Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

tankista v černé uniformě stál na křižovatce a řídil dopravu, jako by všechny české silnice patřily jen jemu.

"Es muss sein," opakoval si v duchu Tomáš, ale pak o tom začal pochybovat: musilo to opravdu být? Ano, bylo nesnesitelné zůstat v Curychu a představovat si, jak Tereza žije sama v Praze.

Ale jak dlouho by ho soucit mučil? Celý život? Nebo celý rok? Anebo měsíc? Anebo jen

týden?

Jak to mohl vědět? Jak to mohl vyzkoušet?

Každý školák může v hodinách fyziky dělat pokusy, aby se přesvědčil o tom, je-li určitá vědecká hypotéza pravdivá. Ale člověk, protože žije jen jeden život, nemá

žádnou možnost ověřit hypotézu pokusem a nikdy se proto nedoví, zda měl či neměl poslechnout svůj cit.

S těmito myšlenkami otevřel dveře bytu. Karenin mu vyskakoval k tváři, takže mu ulehčil chvíli shledání. Chuť padnout Tereze do náručí (chuť, kterou cítil ještě

ve chvíli, kdy v Curychu nastupoval do auta) docela zmizela. Zdálo se mu, že stojí proti ní uprostřed sněhové pláně a že se oba třesou zimou.

—17. --Od prvního dne okupace létala ruská vojenská letadla celé noci nad Prahou.

Tomáš

tomu hluku odvykl a nemohl usnout.

Převaloval se vedle spící Terezy a vzpomněl si, co mu řekla kdysi dávno uprostřed bezvýznamného povídání. Mluvili o jeho příteli Z. a ona prohlásila:

"Kdybych nebyla potkala tebe, určitě bych se do něho zamilovala." Už tehdy uvedla ta slova Tomáše do podivné melancholie. Uvědomil si totiž

najednou, že je to jen náhoda že Tereza miluje jeho a ne přítele Z. Že kromě její uskutečněné lásky s Tomášem existuje v říši možností nekonečné množství neuskutečněných lásek k jiným mužům.

Všichni považujeme za nemyslitelné, že by láska našeho života mohla být něčím lehkým, co neváží; domníváme se, že naše láska je tím, co musilo být; že bez ní

by náš život nebyl naším životem. Zdá se nám, že sám zachmuřený Beethoven se svou strašlivou kšticí hraje naší velké lásce své "es muss sein!". Tomáš si vzpomínal na Terezinu poznámku o příteli Z. a konstatoval, že z příběhu jeho životní lásky se neozývá žádné "es muss sein!", nýbrž spíš "es konnte auch anders sein": mohlo to být také jinak.

Před sedmi lety se v nemocnici Terezina města objevil náhodou obtížný případ mozkové nemoci, kvůli němuž pozvali Tomášova primáře k rychlé konzultaci. Ale primář měl náhodou ischias, nemohl se hýbat, a poslal do venkovské nemocnice místo sebe Tomáše. Ve městě bylo pět hotelů, ale Tomáš padl náhodou právě na ten, kde byla zaměstnána Tereza. Náhodou mu zbylo před odjezdem vlaku trochu volného času, aby si šel sednout do restaurace. Tereza měla náhodou službu a obsluhovala náhodou Tomášův stůl. Bylo zapotřebí šesti náhod, aby dostrkaly Tomáše k Tereze, jako by se mu samotnému k ní nechtělo.

Vrátil se do Čech kvůli ní. Rozhodnutí tak osudové se opíralo o lásku tak nahodilou, že by vůbec neexistovala, kdyby jeho šéf nebyl dostal před sedmi lety ischias. A ta žena, to ztělesnění absolutní náhody, leží teď vedle něho a dýchá hluboce ze spánku.

Bylo už pozdě v noci. Cítil, že ho začíná bolet žaludek, jak se mu to často dělo ve chvílích duševní tísně.

Její dech se jednou či dvakrát proměnil v jemné zachrápání. Tomáš v sobě necítil žádný soucit. Jediné co cítil, byl tlak v žaludku a zoufalství nad tím, že se vrátil.

DRUHÁ ČÁST - Duše a tělo

1. --Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři

namluvit, že jeho postavy skutečně

žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty: einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.

