Милан Кундера - Žert

Milan Kundera

ŽERT

I

Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na

hlavním náměstí (po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i

jako mladík) a necítil jsem žádné dojetí; naopak pomyslil jsem, že to ploché

náměstí, nad jehož střechami ční radniční věž (podobná vojáku se

starodávnou helmou), vypadá jako velké kasárenské cvičiště a že vojenská

minulost tohoto jihomoravského města, tvořícího kdysi val proti vpádům

Maďarů i Turků, vtiskla do jeho tváře rys neodvolatelné ohavnosti.

Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k

němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let

nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu),

maminku tu mám pohřbenu v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal

jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její

důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé ,jako

ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v

souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž

konec konců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně

přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že

to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval

podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným

časem.

Ještě jednou jsem uštěpačně obhlédl nepěkné náměstí a pak jsem se k

němu otočil zády a dal se ulicí k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh.

Vrátný mi podal klíč s dřevěnou hruškou a řekl: "Druhé poschodí." Pokoj

byl nevábný: při stěně jedno lůžko, uprostřed malý stůl s jedinou židlí, vedle

postele honosný toaletní stolek z mahagonového dřeva se zrcadlem, u dveří

docela maličké oprýskané umyvadélko. Položil jsem aktovku na stůl a

otevřel okno: výhled byl do dvora a na domy, jež ukazovaly hoIelu holá a

špinavá záda. Zavřel jsem okno, zatáhl záclony a šel jsem k umývadlu, jež

mělo dva kohoutky, jeden označený červeně, druhý modře; zkusil jsem je a z

obou tekla studená voda. Podíval jsem se na stůl; ten ještě jakžtakž ušel,

láhev s dvěma sklenkami by se na něj docela dobře vešla, horší však bylo, že

u stolu mohl sedět jen jeden člověk, protože v místnosti nebyla druhá židle.

Přistavil jsem stůl k posteli a zkusil jsem si k němu na postel sednout, ale

postel byla příliš nízká a stolek příliš vysoký; postel se pode mnou navíc

natolik prohnula, že mi bylo rázem jasno, že nejenom může jen těžko sloužit

k sezení, ale že i funkci postele hude plnit pochybně. Opřel jsem se do ní

pěstmi; pak jsem si do ní lehl zvedaje opatrně obuté nohy do výše, abych

jimi neušpinil (celkem čistou) přikrývku a plachtu. Postel se pode mnou

propadla a ležel jsem v ní jak v houpací síti nebo jako v uzoučkém hrobě:

nebylo možno si představit, že by na této posteli se mnou ještě někdo ležel.

Sedl jsem si na židli, zadíval se do prosvětlených záclon a zamyslil se. V té

chvíli bylo slyšet z chodby kroky a hlasy; byli to dva lidé, muž a žena,

vyprávěli si a bylo rozumět každému jejich slovu: mluvili o nějakém Petrovi,

který utekl z domu, a o nějaké tetě Kláře, která je pitomá a kluka hýčká; pak

bylo slyšet klíč v zámku, otevření dveří a hlasy pokračovaly v sousedícím

pokoji; bylo slyšet ženiny vzdechy (ano, bylo slyšet i pouhé vzdechy!) a

mužovo předsevzetí, že si konečně s Klárou jaksepatří promluví.

Vstal jsem a byl jsem rozhodnut; umyl jsem si ještě v umyvadélku ruce,

otřel je do ručníku a odešel jsem z hotelu, i když jsem zpočátku nevěděl,

kam vlastně půjdu. Jen to jsem věděl, že nemám-li zdar celé své cesty (cesty

značně daleké a namáhavé) uvést v nejistotu pouhou nevhodností

hotelového pokoje, musím se, i když se mi do toho vůbec nechtělo, obrátit

na nějakého zdejšího známého s důvěrnou žádostí. Nechal jsem si rychle

projít hlavou všechny staré tváře z mládí, ale všechny jsem je hned zamítal,

už proto, že by mne důvěrnost požadované služby zavazovala k pracnému

přemosťovánÍ dlouhých let, kdy jsem se s nimi neviděl - a k tomu jsem

vůhec neměl chuť. Ale pak jsem si vzpomněl, že tu pravděpodobně žije

člověk, přistěhovalec, kterému jsem tu před léty sám zprostředkoval místo a

který bude, jak ho znám, velmi rád, dostane-li se mu příležitost oplatit mi

službu službou. Byl to podivín, zároveň úzkostlivě mravný a zároveň divně

neklidný a nestálý, s nímž, pokud vím, se rozvedla před léty žena prostě

proto, že žil všude jinde jen ne s ní a s jejich synem. Teď jsem už jen trnul,

jestli se mi znovu neoženil, protože to by ztěžovalo splnění mé žádosti, a

spěchal jsem rychle k nemocnici.

Zdejší nemocnice, to je komplex budov a pavilónů roztroušených na

rozsáhlé zahradní prostoře; vešel jsem do malé nevzhledné budky u brány a

poprosil vrátného za stolem, aby mne spojil s virologií; přisunul mi telefon

na kraj stolu a řekl: "Nula dva." Vytočil jsem si tedy nula dva a dověděl se, že doktor Kostka právě před několika vteřinami odešel a je na cestě k východu.

Sedl jsem si na lavičku poblíž brány, abych ho nemohl minout, okouněl jsem

po mužích, co tu bloumali v modrobíle pruhovaných nemocničních pláštích,

a pak jsem ho uviděl: šel zamyšleně, vysoký, hubený, sympaticky

nevzhledný, ano, byl to on. Vstal jsem z lavičky a šel jsem přímo proti němu

tak, jako bych do něho chtěl vrazit, pohlédl na mne dotčeně, ale vzápětí mne

poznal a rozpřáhl ruce. Zdálo se mi, že jeho překvapení je téměř šťastné a

bezprostřednost , s jakou mne vítal, mne potěšila.

Vysvětlil jsem mu, že jsem sem přijel před necelou hodinou kvůli nějaké

bezvýznamné záležitosti, která mne tu zdrží asi dva dny, a on ihned projevil

radostný údiv, že má první cesta vedla za ním. Bylo mi najednou

nepříjemné, že jsem za ním nepřišel nezištně , jen kvůli němu samotnému, a

že i otázka, kterou mu právě kladu (zeptal jsem se ho hodře, zda už se

podruhé oženil), jen předstírá opravdovou účast a je ve skutečnosti

vypočítavě praktická. Řekl mi (k mému uspokojení), že je stále sám.

Prohlásil jsem, že si toho musíme mnoho říct. Souhlasil a litoval, že má

bohužel čas sotva něco přes hodinu, protože se musí ještě do nemocnice

vrátit a večer pak odjíždí z města autobusem. "Vy nebydlíte zde?" zděsil

jsem se. Ujistil mne, že tu bydlí, že má v novostavbě garsoniéru, ale že "není

dobře člověku samotnému", Vysvitlo, že Kostka má v jiném městě dvacet

kilometrů odtud snoubenku, učitelku, prý dokonce s dvoupokojovým bytem.

"Odstěhujete se časem k ní?" ptal jsem se ho. Řekl, že by těžko hledal v

jiném městě tak zajímavé zaměstnání, jaké jsem mu tu pomohl najít, a

naopak jeho snoubenka by s obtížemi hledala místo zde. Začal jsem

proklínat (docela upřímně) těžkopádnost naší hyrokracie, která není s to

vyjít vstříc muži a ženě, ahy mohli společně žít. "Uklidněte se, Ludvíku," řekl