Милан Кундера: Žert

ovšem lidové písně, ty jsme zpívali nejraději, moravské písně jsem si tehdy

tak zamilovala, že jsem se cítila, já, Plzeňačka, Moravankou, staly se leit-

motivem mého života, splývají mi s tou dobou, s mým mládím, s Pavlem,

ozvou se mi pokaždé, když mi má vyjít slunce, ozývají se mi v těchto dnech.

A jak jsem se s Pavlem sb1ížila, to bych ani nemohla dnes nikomu říct, je

to jak příběh z čítanky, bylo výročí Osvobození a velká manifestace na

Staroměstském náměstí, náš soubor tam byl také, všude jsme chodili

dohromady, malá hrstečka lidí mezi desetitisíci, a na tribuně byli státníci od

nás i z ciziny, bylo mnoho projevů a mnoho aplausů a potom přistoupil k

mikrofonu také Togliatti a pronesl italsky krátký projev a náměstí

odpovědělo jako vždy voláním, tleskáním, skandováním. Náhodou stál

Pavel v té obrovské tlačenici vedle mne a já jsem slyšela, že do toho pokřiku

sám cosi volá, cosi jiného, cosi svého, podívala jsem se mu na ústa a

pochopila jsem, že zpívá, spíš křičel, než zpíval, chtěl, abychom ho uslyšeli a

přidali se k němu, zpíval italskou revoluční píseň, měli jsme ji v repertoáru a

byla tehdy moc populární, Avanti popolo, a la riscossa, bandiera rossa,

bandiera rossa ...

To byl celý on, nestačilo mu nikdy útočit jen na rozum, chtěl zasahovat

lidské city, zdálo se mi, že je to nádherné, pozdravit na pražském náměstí

italského dělnického vůdce italskou revoluční písní, toužila jsem, aby byl

Togliatti dojat, tak jako já jsem byla už předem dojata, přidala jsem se proto

ze všech sil k Pavlovým ústům a přidávali se další a další, přidal se postupně

celý náš soubor, ale křik náměstí byl strašlivě silný a nás byla hrstka, nás

bylo padesát a jich nejméně padesát tisíc, to byla hrozná převaha, to byl

zoufalý zápas, po celou první sloku jsme myslili, že podlehneme, že náš zpěv

nikdo ani nezaslechne, ale pak se stal zázrak, postupně se k nám přidávaly

další a další hlasy, lidé začali chápat a píseň se pomalu klubala z velkého

rámusu náměstí jak motýl z obrovské hlučící kukly. Nakonec ten motýl, ta

píseň, alespoň několik jejích posledních taktů, doletěl až k tribuně a my

jsme se dychtivě dívali na tvář prošedivělého Itala a byli šťastni, když se

nám zdálo, že reaguje pohybem ruky na píseň, a já jsem si dokonce byla

jista, i když jsem to nemohla z té dálky vidět, že vidím v jeho očích slzy.

A v tom nadšení a dojetí, nevím ani jak, chytla jsem najednou Pavla za

ruku a Pavel opětoval můj stisk, a když pak náměstí utichlo a k mikrofonu

přistoupil zas někdo jiný, měla jsem strach, aby mi ruku nepustil, ale

nepustil ji, drželi jsme se dál až do konce manifestace a nepustili jsme se ani

pak, davy se rozešly a mi jsme se procházeli několik hodin po kvetoucí

Praze.

O sedm let později, když už bylo Zdeničce pět let, na to nikdy

nezapomenu, řekl mi, nevzali jsme se z lásky, ale ze stranické disciplíny, já

vím, že to hylo v hádce, že to byla lež, že si mě Pavel vzal z lásky a teprve

potom se změnil, ale stejně je hrozné, že mi to mohl říct, vždyť právě on

vždycky dokazoval, že dnešní láska je jiná, že není útěkem od lidí, ale

posilou v boji, tak jsme ji také žili, v poledne jsme neměli čas ani poobědvat,

snědli jsme na sekretariátě ČSM dvě suché housky a pak jsme se zase třeba

celý den neviděli, čekávala jsem na Pavla kolem půlnoci, když se vracel z

nekonečných šesti, osmihodinových schůzí, opisovala jsem mu ve volném

čase referáty , které míval na nejrůznějších konferencích a školeních,

náramně mu na nich záleželo, to vím jen já, jak mu záleželo na úspěchu

jeho politickýc vystoupení, stokrát opakoval ve svých projevech, že nový

človčk se liší od starého tím, že ruší ve svém životě rozpor mezi soukromým

a veřejným, a najednou mi po letech vyčte, že tehdy soudruzi jeho soukromí

nechali na pokoji.

Chodili jsme spolu skoro dvě léta a už jsem se stávala trochu netrpělivá, na

tom není nic zvláštního, žádná žena se nechce spokojit s pouhou

studentskou známostí, Pavel se s ní spokojil, zvykl si na její pohodlnou

nezávaznost, v každém muži je kus sobce a je na ženě, aby bránila sama sebe

a své ženské poslání, Pavel tomu bohužel rozuměl méně než soudruzi ze

souboru, hlavně několik mých přítelkyň, ty se domluvily s ostatními a

nakonec si zavolali Pavla před výbor, nevím, co mu tam říkali, nikdy jsme

spolu o tom nemluvili, ale asi se s ním nemazlili, protože tehdy panovala

přísná morálka, bylo to přehnané, ale možná že je přece jen lepší přehánět

mravnost než nemravnost jak dnes. Pavel se mi dlouho vyhýbal, myslila

jsem, že jsem všechno pokazila, byla jsem zoufalá, chtěla jsem si vzít život,

ale potom za mnou přišel, třásla se mi kolena, prosil mne za odpuštění a dal

mi jako dar přívěsek s obrázkem Kremlu, svou nejdražší památku, nikdy ji

nesundám, to není jen památka na Pavla, to je víc, a rozplakala jsem se štěs-

tím a za čtrnáct dnů jsme měli svatbu a byl na ní celý soubor, trvala skoro

čtyřiadvacet hodin, zpívalo se a tančilo a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom

se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili

bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi

dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili ...

(2)

Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš růžový svetřík a šusťák, v tom mám

nejlepší postavu, nejsem už nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za

vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo prožitého osudu,

pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, že letím

už ráno a on pojede sám, je šťastný, když může být se mnou, rád se přede

mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by určitě jel

stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela

vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi bereou do terénu na menší

reportáže, a vlastně co na tom, je to příjemné, když o někom vím, že mne

rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý jsem

sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomže já

se nebudu nikdy stydět za to, že mám partaj ráda a že pro ni obětuju

všechen svůj volný čas. Vždyť co mi nakonec zbylo v mém životě? Pavel má

jiné ženy, už po nich nepátrám, dcerka zbožňuje otce, má práce je už deset

let bezútěšně stejná, reportáže, rozhovory, pořady o splněných plánech,

kravínech, dojičkách, domácnost je stejná beznaděj, jenom strana se na mně

nikdy neprovinila a já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy ji

málem všichni chtěli opustit, když se v šestapadesátém provalily Stalinovy

zločiny, lidi se tehdy zbláznili, na všechno plivali, náš tisk prý lže,

znárodněné obchody nefungují, kultura upadá, družstva na vesnicích

neměla vznikat, Sovětský svaz je země nesvobody a nejhorší bylo, že tak

mluvili i komunisté na svých vlastních schůzích, i Pavel tak mluvil, a zase

mu všichni tleskali, Pavlovi vždycky tleskali, už od dětství mu tleskají,