Když poprvé vstoupila do Tomášova bytu, začaly jí kručet vnitřnosti. Není divu,

neobědvala ani nevečeřela, jen před polednem snědla na nástupišti sendvič, než

nasedla do vlaku. Soustředila se na svou odvážnou cestu a na jídlo zapomněla. Ale kdo nemyslí na své tělo, stane se o to snadněji jeho obětí. Bylo strašné

stát před Tomášem a slyšet mluvit nahlas své útroby. Chtělo se jí plakat. Naštěstí ji Tomáš objal po deseti vteřinách a ona mohla na hlasy břicha zapomenout.

—2. --Tereza se tedy zrodila ze situace, která brutálně odhaluje nesmiřitelnou dualitu těla a duše, základní lidskou zkušenost.

Kdysi dávno člověk poslouchal udiveně, jak se v jeho hrudi ozývá zvuk pravidelných úderů a netušil, co to je. Nemohl považovat sám sebe za totožného s něčím tak cizím a neznámým, jako je tělo. Tělo byla klec a uvnitř ní bylo něco, co se dívalo, poslouchalo, bálo se, přemýšlelo a divilo; to něco, ten zbytek, co zůstal po odečtení těla, to byla duše.

Dnes ovšem tělo není neznámé: víme, že to, co tluče v hrudi, je srdce a že nos je zakončením hadice, která čouhá ven z těla, aby přiváděla kyslík do plic. Tvář

není než jakási palubní deska, do níž vyúsťují všechny mechanismy těla: zažívání, vidění, slyšení, dýchání, myšlení.

Od té doby, co na něm umí všechno pojmenovat, tělo znepokojuje člověka méně. Víme už také, že duše není než činnost šedé hmoty mozku. Dualita těla a duše se zahalila vědeckými termíny a můžeme se j í vesele smát jako staromódnímu předsudku.

Ale stačí, že je člověk zamilovaný jak blázen a musí přitom slyšet kručení svých střev. Jednota těla a duše, ta lyrická iluze vědeckého věku, se rázem rozplyne.

—3. --Snažila se vidět skrze své tělo sebe. Proto stála tak často před zrcadlem. Jelikož se bála, aby ji při tom nepřistihla matka, měly její pohledy do zrcadla ráz tajné neřesti.

K zrcadlu ji nepřitahovala ješitnost nýbrž údiv nad tím, že vidí své j á. Zapomínala, že se dívá na palubní desku tělesných mechanismů. Zdálo se j í, že vidí svou duši, která se j í dává poznat v rysech její tváře. Zapomínala, že nos je jen zakončení hadice na přívod vzduchu do plic. Viděla v něm věrné vyj ádření své povahy.

Dívala se na sebe dlouze a chvílemi jí překáželo, že vidí ve své tváři matčiny rysy. Dívala se na sebe o to úporněji a snažila se silou vůle fyziognomii matky odmyslit, odčítat, aby v jej í tváři zůstalo jen to, co je ona sama. Když se j í

to podařilo, byla to chvíle opojení: duše vystupovala na povrch těla, jako když se armáda vyřítí z podpalubí, zaplní celou palubu, mává rukama k nebi a zpívá.

---4. --Nejenom že byla matce fyzicky podobná, ale zdá se mi chvílemi, že její život byl jen prodloužením matčina života, asi tak jako běh koule na kulečníku je jen prodloužením pohybu hráčovy ruky.

Kde a kdy začal ten pohyb, který se později změnil v život Terezy?

Snad ve chvíli, kdy Terezin dědeček, pražský obchodník, začal zbožňovat nahlas krásu své dcery, Tereziny matky. Byly jí tehdy tři nebo čtyři roky a on jí

vyprávěl o tom, že se podobá obrazu Rafaelovy madony. Čtyřletá Terezina matka si to dobře zapamatovala a když seděla později v gymnasiu v lavici, místo aby poslouchala učitele, myslila na to, kterým obrazům se podobá. Když přišel čas na vdávání, měla devět nápadníků. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší

rodiny, šestý j í recitoval verše, sedmý procestoval celý svět, osmý hrál na housle a devátý byl ze všech nejmužnější. Ale všichni stejně klečeli a měli úplně stejné mozoly na kolenou.