Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milování "dávej pozor, moc dávej pozor!", on naschvál

pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se j í nepodařilo včas sehnat lékaře, který by jí udělal potrat. Tak se narodila Tereza. Nespočetná rodina se sjela ze všech koutů vlasti, skláněla se nad kočárkem a šišlala. Terezina matka nešišlala. Mlčela. Myslila na ostatních osm nápadníků a všichni se jí zdáli být lepší než ten devátý. Stejně jako její dcera i Terezina matka se ráda dívala do zrcadla. Jednoho dne zjistila, že má kolem očí plno vrásek a řekla si, že jej í manželství je nesmysl. Potkala nemužného muže, který měl za sebou několik defraudací a dvě rozvedená

manželství. Nenáviděla milence, kteří mají na kolenou mozoly. Měla zuřivou chuť kleknout si sama. Padla na kolena před defraudantem a odešla od manžela i od Terezy.

Z nejmužnějšího muže se stal nejsmutnější muž. Byl tak smutný, že mu bylo všechno jedno. Říkal všude nahlas, co si myslí, a komunistická policie šokována jeho nehoráznými výroky ho zatkla, odsoudila a uvěznila. Terezu vyhnali ze zapečetěného bytu za matkou.

Nejsmutnější muž za krátký čas ve vězení zemřel a matka s defraudantem a Terezou odešla do malého bytu pod horami. Terezin otčím pracoval v úřadě, matka byla prodavačkou v obchodě. Porodila další tři děti. Pak se znovu podívala do zrcadla a zjistila, že je stará a ošklivá.

—5. --Když zkonstatovala, že všechno ztratila, hledala viníka. Vinni byli všichni: vinen byl první manžel, mužný a nemilovaný, který ji neposlechl, když mu šeptala do ucha, aby dal pozor; vinen byl druhý manžel, nemužný a milovaný, který ji zatáhl z Prahy do malého města a proháněl jednu ženu za druhou, takže nevycházela ze žárlivosti. Proti oběma manželům byla bezmocná. Jediný člověk, který j í patřil a nemohl uniknout, rukojmí, který mohl platit za všechny ostatní, byla Tereza.

Ostatně možná že opravdu právě ona byla vina matčiným osudem. Ona, to jest to absurdní setkání spermatu nejmužnějšího s vajíčkem nejkrásnější. V té fatální

vteřině, která se jmenuje Tereza, byl odstartován běh na dlouhé trati matčina zkaženého života. Matka vysvětlovala Tereze neustále, že být matkou znamená

všechno obětovat. Její slova zněla přesvědčivě, protože byl za nimi prožitek ženy, která ztratila všechno kvůli svému dítěti. Tereza poslouchá a věří, že největší hodnotou života je mateřství a že mateřství je veliká oběť. Je-li mateřství ztělesněnou Obětí, pak úděl dcery znamená Vinu, kterou nelze nikdy splatit.

—6. --Tereza ovšem neznala příběh noci, kdy matka šeptala do ucha jejímu otci, aby si dal pozor. Provinění, které cítila, bylo nejasné jak dědičný hřích. Dělala všechno, aby je odčinila. Matka ji vzala z gymnasia a ona pracovala od patnácti let jako číšnice a všechno, co vydělala, j í odevzdávala. Byla ochotná udělat nevímco, jen aby si vysloužila její lásku. Spravovala domácnost, starala se o sourozence, celou neděli uklízela a prala. Byla to škoda, protože byla na gymnasiu nejnadanější ze třídy. Chtěla by někam výš, ale v tomto malém městě

žádné výš pro ni neexistovalo. Tereza prala prádlo a vedle vany měla položenu knížku. Obracela listy a na knihu padaly kapky vody.

Doma neexistoval stud. Matka chodila v bytě jen v prádle, někdy bez podprsenky, někdy, za letních dnů, nahá. Otčím nechodil nahý, ale vešel do koupelny vždycky, když byla Tereza ve vaně. Jednou se kvůli tomu v koupelně zamkla a matka udělala skandál: "Za koho se považuješ? Kdo si myslíš, že jsi? Myslíš, že ti tvou krásu ukousne?"

(Tato situace ukazuje názorně, že nenávist vůči dceři byla v matce silnější než žárlivost na manžela. Vina dcery byla nekonečná a zahrnovala v sobě i manželovy nevěry. Jestli se dcera chce emancipovat a trvat na nějakých právech - třeba zamknout se v koupelně - je to pro matku nepřijatelnější než eventuální manželův sexuální zájem o Terezu.)

