Přiklekl k ní. Její horečnatý dech se zrychlil a ozvalo se slabounké zaúpění. Přitiskl svou tvář k její a šeptal jí

do spánku uklidňující slova. Po chvíli cítil, že se její dech klidní a její tvář se maně pozvedává k jeho tváři. Cítil z jejích úst jemný pach horečky a vdechoval ho, jako by se chtěl naplnit důvěrností jejího těla. A v té chvíli si představil, že je u něho už mnoho let a že umírá. Měl náhle jasný pocit, že by její smrt nepřežil. Položil by se vedle ní a chtěl by zemřít s ní. Pohnut tou představou, vtiskl v té chvíli tvář do polštáře vedle její hlavy a dlouho tak zůstal.

Stál ted u okna a dovolával se té chvíle. Co to mohlo být jiného než láska, která se mu takto přišla dát poznat?

Ale by1a to láska? Pocit, že chce umřít vedle ní byl evidentně neuměřený: vždyť se s ní tehdy viděl teprve podruhé v životě! Nebyla to tedy jen hysterie člověka, který si v hloubi duše uvědomoval svou neschopnost lásky a začal ji proto sám sobě předstírat? Jeho podvědomí bylo přitom tak zbabělé, že si zvolilo ke své komedii právě tuto ubohou servírku ze zapadlého města, která neměla skoro žádnou šanci vstoupit do jeho života!

Díval se do dvora na špinavé zdi a uvědomoval si, že neví, byla-li to hysterie nebo láska.

A bylo mu líto, že v takové situaci, kdy skutečný muž by uměl okamžitě jednat, on váhá a zbavuje tak nejkrásnější chvíli, jakou kdy zažil (klečel u jejího lůžka a zdálo se mu, že by

nepřežil její smrt) jejího významu. Zlobil se na sebe a pak ho napadlo, že je to vlastně docela přirozené, že neví, co chce: