• Пожаловаться

Милан Кундера: Žert

Здесь есть возможность читать онлайн «Милан Кундера: Žert» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию). В некоторых случаях присутствует краткое содержание. категория: Старинная литература / на английском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале. Библиотека «Либ Кат» — LibCat.ru создана для любителей полистать хорошую книжку и предлагает широкий выбор жанров:

любовные романы фантастика и фэнтези приключения детективы и триллеры эротика документальные научные юмористические анекдоты о бизнесе проза детские сказки о религиии новинки православные старинные про компьютеры программирование на английском домоводство поэзия

Выбрав категорию по душе Вы сможете найти действительно стоящие книги и насладиться погружением в мир воображения, прочувствовать переживания героев или узнать для себя что-то новое, совершить внутреннее открытие. Подробная информация для ознакомления по текущему запросу представлена ниже:

Милан Кундера Žert

Žert: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Žert»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Милан Кундера: другие книги автора


Кто написал Žert? Узнайте фамилию, как зовут автора книги и список всех его произведений по сериям.

Žert — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Žert», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Шрифт:

Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

a protože se po tolika letech života nerad dívám na svou vlastní tvář, vyhnul

jsem se zrcadlu, umístěnému proti mně, zvedl jsem oči vzhůru a nechal je

bloudit po bílém flekatém stropě.

Nechal jsem oči na stropě i potom, když jsem ucítil na krku holiččiny

prsty, které mi zasouvaly za límec košile bílou plachtu. Pak holička

poodstoupila a já jsem slyšel jen pohyby břitvy o kožený brusný pás a utkvěl

jsem v jakémsi slastném nepohnutí plném příjemné lhostejnosti. Za chvíli

jsem ucítil na tváři prsty, vlhké a klouzavé, jak mi roztírají po kůži mýdlový

krém, a uvědomoval jsem si tu divnou a směšnou věc, že mne jakási cizí

žena, po které mi nic není a které není nic po mně, něžně hladí. Holička pak

začala mýdlo roztírat štětkou a mně se zdálo, že snad ani nesedím, ale jen

tak tkvím v bílém flekatém prostoru, do něhož jsem upíral zrak. A tu jsem si

představil (protože myšlenky i ve chvílích odpočinutí neustávají ve svých

hrách), že jsem bezbranná oběť a jsem dán ženě, která brousí břitvu, docela

napospas. A protože se mi mé tělo rozplývalo v prostoru a cítil jsem je tvář

dotýkanou prsty, představil jsem si snadno, že její něžné ruce drží (otáčejí,

hladí) mou hlavu tak, jako by ji vůbec neuvažovaly s tělem, nýbrž jen samu o

sobě, takže ostrá břitva, která čeká na příručním stolku, bude už moci tu

krásnou samostatnost hlavy jen dovršit.

Pak dotyky ustaly a slyšel jsem, jak holička poodstupuje, jak teď už

doopravdy bere břitvu do ruky, a tehdy jsem si řekl (neboť myšlenky

pokračovaly ve svých hrách), že musím uvidět, jak vlastně vypadá držitelka

(pozdvihovatelka) mé hlavy, můj něžný vrah. Odloupl jsem pohled ze stropu

a podíval se do zrcadla. A tu jsem užasl: hra, jíž jsem se bavil, nabyla náhle

podivně skutečných rysů; zdálo se mi totiž, že tu ženu, co se nade mnou v

zrcadle sklání, znám.

Jednou rukou přidržovala lalůček mého ucha, druhou seškrabávala

pozorně mýdlo s mé tváře; díval jsem se na ni a tu se mi totožnost, před

chvílí s úžasem zjištěná, začala pomalu rozplývat a ztrácet. Pak se naklonila

nad umývadlo, dvěma prsty odhodila z břitvy chomáč mýdla, vztyčila se a

mírně pootočila křeslo; v té chvíli se potkaly na okamžik naše pohledy a zase

se mi zdálo, že je to ona! Zajisté, ta tvář byla poněkud jiná, jako by patřila

její starší sestře, byla zešedlá, povadlá, poněkud propadlá; ale vždyť je to

patnáct let, co jsem ji naposledy viděl! Za tu dobu jí čas vtiskl na její pravou

tvář klamnou masku, ale je to naštěstí maska s dvěma otvory, jimiž na mne

smějí znovu pohlédnout její skutečné a pravé oči, takové, jaké jsem je znal.

Ale potom nastalo další matení stop: do krámu vstoupil nový zákazník,

posadil se za mými zády na židličku a čekal, až přijde na řadu; záhy oslovil

mou holičku; mluvil cosi o krásném létě a o koupališti, které se staví za

městem; holička odpovídala (vnímal jsem více její hlas než slova, ostatně

zcela bezvýznamná) a zjišťoval jsem, že ten hlas nepoznávám; zněl

samozřejmě, ledabyle, neúzkostně, skoro hrubě, byl to docela cizí hlas.

Myla mi nyní tvář, tiskla dlaně k mému obličeji a já (navzdory hlasu) jsem

znovu začínal věřit, že je to ona, že po patnácti létech cítím znovu její ruce

na své tváři, že mne zase hladí, hladí dlouze a něžně; (zapomínal jsem

docela, že to není hlazení, nýbrž umývání); její cizí hlas přitom stále cosi

odpovídal rozžvanivšímu se chlapíkovi, ale já jsem nechtěl věřit hlasu, chtěl

jsem věřit raději rukám, chtěl jsem ji poznat podle rukou; snažil jsem se

podle míry laskavosti v jejich dotecích rozpoznat, zda je to ona a zda mne

poznala.

Pak vzala ručník a vysoušela mi tvář. Žvanivý chlapík se hlasitě smál vtipu,

který sám řekl, a já jsem si všiml, že moje holička se nesměje, že tedy

pravděpodobně příliš nevnímá, co jí chlapík říká. Vzrušilo mne to, protože

jsem v tom viděl důkaz, že mne poznala a je skrytě rozrušena. Byl jsem

rozhodnut, že ji oslovím, jakmile vstanu z křesla. Sundala mi ubrousek zpod

krku. Vstal jsem. Vytahoval jsem z náprsní kapsy pětikorunu. Čekal jsem,

kdy se znovu setkají naše pohledy, abych ji mohl oslovit křestním jménem

(chlapík pořád cosi žvanil), ale ona měla nevšímavě odvrácenou hlavu,

pětikorunu si vzala rychle a věcně, takže jsem si náhle připadal jako blázen,

který uvěřil klamným přízrakům, a vůbec jsem nenašel odvahu ji oslovit.

Podivně neuspokojen jsem odešel z krámku; věděl jsem jen, že nevím nic a

že je to veliká hrubost, ztratit jistotu v totožnosti tváře kdysi tak milované.

Nebylo ovšem obtížné dovědět se pravdu. Spěchal jsem do hotelu (cestou

jsem spatřil na protějším chodníku starého přítele z mládí, primáše

cimbálové kapely, Jaroslava, ale jako bych prchal před vtíravou a hlučnou

hudbou, uhnul jsem rychle pohledem) a z hotelu jsem telefonoval Kostkovi;

byl dosud v nemocnici.

,,Prosím vás, ta holička, které jste mne svěřil, jmenuje se Lucie

Šebetková?"

"Dnes se jmenuje jinak, ale je to ona. Odkud ji znáte?" řekl Kostka.

"Z hrozně dávných dob," odpověděl jsem a nešel jsem ani k večeři, šel jsem

ven z hotelu (stmívalo se už), šel jsem se ještě toulat.

II

(1)

Dnes půjdu brzo spát, nevím sice, jestli usnu, ale půjdu brzo spát, Pavel

odjel odpoledne do Bratislavy, já zítra brzo ráno letadlem do Brna a dál

autobusem, Zdenička zůstane dva dny sama doma, vadit jí to nebude, moc o

naši společnost nestojí, totiž o mou společnost nestojí, Pavla zbožňuje,

Pavel je její první obdivovaný muž , však to s ní taky umí, jako to uměl se

všemi ženami i se mnou to uměl a pořád to se mnou umí, tento týden se ke

mně zase začal chovat jako kdysi dávno, hladil mne po tváři a sliboval, že se

pro mne na jižní Moravě staví, jak pojede zpátky z Bratislavy, prý si musíme

zase spolu popovídat, snad sám uznal,že už to tak dál nejde, snad se chce

vrátit k tomu, jak to mezi námi bylo, ale proč na to přišel až teď, když jsem

poznala Ludvíka? Je mi z toho úzko, ale nesmím být smutná, nesmím, ať

smutek není spojován s mým jménem, ta Fučíkova věta je mé heslo, a

nevadí mi, že je dnes to heslo z módy, možná, že jsem pitomá, ale ti, co mi to

říkají, jsou také pitomí, mají také svá hesla a slovíčka, absurdnost, odcizení,

nevím, proč bych měla svou pitomost vyměnit za tu jejich, nechci svůj život

rozlomit v půli, chci, aby to byl jeden můj život, jeden od začátku do konce,

a proto se mi tolik líbil Ludvík, protože když jsem s ním, nemusím měnit své

ideály a vkus, je obyčejný, prostý, veselý, jasný, a to je to, co miluju, jsem

vždycky milovala.

Nestydím se za to, jaká jsem, nemohu být jiná, než jsem byla a jsem do

osmnácti jsem znala jen klášterní klauzuru, tubera, dva roky sanatorium,

další dva roky dohánět zameškané studium, ani taneční jsem nepoznala, jen

Читать дальше

Шрифт:

Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Žert»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Žert» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё не прочитанные произведения.


libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Милан Кундера
libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Милан Кундера
libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Милан Кундера
libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Милан Кундера
libclub.ru: книга без обложки
libclub.ru: книга без обложки
Милан Кундера
Милан Кундера: Неспешность
Неспешность
Милан Кундера
Отзывы о книге «Žert»

Обсуждение, отзывы о книге «Žert» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.