Jednou se matka procházela v zimě nahá při rozsvíceném světle. Tereza běžela honem zatahovat záclony, aby matku neviděli z protějšího domu. Slyšela za sebou její smích. O den později přišly za matkou přítelkyně: sousedka, kolegyně z obchodu, místní učitelka a ještě dvě nebo tři ženy, které měly ve zvyku se pravidelně scházet. Tereza spolu se šestnáctiletým synem jedné z nich vešla za nimi na chvíli do místnosti. Matka toho hned využila, aby vyprávěla, jak její dcera chtěla včera chránit její stud. Smála se a všechny ženy se smály s ní. Matka pak řekla: "Tereza se nechce smířit s tím, že lidské tělo čůrá a prdí." Tereza byla rudá, ale matka pokračovala: "Je na tom něco špatného?" a sama hned odpověděla na svou otázku: vypustila hlasitě větry. Všechny ženy se smály.

—7. --Matka hlasitě smrká, vypráví lidem nahlas o svém sexuálním životě, předvádí svůj umělý chrup. Umí ho s podivuhodnou obratností uvolnit jazykem v ústech: takže jí

při širokém úsměvu padá horní čelist k dolním zubům a její tvář má náhle hrůzný výraz.

Její počínání není než jedno jediné prudké gesto, jímž odhazuje svoji krásu a mládí. V době, kdy devět nápadníků klečelo v kruhu kolem ní, střežila úzkostivě

svoji nahotu. Jako by mírou studu chtěla vyjádřit míru hodnoty, kterou má její tělo. Jestliže se dnes nestydí, činí to radikálně, jako by svou nestoudností chtěla udělat slavnostní škrt za životem a vykřiknout, že mládí a krása, které přeceňovala, nemají ve skutečnosti žádnou cenu.

Zdá se mi, že Tereza je prodloužením onoho gesta, jímž matka odhodila daleko za sebe svůj život krasavice.

(A má-li Tereza sama nervózní pohyby, nedostatečnou vláčnost gest, nemůžeme se tomu divit: to veliké matčino gesto, divoké a sebeničivé, zůstalo v Tereze, stalo se Terezou!)

—8. --Matka si žádá pro sebe spravedlnost a chce, aby byl viník potrestán. Proto trvá na tom, aby dcera zůstala s ní ve světě nestoudnosti, kde mládí a krása nic neznamenají, kde celý svět není než jeden obrovský koncentrační tábor těl, která

se podobají jedno druhému a duše v nich jsou neviditelné. Teď můžeme lépe pochopit smysl tajné Tereziny neřesti, jejích častých a dlouhých pohledů do zrcadla. Byl to zápas s matkou. Byla to touha nebýt tělem, jako jsou jiná těla, ale uvidět na povrchu vlastní tváře armádu duše, která se vyřítila z podpalubí. Nebylo to snadné, protože duše, smutná, nesmělá, zakřiknutá, byla schovaná v hloubi Tereziných útrob a styděla se ukázat.

Tak tomu bylo právě toho dne, kdy poprvé potkala Tomáše. Proplétala se mezi opilci ve své restauraci, tělo bylo nachýleno pod tíhou piv, která nesla na tácu, a duše byla až někde v žaludku nebo v pankreatu. A právě tehdy ji Tomáš

oslovil. To oslovení bylo významné, protože přišlo od někoho, kdo neznal ani její matku ani opilce, kteří jí denně adresovali stereotypní oplzlé poznámky. Statut cizince ho povyšoval nad ostatní.

A ještě něco ho povyšovalo: měl na stole otevřenou knihu. V této hospodě ještě nikdy nikdo na stole knihu neotevřel. Kniha byla pro Terezu poznávacím znamením tajného bratrstva. Proti světu hrubosti, který ji obklopoval, měla totiž jen jedinou zbraň: knihy, které si půj čovala v městské knihovně; zejména romány: přečetla jich spoustu od Fieldinga až po Thomase Manna. Poskytovaly j í možnost imaginárního útěku ze života, který ji neuspokojoval, ale měly pro ni význam i jako věc: ráda se s nimi procházela po ulici držíc je po paží. Měly pro ni stejný význam jako elegantní hůl pro dandyho z minulého století. Odlišovaly ji od jiných.