Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

(Přirovnání knihy k elegantní holi dandyho není úplně přesné. Hůl dandyho nejen odlišovala, ale činila ho moderním a módním. Kniha Terezu odlišovala, ale činila ji staromódní. Byla ovšem příliš mladá, než aby si mohla na sobě uvědomit vlastní staromódnost. Mladíci, kteří se procházeli kolem ní s hlučícími tranzistory v ruce, j í připadali hloupí. Unikalo j í, že jsou moderní.) Ten, kdo ji oslovil, byl tedy zároveň cizinec i člen tajného bratrstva. Oslovil ji vlídným

hlasem a Tereza cítila, jak se jej í duše dere na povrch všemi tepnami cévami i póry, aby se mu ukázala.

—9. --Když se Tomáš vrátil z Curychu do Prahy, přepadl ho pocit nevolnosti z myšlenky, že jeho setkání s Terezou bylo způsobeno šesti nepravděpodobnými náhodami. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí? Jen náhoda se nám může jevit jako poselství. To, co se děje nutně, co je očekávané, co se opakuje každý den, je němé. Jen náhoda k nám promlouvá. Snažíme se v ní číst jako čtou cikánky z obrazců, které vytvoří

sedlina kávy na dně šálku.

Tomáš se zjevil Tereze v její restauraci jako absolutní náhoda. Seděl u stolu nad otevřenou knihou. Zvedl oči k Tereze a usmál se: "Jeden koňak." V té chvíli zněla z rádia hudba. Tereza šla do výčepu pro koňak a otočila knoflíkem přijímače, aby zněla ještě silněji. Poznala Beethovena. Znala ho od doby, co přijelo do jejich města kvarteto z Prahy. Tereza (která, jak víme, toužila po něčem "vyšším") šla na koncert. Sál byl prázdný. Spolu s ní v něm byl jen místní lékárník a jeho žena. Bylo tedy na pódiu kvarteto muzikantů a v sále trio posluchačů, ale hudebníci byli tak milí, že nezrušili koncert a hráli celý

večer jen pro ně poslední tři Beethovenova kvarteta.

Lékárník pak pozval hudebníky na večeři a neznámou posluchačku požádal, aby šla s nimi. Beethoven se od té doby stal obrazem světa na druhé straně, světa, po němž toužila. Když nesla z výčepu koňak pro Tomáše, snažila se číst v té náhodě: jak je to možné, že právě teď, když nese koňak tomu neznámému muži, který se j í líbí, slyší Beethovena?

Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assissi.

—10. --Volal ji, že chce platit. Zavíral knihu (poznávací znamení tajného bratrstva) a ona se ho chtěla zeptat, co čte.

"Můžete mi to napsat na můj pokoj?" zeptal se. "Ano," řekla. "Jaké máte číslo pokoje?" Ukázal jí klíč, k němuž byla uvázána dřevěná destička a na ní nakreslená červená šestka.

"To je zvláštní," řekla, "číslo šest." "Co je na tom zvláštního?" zeptal se. Vzpomněla si, že dokud bydlila v Praze u dosud nerozvedených rodičů, jejich dům měl číslo šest. Ale řekla něco jiného (a my můžeme ocenit její lstivost): "Vy máte pokoj šest a mně končí v šest služba."

"A mně jede v sedm vlak," řekl neznámý muž. Nevěděla, co by řekla, dala mu účet, aby se na něj podepsal, a odnesla ho do recepce. Když skončila práci, cizinec už

neseděl u svého stolu. Pochopil její diskrétní poselství? Vycházela z restaurace rozrušena. Naproti byl prořídlý parčík, ubohý park špinavého malého města, který

pro ni vždycky představoval ostrůvek krásy: byl tam trávník, čtyři topoly, lavičky, smuteční vrba a keře forsithií.

Seděl na žluté lavičce, z níž bylo vidět ke vchodu restaurace. Právě na té lavičce seděla včera s knihou v klíně! V té chvíli věděla (ptáci náhod se j í snášeli na ramena), že ten neznámý muž je j í souzen. Oslovil ji, pozval ji, aby si k němu přisedla. (Armáda její duše se vyhrnula na palubu těla.) Doprovodila ho pak na nádraží a on jí dal na rozloučenou svou vizitku s telefonním číslem:

"Kdybyste náhodou někdy přijela do Prahy..."

---11. --Mnohem víc než ta vizitka, kterou j í dal na poslední chvíli, byl to pokyn náhod (kniha, Beethoven, číslo šest, žlutá lavička v parku), co j í dodalo odvahy, aby odešla z domu a změnila svůj osud. Je to možná těch několik náhod (mimochodem docela skromných, šedivých,

vskutku hodných tohoto bezvýznamného města), které

uvedly do pohybu jej í lásku a staly se pramenem energie, kterou nevyčerpá do konce

života.

Náš každodenní život je bombardován náhodami, přesněji řečeno nahodilými setkáními lidí a událostí, jimž se říká koincidence. Ko-incidence znamená, že dvě nečekané události se stanou zároveň, že se setkaj í: Tomáš se objeví v restauraci a zároveň se ozve hudba Beethovena. Obrovské většiny takových koincidencí si člověk vůbec nevšimne. Kdyby v restauraci seděl u stolu místo Tomáše místní řezník, Tereza by si neuvědomila, že se z rádia ozývá Beethoven (i když setkání Beethovena a řezníka je také zajímavá koincidence). Přicházející

láska v ní však zjitřila smysl pro krásu a ona na tu hudbu už nikdy nezapomene. Pokaždé když ji uslyší, bude dojata. Všechno, co se bude v té chvíli dít kolem ní, bude ozářeno tou hudbou a stane se krásné.

Na začátku onoho románu, který držela pod paží, když přišla za Tomášem, setkává se Anna s Vronským za podivných okolností. Jsou na nástupišti, kde právě někdo spadl pod vlak. Na konci románu se vrhá pod vlak Anna. Tato symetrická

kompozice, v níž se objevuje stejný motiv na začátku i na konci, vám může připadat jako velmi "románová". Ano, souhlasím, ale jen pod podmínkou, že slovo

"románový" budete chápat nikoli jako "vymyšlený", "umělý", "nepodobný životu". Neboť právě takto jsou komponovány lidské životy.

Jsou komponovány jako hudební skladba. Člověk, veden smyslem pro krásu, promění nahodilou událost (Beethovenovu hudbu, smrt na nádraží) v motiv, který už zůstane ve skladbě jeho života. Vrací se k němu, opakuje ho, mění, rozvíj í jako skladatel téma své sonáty. Anna si mohla vzít život také jinak. Ale motiv nádraží a smrti, ten nezapomenutelný motiv spjatý se zrozením lásky, ji přitahoval ve chvíli zoufalství svou temnou krásou. Aniž o tom ví, člověk komponuje svůj život podle zákonů krásy i ve chvílích nejhlubší beznaděje. Nelze tedy vyčítat románu, že je fascinován tajemnými setkáními náhod (jako je setkání Vronského, Anny, nástupiště a smrti anebo setkání Beethovena, Tomáše, Terezy a koňaku), ale lze právem vyčítat člověku, že je ve svém všedním životě

vůči takovým náhodám slepý a jeho život tak ztrácí svou dimenzi krásy.

---12. --Povzbuzena ptáky náhod, kteří se j í slétali na ramena, aniž cokoli řekla matce, vzala si týdenní dovolenou a nasedla do vlaku. Odcházela často na záchod dívat se do zrcadla a prosit duši, aby v rozhodujícím dni jejího života neopustila ani na chvíli palubu jejího těla. Když se tak na sebe dívala, lekla se najednou: ucítila škrábání v krku. Že by měla v rozhodujícím dni svého života onemocnět?

Ale nebylo už cesty zpátky. Zatelefonovala mu z nádraží a když otevřel dveře, začalo jí strašně kručet v břiše. Styděla se. Bylo to, jako kdyby měla v břiše svou matku, která se tam chechtala, aby j í zkazila setkání s Tomášem. Měla v první chvíli pocit, že ji kvůli těmto nevkusným zvukům musí vyhnat, ale on ji objal. Byla vděčná, že nedbá jejího kručení, a proto ho líbala vášnivě a měla mlhu před očima. Neuplynula ani minuta a milovali se. Při milování křičela. To už měla horečku. Dostala chřipku. Vyústění hadice vedoucí kyslík do plic bylo ucpané a červené.